Českotřebovské kalendárium na duben 2008 
Nedožitých 95 let Jaroslava BENÁTSKÉHO (17.4. 1913 – 3.7. 1995), významného loutkáře
Narodil se v České Třebové jako nejmladší ze šesti dětí strojvedoucího Viléma Benátského. Vyučil se zámečníkem u firmy Josef Štarman v místě rodiště a v letech 1930 až 1932 absolvoval průmyslovou školu strojnickou v Kolíně nad Labem. S ukončením studia se vrátil domů a nastoupil místo zámečníka ve Šreflově továrně na armatury. Následovala vojenská služba a po ní práce konstruktéra elektrických strojů a přístrojů v Brně. Po návratu nastoupil do českotřebovských dílen a následně do výtopny, kde zastával místo strojního topiče a později strojvedoucího.V roce 1961 byl ze zdravotních důvodů přeřazen do funkce personálního strojmistra lokomotivního depa, kterou vykonával až do odchodu do důchodu.
Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo, kterému věnoval veškerý volný čas. Byl nejen loutkohercem, ale i režisérem a vedoucím souboru. V roce 1943 začínal s malým rodinným divadlem. Po rozšíření souboru o další členy a zhotovení scén pro závěsné loutky o výšce      50 cm, hrál nejprve v malém sále Dělnického domu a od roku 1947 v nově postaveném dřevěném divadélku Úsvit na Trávníku. V té době slavil soubor největší úspěchy a to jak na krajských, tak celostátních loutkářských přehlídkách a soutěžích. Později hrával i v nově vybudované Malé scéně. Za celoživotní činost u loutkového divadla obdržel řadu ocenění. Asi tou nejdůležitější byla čestná medaile Ministerstva kultury ČSR  Za rozvoj amatérského loutkářství. Jaroslav Benátský byl činný i ve svazu invalidů. V posledních letech života se také zabýval stavbou parních lokomotiv.

František FORMÁNEK ( 1.4. 1888 – 5.4. 1964 ) – 120 let od narození 

Narodil se v rodině chudého českotřebovského tkalce. Po ukončení měšťanské školy odešel na radu oblíbeného učitele modelování Vokála do Prahy. Učil se zde sochařem a štukatérem u firmy Jindřich Říha na Smíchově a po večerech , sobotách a nedělích se připravoval k dalšímu uměleckému studiu. S výučním listem nastoupil nejprve na uměleckoprůmyslovou školu ( profesoři Sucharda, Drahoňovský, Klouček, Šaloun) a potom na Akademii výtvarných umění ( prof. Štursa ).  Jako absolvent Akademie si v Praze dlouho nepobyl. Láska k rodičům a rodnému městu byla silnější než lákavá umělecká budoucnost. V České Třebové je pověřován bohužel jen drobnými zakázkami. Známé jsou jeho umělecky hodnotné sošky, ozdobné předměty, pamětní desky rodáků, plakety, plastiky na fasádách některých domů, betlémy, portál na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana. Za pražského pobytu provedl štukatérskou výzdobu Křížovnického kláštera a vestibulu hlavního nádraží. Se sochařským a štukatérským uměním Františka Formánka se můžeme setkat také v Uherském Hradišti, Hlinsku, Olomouci a Vídni. Od studentských let se také zabýval vědeckým studiem letectví, hlavně problematikou helikoptér. V jeho ateliéru byly desítky vlastnoručně zhotovených modelů. Pracoval pilně a nepřetržitě až do konce svého života. Poslední umělcova léta fotograficky zdokumentoval jeho přítel František Brokeš, známý českotřebovský fotograf.  Uměleckou pozůstalost odkázal Městskému muzeu v České Třebové, výsledky celoživotní badatelské práce Národnímu technickému muzeu v Praze. K výročí umělce pořádá naše městské muzeum  výstavu v Kulturním centru.

