Českotřebovské kalendárium na březen 2008 
175 let od narození Antonína BENNEWITZE (26.3. 1833 – 29.5. 1926), dlouholetého pedagoga a ředitele pražské konzervatoře
Narodil se jako třetí ze čtyř synů Fridricha Bennewitze, lesního a účetního na panství hraběte Waldštejna, ve staré myslivně čp.1 v Přívratu u České Třebové. Studoval  na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera. Po ukončení studia v roce 1852 nastoupil do orchestru Stavovského divadla v Praze, v roce 1861 se stal koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a o dva roky později v Stuttgartu. Jeho manželkou se stala Emílie Miková (1834 – 1906), známá pěvkyně pražského německého divadla, první představitelka Milady z opery Bedřicha Smetany Dalibor. Spolu měli dvě děti ( syn Julius, dcera Augusta – Berta).
Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. V krátké době povznesl pražskou konzervatoř na nejvyšší evropskou úroveň. Zavedl žákovské večírky a večery komorní hudby. Nepřímo tak napomohl vzniku světoznámého hudebního tělesa České kvarteto. Podařilo se mu také doplnit pedagogický sbor o špičkové učitele (Otakar Hostinský, Hanuš Wihan, Antonín Dvořák, Otakar Ševčík …). Nepřehledná je i řada jeho žáků – Otakar Ševčík, František Ondříček, Karel Hofman, Josef Suk, Jiří Herold, Oskar Nedbal, Franz Lehár, Jaroslav Kocian … Byl nejen dobrým pedagogem a organizátorem, ale i znamenitým dirigentem. Toto umění prokázal v roce 1880, kdy mu bylo svěřeno řízení žákovského orchestru. S ním napoprvé a s úspěchem provedl Smetanův Vyšehrad. Přestože byl původem Němec, prosazoval českou hudbu a české skladatele. Zvláštní přízeň věnoval B. Smetanovi, Ant. Dvořákovi a J.B. Foerstrovi. Se školou, kterou nadevše miloval, se rozloučil v roce 1901. Od té doby žil v ústraní. Poslední léta prožil v Doksech pod Bezdězem, kde také zemřel a je pochován.
V roce 125. výročí narození umělce byl uspořádán 17.12. 1957 v rodné vísce vzpomínkový večer za spolupráce Orchestrálního sdružení Smetana z České Třebové. V roce 1959, přesně 7. června, byla odhalena na jeho dnes již přestavěné rodné myslivně pamětní deska. Slavnost uspořádali OB Přívrat a Česká Třebová pod záštitou Pražské konzervatoře hudby, ONV Ústí nad Orlicí, MNV Přívrat a závodu Česká armaturka v České Třebové. Slavnostní řeč přednesl dr. Václav Holzknecht, ředitel pražské konzervatoře. Sám pak provedl odhalení pamětní desky. Hudební doprovod zajišťovalo Orchestrální sdružení Smetana za řízení ředitele hudební školy Ant. Šimečka a učitele F.K. Zedínka. Bennewitzovo jméno si českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní. Letos proběhne  již 10. jubilejní ročník.
 
 30 let od úmrtí Oldřicha BITTLA (5.8. 1905 – 6.3. 1978), drobného živnostníka, herce a režiséra DS Hýbl
Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu. Na jedné ze „ štací“, v Brandýse nad Orlicí se také Oldřich narodil. V České Třebové v Duškově cukrárně se vyučil cukrářem a tomuto umění se dále věnoval ve vlastní cukrárně pod podloubím domu čp. 42 na náměstí. V cukrárně zůstal i po znárodnění.
Herecká krev Oldřichova způsobila, že cukrářský mistr vedl i druhý život – divadelního ochotníka. Řadu let také vystupoval po boku Čeňka Hampla na mikulášských pochůzkách v roli čerta, velikonočních vyjížďkách v kočáře taženém párem koní za koledou. Spolupracoval s Karlem Tomšem na výzdobě sálů v Dělnickém neb Národním domě před tradičními divadelními plesy. Vystupoval na estrádách, dětských karnevalech v roli kašpárka, v kabaretech, bavil kamarády u táboráků, uváděl večery trampských písní. Nechyběl na Jabkancových poutích, kde vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího hlášení purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Aktivně pracoval v místním fotbalovém oddíle.
 
