Mgr. Milan Michalski – 60 let

Kulaté jubileum je příležitostí s ohlédnutí. Celý život jsi především učitelem. Kdo tě k tomuto povolání přivedl? Jsi se svou rolí učitele spokojen? Jak se podle Tvého pohledu změnila základní škola za léta tvého pedagogického působení?

 

Abych se přiznal, původně jsem si ani v nejmenším nepřipouštěl myšlenku, že bych se mohl věnovat učitelské profesi. Pocházím z učitelské rodiny a doma jsem často vídával, kolik nezměrného úsilí učitelská práce i mimo školu vyžaduje. Již od dětství mě fascinovala neživá příroda a proto jsem se chtěl po maturitě věnovat studiu některého z geologických oborů. Nakonec přece jen zvítězila rodinná tradice a vystudoval jsem učitelství s aprobací přírodopis a chemie. Přesto, že učím již  40 let a školství prošlo mnoha těžkými zkouškami, nikdy jsem neuvažoval, že bych toto povolání vyměnil za jiné. Mohu-li porovnat své učitelské začátky s dobou, kdy jsem denně dojížděl vlakem s nutným přesedáním a ještě s  kusem cesty pěšky, s dobou dnešní, pak se jistě mnohé změnilo. Přesto rád vzpomínám na svou první práci i své první žáky a snad bych se i rád do této doby alespoň na chvíli vrátil. Dnes je doba zcela jiná, uspěchaná a nejhorší je, že ministerští úředníci často vymýšlejí nesmysly, které učitelské práci neprospívají.

 

Tvoje odbornost učitele je celoživotně spjata s mineralogií. V tomto oboru jsi se stal přinejmenším „regionálně proslulým“. Je to Tvoje skutečná láska?

 

Jsem rád, že profesi učitele mohu spojovat i se svými koníčky. K nim nadále  patří paleontologie s mineralogií. Mám i velmi příjemný pocit z toho, že i řada mých žáků se pro stejného koníčka nadchla a někteří se nakonec stali i profesionály v daném oboru. 

 

Tvojí zásluhou vznikl v České Třebové Mineralogický klub, který je velmi aktivní a také velmi dobře hodnocený.

 

Mineralogický klub v České Třebové navazuje na více jak třicetiletou tradici klubu, který jsem vedl v Ústí nad Orlicí. Tehdy vzniklo sdružení, které  převážně spojovalo mineralogické nadšence z řad mládeže . Současný klub je kvalitativně odlišný a pro svou bohatou exkurzní a přednáškovou činnost si již získal i celorepublikový ohlas. Mezi našimi čestnými členy jsou vědečtí pracovníci i pracovníci významných muzeí . Taková činnost však již vyžaduje týmovou práci, ale na štěstí mám mnoho přátel, kteří mi rádi pomohou.

 

S rolí učitele  je jistě spojena zvídavost a snaha objevovat neznámé země, jevy, přírodu. To jsi znamenitě spojil se svou organizátorskou schopností při přípravě a realizaci řady expedic do různých končin světa. Na které nejraději vzpomínáš?

 

Je logické, že poznávání přírody se neobejde bez cestování. K dnešku jsou to již stovky výprav, které jsme podnikli a to nejen po naší republice. Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla převážně spjata s cestováním na Balkán a tyto turisticko-přírodovědné cesty nám přinesly mnoho pozitivního. Teprve po revoluci, kdy se otevřely hranice a my jsme mohli svobodně vycestovat , nastal v našich výpravách zlom. Velmi rád vzpomínám na naše první cesty do Alp, ale za nejkrásnější stále považuji málo civilizací dotčenou přírodu Norska a Korsiky.

 

Díky tomu všemu jsi se stal i členem Klubu cestovatelů. Jak jsi se do tak znamenité společnosti dostal?

