Některá českotřebovská výročí v roce 2008

Některá českotřebovská výročí v roce 2008
730 let (1278) od první zmínky o České Třebové jako obydleném místě. Dokladem toho je listina litomyšlského opata Oldřicha olomouckému biskupovi Brunovi ze Schaumburka
465 let (1543) od první zmínky o místním špitálu
420 let (1588) od potvrzení práva odúmrti a várečného práva císařem Rudolfem II.
240 let (1768) od potvrzení výsady města České Třebové císařovnou Marií Terezií
225 let (1783) od zahájení stavby fary čp.1 v Klácelově ulici
215 let (1793) od zničujícího požáru kostela sv. Jakuba Většího. Příčinou byl blesk. Alois, kníže Lichenstein, dal vystavět nový kostel v letech 1794 až 1801. Do té doby se sloužily bohoslužby v dřevěné provizorní kapli na náměstí
120 let (1888) od založení Městského muzea v České Třebové a hasičského sboru v textilní továrně na Parníku
115 let (1893) od zahájení stavby školy v dnešní Nádražní ulici. V této době bylo také započato s regulací řeky Třebovky na Zámostí
105 let (1903) od dokončení přestavby nádraží – mj. vybudován železný Müllerův most a zrušen přejezd se závorami u Javorky
95 let (1913) od zrušení městské nemocnice v Bezděkově, změněné na chorobinec. V tom samém roce město uzavřelo smlouvu s obcí Parník na dodávky elektrického proudu. Proud na Parník byl dodáván 20 let, do roku 1933
85 let (1923) od otevření české menšinové školy, do které tehdy chodilo deset českých dětí. V té době byly v Benátkách postaveny tzv. Choceňské baráky, došlo k založení Klubu českých turistů a pěveckého sboru Bendl
75 let (1933) od otevření chaty na Kozlovském kopci. Po rekonstrukci byl otevřen třebovický tunel
60 let (1948) od založení Osvětové besedy a ZK ROH železničářů. Došlo též k připojení samostatného městyse Parník k České Třebové
55 let (1953) od adaptace prvního společného kravína u Ant. Habigera na Parníku pro násilně zřízené JZD Parník
50 let (1958) od rozhodnutí tehdejšího OV KSČ o spojení dobře prosperující textilní firmy Perla s ústeckou továrnou Utex
45 let (1963) od zřízení odborného učiliště železničního s 21 třídami. Předtím od roku 1958 to byla pouze učňovská škola železniční. V témže roce byla uvedena do provozu nová poliklinika ČSD a byly otevřeny nové obchody na Novém náměstí
Jan Skalický
Českotřebovské kalendárium na únor 2007
75 let od narození a 10 let od úmrtí prof. PhDr. Vladimíra KOSTŘICI, DrSc. (21.2. 1933 – 21.7. 1998), nejprve středoškolského, později vysokoškolského pedagoga, jednoho z největších odborníků na ruskou literaturu a dobrého sportovce
Narodil se v Petrovicích u Karviné, dětství a mládí prožil v Hranicích na Moravě. Zde také absolvoval obecnou školu a gymnázium. Po tomto studiu se rozhodoval mezi profesionálním fotbalem (dostal nabídku od prvoligových Vítkovic) a dalším studiem. Vybral si filozofickou fakultu Univerzity Palackého Olomouc, obor čeština – ruština. Jeho spolužačkou v ročníku byla budoucí manželka Jana z České Třebové.
Po studiích se ucházel o místo asistenta na katedře rusistiky, z politických důvodů ale nebyl přijat. Začínal tedy jako středoškolský učitel na Gymnáziu v Rýmařově, poté (již ženat a přestěhován do České Třebové) na Střední zemědělské škole v Litomyšli. K vysokoškolské pedagogice se dostal v šedesátých letech na Pedagogickém institutu v Pardubicích. V těchto letech také dosáhl vědecké hodnosti PhDr., CSc.. V odborných kruzích byl oceňován jako významný vědec a přední znalec ruské klasické literatury a dějin česko-ruských literárních vztahů. Díky tomuto zájmu přichází v druhé polovině šedesátých let z olomoucké filozofické fakulty nabídka, aby působil na tamní katedře rusistiky. Pracovníkem filozofické fakulty UP v Olomouci se stal od roku 1968. Dlouho byl ale jen odborným asistentem (po sovětské okupaci mu byl znemožněn tzv. služební růst), až v roce 1990 získal docenturu, titul DrSc. a byl jmenován univerzitním profesorem. Než nastoupil na místo vedoucího katedry slavistiky, krátce zastával i úřad prorektora univerzity.
Psal do odborného a denního tisku, publikoval četné recenze, studie a kritiky. Je také autorem několika knižních monografií a spoluautorem Malého slovníku rusko – českých literárních vztahů. Ohlas měla i jeho vystoupení na četných literárně vědeckých konferencích a sympoziích u nás i v zahraničí.
Vladimír Kostřica si velmi oblíbil rodné město manželky, Českou Třebovou a jeho okolí. Do přírody chodil běhat a na dlouhé procházky. Nikdy jej nenapadlo, aby se přestěhoval do města svého pedagogického a odborného působení, do Olomouce. V našem městě strávil více než čtyřicet let a také zde i nečekaně zemřel.

