Ústecké kalendárium

Ústecké kalendárium – leden 2010

8. ledna 1955 zemřela v Ústí nad Orlicí spisovatelka Marie ROLLEROVÁ, roz. KOCIANOVÁ.
Marie Rollerová se narodila 26. září 1897 v domě „U Korábů“ na Velkých Hamrech, jako první dítě ústeckého ředitele kůru Petra Kociana. Své dětství prožila v rodině, kde se celé dny žilo hudbou. Velký vliv na ni měl i častý pobyt s jejími bratranci - houslistou Jaroslavem Kocianem a sochařem Quidem Kociánem. Po dokončení základní školy odešla do Prahy na tehdejší dívčí gymnázium "Minerva". Na studiích ji podporoval její strýc, novinář a spisovatel cestopisných románů Josef Jan Svátek. Pro vážné onemocnění musela studia přerušit, zůstat doma a do Prahy dojíždět jen na zkoušky. Po maturitě se zapsala na filozofickou fakultu, obor čeština a dějepis, s cílem pracovat jako učitelka nebo novinářka. Při hospitování na ústecké chlapecké škole se seznámila se svým budoucím manželem Janem Rollerem. Studia vyměnila za péči o dvě dcery a domácnost. Každou volnou chvíli však věnovala knihám a především psaní. Její první literární pokusy byly spjaty s jejím pobytem a studiem v Praze. Zachycovaly studentský život, parodovaly a vyjadřovaly stesk po domově. Náměty k psaní ji poskytlo také její vlastní dětství, prostředí domova, život drobných ústeckých řemeslníků, obchodníků apod. Psala povídky, kulturní črty a fejetony. Úspěšné byly i její pokusy o drama. Mezi nejúspěšnější patří divadelní hra "Soukeníci". Divadelní soubor Vicena se s touto hrou v roce 1940 zúčastnil 10. Jiráskova Hronova. Hra byla také poctěna cenou "Máje". Marie Rollerová je pochována na ústeckém hřbitově. U příležitosti 100. výročí narození byla na jejím rodném domě umístěna pamětní deska a zároveň jí bylo uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí in memoriam. Ve fondu knihovny Městského muzea je uloženo téměř celé její literární dílo, které bylo vydáno tiskem. Foto in. Danihelovský, E. V.: Ústí nad Orlicí staví svojí chatu. Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů 1946. s. IX.

18. ledna 1915 se v Praze narodil hudebník, pedagog a první ředitel hudební školy v Ústí nad Orlicí Antonín ŠIMEČEK.
Po získání potřebného hudebního vzdělání si podal v roce 1939 mladý učitel hudby Antonín Šimeček žádost o místo ředitele na nově zřízené hudební škole v Ústí nad Orlicí. Přestože měl minimální zkušenosti, rozhodlo Družstvo pro zřízení hudební školy právě pro něho. Ukázalo se, že volba byla správná. Antonín Šimeček vykonával tuto funkci velice zodpovědně a společně se dalšími spolupracovníky se mu podařilo v krátké době vybudovat jednu z prvních hudebních škol ve východních Čechách.
Antonín Šimeček se výrazně podílel i na kulturním životě města. Účinkoval v proslulých Usteckých hudebních pátcích, pomáhal řídit Orchestrální sdružení, pěvecký sbor Lukes a vypomáhal také při realizaci řady vynikajících inscenací divadelního souboru Vicena, včetně legendární Vrchlického Hippodamie. Přesto, že v roce 1958 odešel z místa ředitele hudební školy a nastoupil místo ředitele Lidové školy umění Antonína Benewitze v České Třebové, zůstal spojen s ústeckým hudebním životem. Plných třicet let působil jako člen odborné poroty Kocianovy houslové soutěže. Stál u zrodu Komorního orchestru Jaroslava Kociana, který až do konce svých sil dirigoval. V České Třebové řídil Komorní pěvecký soubor českotřebovských učitelek při LŠU, často dirigoval orchestrální sdružení Smetana. Byl také členem Českotřebovského kvarteta a tria. V roce 1983 se vrátil zpět do Ústí nad Orlicí. U příležitosti sedmdesátých pátých narozenin byl jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. Antonín Šimeček zemřel 24. října 1993 a je pochován na ústeckém hřbitově. Foto: Městské muzeum Ústí nad Orlicí, fond fotografie, přír. č. 460/94.