110 let od narození MVDr. Čeňka KESLERA (27.3. 1898 – 10.4. 1970), zvěrolékaře, zakladatele divadelního odboru místního Sokola kde hrál a režíroval
Narodil se v malém městě Žirovnici. Krátce studoval na pražské konzervatoři (housle), vystudoval telčské gymnázium a po 1. světové válce, které se osobně zúčastnil, Vysokou školu veterinární v Brně. Nejprve působil jako zvěrolékař v Čermné u Kyšperka (dnes Dolní Čermná), po konkurzu vykonával praxi městského zvěrolékaře v České Třebové. V našem městě se věnoval mimo zaměstnání zvěrolékaře sokolskému hnutí, hlavně jeho divadelnímu odboru. Po svém příchodu vytvořil nový soubor, ve kterém vypomáhali herci z Hýbla, Vojana a dalších spolků. Opona jeviště Na Skále se po delší době otevřela na podzim v roce 1929. Za 2. světové války byla veškerá sokolská činnost zakázána a tak se sporadicky objevoval na scéně spolku Hýbl. Po ukončení války v roce 1945 se opět pustil do budování nového sokolského divadla. Dostalo název Dramatický odbor Sokola v České Třebové. Činnost byla zahájena začátkem roku 1946 a trvala pouhé čtyři roky. Za tuto dobu bylo nastudováno 16 premiér. Když došlo k násilnému zrušení divadelního odboru Sokola a následném převedení do tehdejšího ZK Orlana, odešel MVDr. Čeněk Kesler do ústraní a věnoval se jenom svému zaměstnání. Pracoval u veterinární správy na jatkách v České Třebové a později na pracovišti v Lanškrouně, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Za divadlem jezdil k příbuzným do Brna. Zemřel v České Třebové, pochován je v Brně.
 
25 let od úmrtí Františka PREISLERA ( 29.1. 1915 – 25.3. 1983), dirigenta celé řady divadelních orchestrů a hudebního skladatele
Z hudební rodiny Preislerů je čtvrtým Františkem v pořadí. Od útlého dětství projevoval výrazný hudební talent. V deseti letech hrál tak dobře na klavír a varhany, že často zastupoval otce i dědečka při veřejných hudebních produkcích. Ve třinácti letech byl přijat na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval pod vedením takových osobností jako byli profesoři Wiederman, Douša, Dědeček, B. Ostrčil, J. Křička, J.B. Foerster …. Po absolvování konzervatoře se na krátkou dobu vrátil do rodného města České Třebové. Brzy ale nastupuje dirigentskou dráhu zaměřenou na divadlo (Pardubice, Kladno, Plzeň, Opava, Olomouc). Pohostinsky vystupoval v Národním divadle v Praze, Státním divadle v Brně a na operních scénách v zahraničí. Oddirigoval více než 4100 operních, operetních a baletních představení. Nastudoval kolem 300 operních a 250 operetních premiér.
V České Třebové jsme jej často viděli nejen v roli dirigenta, ale i jako klavírní doprovod známých hudebních osobností. Hrával také v místním kostele na varhany. Je autorem řady scénických, chrámových a příležitostných skladeb, napsal i jednu operetu Šly panenky silnicí (1936). Po odchodu na zasloužený odpočinek se definitivně vrátil domů do Třebové, kde také zemřel a je pochován.
 
150 let od narození  Jana SELICHARA (23.3. 1858 – 20.11. 1941), děkana, ve výtvarných kruzích známého mecenáše a přítele malířů
Narodil se v Solnici na okrese Rychnov nad Kněžnou. Gymnázium vystudoval v Rychnově  a kněžský seminář v Hradci Králové. Jeho celoživotním posláním bylo sloužit Bohu, ale také výtvarnému umění. Jako kaplan a krátce též administrátor farnosti působil v letech 1883 až 1887 v České Třebové, odkud odešel do Hlinska a poté do Kameniček na Vysočině. Zde se seznámil se spisovatelem K.V. Raisem, který jeho osobu použil k předloze jedné z postav v románu Západ. Román měl u čtenářů velký úspěch a také způsobil, že malíř Antonín Slavíček se rozhodl malovat v Kameničkách. A za Slavíčkem přijížděli další umělci : H. Masaryk,        B. Dvořák, A. Zeyer. Přijela také rodina historika Jana Golla a univerzitní profesor Emanuel Tilsch se ženou A.M. Tilschovou, známou spisovatelkou. Všichni bydleli ve stísněných podmínkách na faře, společně si i vařili.V roce 1908 byl Jan Selichar přeložen do Německé Rybné (dnes Rybná nad Zdobnicí), kde žil a pracoval až do své smrti. Se Selicharem přišla i celá řada umělců a další ještě přicházeli. Byl vzdělaný, milující výtvarné umění. Pro mnoho umělců se stal mecenášem, rádcem a také přítelem. Soustředil cennou sbírku děl malířů tvořících v tehdejší Německé Rybné (Antonín a Jan Slavíčkové, Herbert Masaryk, Vincenc Beneš, Otakar Nejedlý, Bořivoj Žufan, Oldřich Hlavsa …). Později ji odkázal obci, a tak založil dodnes existující galerii nesoucí jeho jméno.
Jan Skalický