65 let od tragické smrti Miloslava ŠTUSÁKA (14.3. 1911 – 27.2. 1943), letce hrdiny
Narodil se v českotřebovské čtvrti U kostelíčka v rodině železničního zaměstnance. Po základní škole odešel v roce 1927 do Bratislavy na státní školu pro výchovu učitelů. Jako absolvent školy působil na různých slovenských školách. V roce 1936 nastoupil vojenskou službu. V tomto období absolvoval Letecké učiliště v Prostějově a obdržel hodnost poručíka – letce. V civilu se opět věnoval pedagogické činnosti. Učil ve Zvolenu a potom v Bratislavě.
Když došlo k rozbití republiky, odešel přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Sýrii a Alžír do Francie. Po vojenské přísaze, kterou složil v československém vojenském táboře v Agde jej převeleli k 1. letecké skupině pod vedením štkp. Schejbala. Zde se přecvičoval na francouzskou leteckou techniku (letouny MS – 230 a MS 406) až do kapitulace Francie. V polovině roku 1940 odjel anglickou lodí z přístavu v Bardeaux do Anglie. Zde vystřídal řadu vojenských základen, až byl převelen k 313. československé stíhací peruti RAF. Jejím úkolem byla bojová činnost, která spočívala v hlídkování nad konvoji v Kanále, doprovod bombardérů nad územím nepřítele a hlídkování nad Anglií. V osudný den 27. února 1943 doprovázela jeho 313. peruť anglické bombardéry k německé námořní základně v Brestu. Na zpáteční cestě byly letouny napadeny německými stihači. Stroj Miloslava Štusáka byl těžce poškozen. Když posádka opouštěla letadlo, mělo výšku asi 100m. Než se M. Štusákovi otevřel padák, zabil se prudkým nárazem o vodní hladinu. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Miloslav Štusák je vzpomenut na panelu 121 v památníku letců Runnymede v Anglii. Za bojovou činnost byl také vyznamenán Československým válečným křížem 1939.

135 let od narození Karla VEJRYCHA (2.2. 1873 – 25.8. 1930), významného pianisty a hudebního pedagoga
Narodil se v Kolíně nad Labem, kde jeho rodiče Josefa a Rudolf Vejrychovi přechodně bydleli. Po dalším stěhování za otcovou prací se rodina na konec usadila trvale v Praze na Žižkově. Karel měl ještě dva mladší sourozence – sestru Elu a bratra Rudolfa.
Byl hudebně mimořádně nadaný. V sedmi letech se učil hrát na klavír, později patřil k nejlepším žákům Kirchnerovy hudební školy v Karlíně. Proto nikoho nepřekvapilo, když po ukončení nižšího gymnázia ve Štěpánské nastoupil do klavírního oddělení pražské konzervatoře k prof. Jos. Jiránkovi. Hudební vzdělání si pak ještě rozšířil na školách ve Výmaru (prof. Stavenhagen), Frankfurtu (prof. Eugen D´ Albert) a Paříži. Za studií si přivydělával jako učitel klavíru v rodině knížete Lobkovice a s houslistou Emanuelem Ondříčkem, bratrem slavnějšího houslisty Františka, absolvoval úspěšné koncertní turné po Evropě. V roce 1899 se oženil s Bělou Prokůpkovou, s níž měl tři dcery – Libuši, Elišku (zvanou Ičku) a Evu.
Po studiích krátce působil na Hudební škole v Litomyšli, v letech 1903 až 1911 vyučoval hře na klavír na konzervatoři v Kišiněvě v dnešní Moldávii. Na čtyři měsíce letních prázdnin přijížděl každoročně s rodinou do Kozlova, kde zakoupil statek pana Sitaře, řečeného Pecháčka. V roce 1911 zanechal profesury a s velkým elánem se dal do práce na přístavbě statku a na vlastních polích v Kozlově. Z téhož roku je také datováno sgrafito Žnečka ve štítě statku (autor Max Švabinský). Začal být činný i v hospodářské politice. Byl členem výkonného výboru agrární strany v pražské centrále, jako člen okresního výboru v Litomyšli se zasloužil o stavbu silnice z České Třebové do Kozlova. K těmto funkcím měl všechny předpoklady – široký světový rozhled, znalost pěti jazyků. Když onemocněl a nemohl již více hospodařit, přestěhoval se s manželkou do Prahy a do Kozlova přijížděl jen na léto. V milovaném Kozlově také zemřel. Pochován je na místním hřbitůvku v rodinném hrobě.
Jan Skalický