 

Během svých cest jsem se seznámil s mnoha cestovatelskými osobnostmi. Velmi rád například vzpomínám na své  první setkání s mořeplavcem Rudolfem Krautschneiderem v roce 1993, který se právě vrátil z dlouhé plavby kolem světa, i na pozdější křest jeho karaky Victoria v polském Štětíně. Nesmíme zapomenout, že i mezi Třebováky je mnoho cestovatelů, mořeplavců, horolezců a sportovců kteří svými výkony propagují naše město v zahraničí. Určitým zlomem byl rok 1999, kdy jsem se seznámil s cyklistickým fenoménem Vítězslavem Dostálem, který objel na kole zeměkouli. Při společném posezení nad fotografiemi jsem se dozvěděl o existenci Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda v Prosiměřicích a to byl i počátek mého prvního kontaktu s touto prestižní organizací. Jsem rád, že se mohu setkávat, nebo udržovat kontakt s mnoha zajímavými lidmi , kteří mají podobné zájmy. Cestovatelskými vzory byly pro mne vždy Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, s kterým se každoročně v Prosiměřicích setkávám.

Mimo to všechno jsi velmi aktivním člověkem. Zajímáš se o výtvarné umění, fotografování, máš přehled o zdejším kulturním dění a jeho osobnostech.  Kolik jich máš ve své kartotéce ?

Jak se říká, všechno souvisí se vším a je proto logické, že na svých cestách fotografuji nebo filmuji. Vznikají snímky především dokumentární, a i když nejsem sentimentální, často si nad kronikami z cest zavzpomínám. Fotografování se tak pro mne stalo dalším koníčkem. Bohaté kulturní i sportovní dění ve městě mi poskytuje mnoho příležitostí pro setkávání se známými osobnostmi. Nevšedním zážitkem byla pro mne návštěva u malíře Libora Vojkůvky, ze které vznikl soubor unikátních snímků. Během let tak vznikla rozsáhlá kronika osobností, která je stále doplňována.

 

Musím se zeptat na Tvoje krédo, a také na to, jak  jsi spokojen s jeho plněním. Co chystáš na nejbližší období (expedice, besedy, přednášky, výstavy)?

 

Kréda se během života mění. S přibývajícím věkem přehodnocujeme žebříček životních hodnot i přání a stále více do popředí vystupuje především otázka zdraví. Mým krédem však stále zůstává: nedělat nic , co by mohlo zarmoutit jiné. Rád bych své koníčky dělal naplno , ale času, do kterého bych je mohl vtěsnat, se stále jaksi nedostává. Začátkem letošního roku jsme společně s výtvarníkem Jarkem Bittlem vystavovali v Kulturním centru a snad i do budoucna bude nějaký materiál, který by Třebováky oslovil. Letos máme cestovatelskou pauzu a tudíž žádnou expedici nepřipravuji. K prázdninám však cestování patří a tak určitě s manželkou někam vyrazíme.

 

60 let jsi Třebovákem, co považuješ za přednosti svého rodného města?   

 

Ve Třebové jsem se narodil a nedám na své rodné město dopustit. Mám je rád i s jeho problémy. Prohlížím-li si staré fotografie , vždy si kladu otázku: co by tomu tak asi řekli naši předkové, kdyby do současného města mohli alespoň nahlédnout. Změny, kterými Česká Třebová za těch 60 let prošla, jsou obrovské. Zmizely šedivé fasády, byly opraveny památky, vznikla nová sportoviště i kulturní centrum, které nám může každý závidět. Bohužel zmizela některá romantická zákoutí, ale  i to moderní doba přináší. Přidám-li na misku vah atraktivní okolí města a nádherné lyžařské tratě, pak současná Třebová patří bezesporu k turisticky nejpřitažlivějším městům v regionu.

Děkuji za odpovědi, ke kulatému jubileu, které podle záznamů v matrikách padne na přesný začátek května, nejkrásnějšího měsíce v roce, přeji  především hodně zdraví, pohody ale také sil a entuziasmu do všech Tvých koníčků i pedagogické práce pro naši mládež.

Milan Mikolecký