155 let od narození a 90 let od úmrtí Josefa GLÜCKSMANNA (25.7. 1853 – 14.4. 1918), starosty a veřejného činitele
Rodáka z Nymburka přivedlo do České Třebové povolání poštovního úředníka. Postupem času se stal c.k. vrchním poštmistrem na českotřebovské hlavní poště. V této funkci se plně zapojil do veřejného života. Starostenský úřad zastával dvakrát. Nejprve krátce, podruhé neuvěřitelných devatenáct let (1893 až 1912). Za jeho starostování došlo k velkému rozvoji města. Vznikaly nové veřejné budovy, úřady,školy, postavil se kovový vodovod, vodojem na Robově kopci, nový hřbitov Na Pazderce, došlo k regulaci řeky Třebovky, postavila se městská elektrárna, sokolovna, hasičská zbrojnice v Chorinově ulici a také izolační nemocnice v Bezděkově. Pro nevyhovující podmínky byla využívána bohužel jen krátce. Došlo také na přestavbu vlakového nádraží. Město trvale usilovalo o své zviditelnění. Např. třikrát žádalo zemský sněm o zřízení c.k. okresního soudu, což ovšem nebylo nikdy vyslyšeno. Pouze od roku 1903 zde byly organizovány soudní dny, které trvaly i v době 1. republiky. Město mělo v té době tři obecní strážníky, které do funkce jmenovala městská rada, stejně jako městského hajného, obecního cestáře, správce lesů, ředitele kůru a kapelníka, městského lékaře, školníka, vodáka a ponocného.
Josef Glücksmann se také stal prvním předsedou nově založeného Družstva pro umělý chov ryb a pěstování ušlechtilé vrby košíkářské. Jeho jméno se objevilo i v první inventární knize českotřebovského městského muzea. Byl čestným občanem města České Třebové, členem obecního výboru, působil také jako úřadující náměstek okresního starosty. Jeho chotí byla Olga Štěpánková z Kozlova. Zemřel ve věku nedožitých 65 let v sanatoriu v Praze – Podolí.
 
 105 let od úmrtí Václava Vlastimila HAUSMANNA (1.1. 1850 – 11.4. 1903), známého skladatele, ředitele kůru a kapelníka
Narodil se v rodině učitele Antonína Hausmanna v Polici nad Metují. Ten měl také největší zásluhy na hudebním rozvoji svého syna.V šesti letech hrál Václav na klavír, housle a flétnu, jako sedmiletý komponoval drobné skladbičky. O další vzdělání se zase postaral jeho kmotr, historik a univerzitní profesor Wáclav Wladivoj Tomek, který mu zaplatil pražská studia na učitelském ústavu a varhanické škole.
Po studiích nastoupil na učitelské místo do České Třebové. V roce 1871 opustil školní službu a plně se věnoval milované hudbě. Jako ředitel kůru a kapelník působil v Rožnově na Moravě a v Německém Brodě. Byl i kapelníkem metropolitního kostela v uherském Jagru, kapelníkem městského divadla a ředitelem kůru v polském Bílsku. V roli vojenského kapelníka vystupoval v Karlovci v Chorvatsku. S úspěchem komponoval opery, operety, baletní hudbu i skladby církevní. Za svého působení v Německém Brodě založil Zemský spolek varhaníků. Vydával zde také Československého varhaníka a Slovanskou hudbu. Ve svých listech uveřejnil i některé vlastní články.
Bohatý život věnovaný hudbě ukončil u své dcery E.Z. Rybičkové  v České Třebové, kde je také na místním hřbitově pochován.
 
František Matouš KLÁCEL ( 7.4. 1808 – 17.3. 1882 ) – 200 let od narození
Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové. Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti, normální školu, gymnázium a filozofická studia absolvoval v Litomyšli. Potom odešel studovat na Moravu. Coby člen augustiánského řádu vystudoval v Brně bohosloví, studoval také na univerzitě v Olomouci. Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám  stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana. Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku a Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo, prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová. Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862. V roce  1851 se musel s redaktorstvím rozloučit. Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem astronomie a kosmogonie a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky. Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekával ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů. Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. Osobnosti F. Matouše Klácela se budeme věnovat podrobněji v souvislosti s plánovaným sympóziem, kterém se bude konat v České Třebové na podzim t.r.
 
