Českotřebovské kalendárium na září 2008

150 let od narození Františky HONLOVÉ (29.9. 1858 – 29.5. 1929), vlastenky, političky a sociální pracovnice

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Narodila se v domku čp. 52 v Hýblově ulici, mládí prožila v Riegrově ulici čp. 187. Její život je ale spojován s jednopatrovým domem s velkou zahradou na Chmelnici. Dům byl zbořen v roce 1966. Její otec Josef Honl se zabýval polním hospodářstvím a také podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové.

Malá Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu a poté s odstupem několika let, nastoupila do klášterní dívčí školy v Moravské Třebové. Naučila se zde základům německého jazyka, zručnosti ve vyšívání a hlavně obdivu k těm, jenž se dokáží obětovat pro druhé. V rodném městě působila snad ve všech spolcích. Spoluzakládala divadelní soubor Hýbl a pracovala v Sokole. Když se v roce 1887 otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a dvě desítky let nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčení v německé opatrovně. Od roku 1902 propůjčila svůj prostorný dům také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. V roce 1919 byla zvolena do městského zastupitelstva, kde pracovala v komisi pro sociální péči, chudinství a chorobinec. Nadále sháněla peníze pro chudé a hlavně pro své malé svěřence. Žila vždy skromně, zděděné jmění, které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení. Pochována je v urnovém háji na českotřebovském hřbitově.

 

95 let od narození Františka SIXTY (20.9. 1913 – 17.4. 1941), letce hrdiny

Narodil se v rodině zaměstnance CK drah v České Třebové. Měl ještě dva bratry a tři sestry. Jako absolvent pražské strojírenské průmyslovky nenašel ve svém oboru uplatnění, a proto se dal na dráhu vojáka z povolání. Začínal u dělostřelectva, později se přeškolil na letce. V roce 1938 již létal na těžkých bombardérech MB 200 a byl také jmenován polním pilotem. O necelý rok později, po známých událostech, odešel na trvalou dovolenou. Ještě v témže roce   ( 1939) za pomoci ilegální skupiny naší armády Obrana národa přešel v okolí Moravské Ostravy hranice protektorátu do Polska a potom do Francie. Po přecvičení na francouzské stroje, sám se stal instruktorem na vícemístných letounech. Když se schylovalo k pádu Francie, odešel přes Alžír do Anglie na výcvikovou základnu Cosford. Byl přijat do řad RAF a s ukončením základního výcviku jej odveleli na domovskou základnu 311. bombardovací perutě v Honingtonu, kde byl jmenován operačním pilotem. Nejprve působil v různých osádkách jako druhý pilot. Od dubna 1941 byl sám jmenován kapitánem letounu. Se svoji novou posádkou vzlétl nad nepřátelská území celkem sedmkrát. Při posledním, sedmém letu byl jejich Wellington poškozen a musel se podrobit opravě v letištních dílnách. Proto měla osádka F. Sixty 17. dubna volno. Všichni odpočívali, až na F. Sixtu. Z nepochopitelných důvodů letěl jako druhý pilot s posádkou F. Kráčmera (rodák z Parníka u České Třebové) na Kolín nad Rýnem. Byl to jeho poslední let. Celá osádka letounu je pochována na válečném hřbitově Jonkerbos – Nijmegen v Nizozemí. F. Sixta byl za bojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za chrabrost 1939.

 

 

135 let od narození Maxe ŠVABINSKÉHO (17.9. 1873 – 10.2. 1962), akademického malíře, profesora a rektora Akademie výtvarných umění v Praze

 Narodil se v Kroměříži v neúplné rodině. Vyrůstal uprostřed několikačlenné rodiny, většinou starých lidí. Kromě matky o něho pečoval děd František, prateta Marie (Máry) Švabinská, prateta Anna (Nany) Očenášková a později jeho babička Pavlína (Pauly) Švabinská, která se vrátila po dlouhé době ze služby v Rakousku před smrtí svého muže Františka. Ten zemřel v roce 1881.

V místě rodiště navštěvoval německou reálku, ze které předčasně odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Malbu studoval u prof. M. Pirnera a techniku grafiky u prof. Julia Mařáka. Školu absolvoval v roce 1897. Umělecký obzor si ještě rozšířil následným studijním pobytem v Paříži a cestami po Německu, Francii, Itálii, Holandsku a Belgii. V roce 1908 byl jmenován členem kuratoria Moderní galerie Království českého a pracoval v redakci Volných směrů. Roku 1910 se stal řádným profesorem speciální grafické školy na AVU v Praze, od roku 1916 byl několikrát zvolen jejím rektorem. V roce 1927 převzal po Hynaisově odchodu z Akademie školu figurálního malířství.

Patřil mezi zakladatele Spolku výtvarných umělců Mánes, byl členem a později předsedou Sdružení českých umělců – grafiků Hollar. V roce 1907 se stal jedním ze zakladatelů Spolku výtvarných umělců Moravy v Hodoníně.

Dílo prof. M. Švabinského je neobyčejně  rozsáhlé. Zdobil reprezentativní budovy, navrhoval bankovky, poštovní známky, plakáty, knižní obálky, ilustroval řadu knih, patřil k nejznámějším českým portrétistům (jeho oficiální podobizna T.G. Masaryka visela na všech úřadech a školách).

S jeho životem je spojena i nedaleká vesnička Kozlov. Sem pravidelně dojížděl, tady prožil nejkrásnější léta svého života. Poprvé tento kraj navštívil v doprovodu mladičké Elišky Vejrychové po vánocích roku 1895. Naposledy přijel do Kozlova v roce 1919. Vznikla zde spousta obrazů, kreseb, grafických listů a rodinných portrétů. Málokdo ví, že Švabinský maloval i v našem městě – České Třebové. Dovídáme se o tom z knihy pamětí ing. Eduarda Stříbrného, zdejšího rodáka a velkého znalce a sběratele výtvarného umění. Namaloval zde olej střední velikosti, lesík mezi Českou Třebovou a Semanínem, další olej představuje krásnou urostlou vrbu od pivovarského rybníčka. Pracoval  i na menším leptu Procesí na Hory, který je ve vlastnictví Národní galerie a na několika portrétech.

 Právem se mu dostalo mnoha poct a uznání, ať to byl čestný doktorát filozofie (1933), či jmenování národním umělcem (1945). V roce 1951 byl vyznamenán Československou cenou míru, o rok později Státní cenou 1. stupně za lunety pro Národní divadlo. Velice si také vážil čestných občanství z Kroměříže a Kozlova. Když ve svých 89 letech v Praze zemřel, byl právem pochován na Vyšehradském hřbitově blízko hrobů Boženy Němcové, Jana Nerudy a Bedřicha Smetany.

 Jan Skalický