Českotřebovské kalendárium na listopad 2008

 

10 let od úmrtí doc. RNDr. Ilji PEKA, CSc.

(5.11. 1945 – 25.11. 1998), vysokoškolského pedagoga, vědeckého pracovníka a odborného spisovatele

 

Narodil se v České Třebové, kde absolvoval základní a Střední všeobecně vzdělávací školu. V roce 1963 byl přijat na Přírodovědeckou fakultu UK v Praze ke studiu geologie se specializací na paleontologii. Po studiích v roce 1968 jej na doporučení pražské fakulty přijali na místo odborného asistenta na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vyučoval zde paleontologii, ale i jiné obory geologických věd. Později zde zastával funkci vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem. Vedle pedagogické činnosti se také věnoval vědecké práci. V naší republice patřil mezi přední odborníky na trilobitovou faunu a také ve výzkumu fosilních stop po životě (ichnofosilií). Specializoval se i na studium čtvrtohorních ledovcových uloženin Slezska a severní Moravy. Své poznatky z vědy a regionální vlastivědy, o kterou měl hluboký zájem, publikoval v obsáhlých studiích, příležitostných článcích, monografiích a učebních textech. Úplný seznam publikovaných odborných prací dr. Peka najde zájemce v Actech Univerzity Palackého v Olomouci, Geologova č. 36, 1999. Byl členem vědecké rady PF a Vlastivědného muzea v Olomouci, předsedou Poradního sboru Slezského zemského muzea v Opavě a spolupracovníkem muzeí v Šumperku, Moravské Třebové a České Třebové. Pro českotřebovské městské muzeum napsal společně s Mgr. Milanem Michalskim obsáhlou publikaci Neživá příroda Českotřebovska, je také autorem řady populárně vědeckých článků v Českotřebovském zpravodaji. Dr. Pek byl nesmírně pilný a obětavý, výjimečně inteligentní a široce vzdělaný. Právem se zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti našeho města.

 

130 let od narození Ely ŠVABINSKÉ

(19.11. 1878 – 10.8. 1967), manželky a modelky akademického malíře Maxe Švabinského

 

Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978)), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským. Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku. (Ela na kresbě M. Švabinského z roku 1898)

 

 Jan Skalický