85 let ing. Jaromíra ŠLEMRA, narozeného 8.4. 1923, středoškolského pedagoga, významného veřejného činitele, držitele zlatého odznaku J.K. Tyla. O svém příchodu na svět hovoří sám jubilant: „Narodil jsem se v Očelicích u Opočna, kde žila moje babička z matčiny strany. Dalo by se humorně říci, že jsem se do této vísky přijel narodit. Ihned po křtu v evangelickém kostele v Klášteru nad Dědinou jsme se s maminkou vrátili za svým otcem do Skutče, kde rodina trvale bydlela“ .Otec Jan Šlemr byl drobným živnostníkem – radiomechanikem, matka Marie úřednicí na poště ve Skutči, později vedoucí poštovního úřadu. Spolu měli dvě děti. Vedle Jaromíra ještě mladší dceru Irenu, v pozdějších letech vynikající sportovkyni (členka národního družstva v házené, mistryně sportu). Po ukončení obecné školy vstoupil Jaromír na reálné gymnázium v Chrudimi, odkud z kvinty přešel na obchodní akademii. Na této odborné škole maturoval v roce 1944.Protože vysoké školy byly v té době uzavřeny, nastoupil jako praktikant do Spořitelny ve Skutči.
Vysokou školu obchodní v Praze (učitelství ekonomických předmětů) vystudoval hned po válce. Vzdělání si později ještě doplnil na PEF (provozně ekonomické fakultě) Zemědělské univerzity v Brně, kde promoval v roce 1966. Jako mladý středoškolský profesor začínal svoji pedagogickou praxi na obchodní akademii v České Třebové. V pozdějších letech ještě učil na SEŠ v Šumperku, ve Svitavách a nakonec v Chocni, kde končil jako ředitel školy. Do důchodu odešel v roce 1985. Nikdy neměl žádné závazky k jakékoliv politické straně či policejní instituci. V padesátých letech musel dokonce školské služby opustit. Vrátil se až po zoufalém činu, kdy požádal prezidentskou kancelář o povolení legálně se odstěhovat z ČSSR, neboť byl přesvědčen, že se v cizině lépe uplatní.
Kromě náročného povolání pedagoga, měl řadu koníčků – hrál a režíroval ochotnické divadlo, vystupoval na recitačních večerech, ve spolupráci s Františkem Navarou a F. K. Zedínkem sestavoval a režíroval pořady v Divadle hudby ve skautském domově v Javorce, aktivně pracoval v MO Českého rybářského svazu, v mysliveckém sdružení, skautingu, byl literárně činný. Je spoluautorem odborných učebnic pro střední ekonomické školy, je autorem povídek, básniček, rozhlasové hry, divadelní jednoaktovky a libreta dětské opery Budulínek. Zabýval se též divadelními kritikami ochotnických představení. Jeho literární práce byly nepravidelně uveřejňovány v různých almanaších, v regionálním tisku, v týdeníku Vlasta …S některými články a hlavně básničkami jsme se mohli seznámit i na stránkách Českotřebovského zpravodaje.
 
10 let od úmrtí Josefa TESAŘE (24.1. 1931 – 5.3. 1998)
Ve svém rodišti České Třebové vystudoval gymnázium a potom téměř celý aktivní život působil v parnické textilce. Zde byl také členem závodního požárního sboru. Jako jednatel sboru se podílel na almanachu, který vyšel k 90. výročí závodního požárního sboru n.p. Primona. Pro svou dobrosrdečnou povahu byl všude oblíben. Navíc měl hezký hlas a výborně zpíval. Vystupoval s dechovkou, tanečním orchestrem i s legendárním Tremp – triem, které zpívalo ve složení Vlasta Mehl, Květa Tomeš a Pepík Tesař. Rád si zazpíval i s kamarády trempy u táborových ohňů. Když zemřel, přišlo se s ním rozloučit mnoho českotřebovských občanů. Na poslední cestu mu zahrála železniční dechová kapela a trempská skupina Medvědi.
Jan Skalický