22. ledna 1885 se v Ústí nad Orlicí narodil ústecký městský kronikář, malíř betlémů a krajinář František ŠTANCL.
František Štancl se narodil v rodině domáckého tkalce. Řemeslu se vyučil u místního malíře a pozlacovače Josefa Springra. Pracoval pak jako malíř a restauratér v Praze, ve Vídni, v Brně, v Novém Městě nad Metují a v jiných místech. Získal tak bohaté odborné, umělecké i životní zkušenosti. Po první světové válce, kterou prožil jako vojín sanitní služby na Slovensku, v Alpách a v Rumunsku, se vrátil do domku v Havlíčkově ulici ke své rodině a ke svému malířskému a pozlacovačskému řemeslu. František Štancl vynikal i jako malíř zátiší a portrétů a byl jedním z posledních malířů ústeckých betlémů. Byl výraznou osobností ústeckého kulturního života, předním organizátorem výstavní činnosti ve městě, autorem zajímavých statí o historických památkách a vývoji města. Po celou dobu války ukrýval před okupanty pamětní desku z budovy muzea se jmény padlých legionářů. Jeho zájem o historii a kulturu ho přivedl do řad dobrovolných muzejních pracovníků. Vybudování ústeckého muzea věnoval mnoho let nenápadné, často namáhavé a nevděčné práce.
Od roku 1937 do roku 1953 byl městským kronikářem. Za nacistické okupace vedl jednu kroniku "oficiální" a druhou ilegální. Jeho kronikářské záznamy svědčí nejen o širokém rozhledu a zájmu, ale i o jeho přirozeném vypravěčském talentu.
František Štancl zemřel v Ústí nad Orlicí 26. září 1963.Z jeho malířského díla je ve sbírkách městského muzea mimo betlémových figurek uložen např. portrét starosty Josefa Škarky. V roce 2003 byla Městským muzeem vydaná kniha s názvem „Štancl Václav, Leopold a František“, která mimo biografie přináší i ukázky z tvorby tří generací Štanclů. Kniha je v pokladně muzea stále v prodeji.
Foto: autoportrét.


23. ledna 1945 zemřel v sanatoriu v Mělníku učitel, etnograf a spoluzakladatel Městského muzea v Ústí nad Orlicí Václav Zdeněk HACKENSCHMIED.
V rodné Příbrami, kde se narodil 28. září 1867, navštěvoval obecnou školu, absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav. V roce 1889 přišel jako podučitel do nedalekých Říček. Od samého počátku se kromě svého učitelského poslání živě zajímal o český spolkový a kulturní život. V kulturně zanedbaných Říčkách založil a vedl školní kroniku, pořádal přednášky a vzdělávací kurzy, byl zakladatel místní knihovny, čtenářského spolku a hasičského sboru. Založil divadlo s jevištěm i divadelní spolek. Ve svém působišti vedl také obecní agendu a jak sám napsal: "Odučoval alkohol, pěstoval zpěv."
V roce 1912 přišel jako odborný učitel na chlapeckou školu v Ústí nad Orlicí a začal působit jako zástupce části učitelstva okresu. Stal se předsedou třebovsko-ústecké odbočky učitelské jednoty Budeč. Vleklé a dlouhodobé spory v učitelské obci, které byly způsobené personálním obsazováním škol vyvrcholily 3. března 1916. V. Z. Hackenschmiedovi byla udělena okresním školním inspektorem důtka za nedovolenou agitaci proti usnesení lanškrounské okresní školské rady a služebně byl přeložen z Ústí nad Orlicí do Hněvkovic (tehdejší okr. Ledeč nad Sázavou) a později na místo řídícího učitele ve Všebořicích. Po mnoha interpelacích byl teprve koncem roce 1918 jmenován definitivním učitelem první obecné třídy při obecné škole chlapecké v Ústí nad Orlicí. Po návratu se opětně zapojil jako dobrovolný pracovník do práce v ústeckém městském muzeu a převzal správu městského muzea. Mimo učitelování se velmi intenzivně věnoval národopisu. Václav Zdeněk Hackenschmied zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které bylo pouze částečně vydáno tiskem, např. báchorky, báje, pověsti a jiné vypravování lidu z okresu Lanškrounského a Ústeckého, které vydal pod názvem "Na besedě", "Ústecké betlémy" a řada samostatných převážně etnografických příspěvků v časopise „Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí“ a „Český lid“. Jeho etnografické postřehy a zprávy jsou často jediným důkazem a svědectvím místní lidové tradice.
Ve sbírkách Městského muzea je uložena velká část jeho pozůstalostí, která obsahuje nejen knihy, periodika, novinové výstřižky, rukopisy, ale např. i jeho pomůcky k vyučování. Foto. in. Hackenschmied, Václav Zdeněk: Na besedě. Ústí nad Orlicí, Oftis 1995. s.[5].


24. ledna 1875 zemřel ve Vídni český houslista a hudební skladatel, ústecký rodák Leopold JANSA.
Leopold Jansa se narodil 23. března 1795 jako syn soukeníka Benedikta Jansy v domě čp. 191. Hře na housle, varhany a klavír se učil u učitele a ředitele kůru Jana Jahody. Gymnázium vystudoval v Brně, kde také pokračoval v hudebním vzdělávání. Zde si obzvláště oblíbil hru na housle. V roce 1817 odešel do Vídně na právnickou fakultu. Mimo studia práv se vzdělával u hudebního skladatele Emanuela Aloise Förstra v kompozici. Po několika úspěšných veřejných koncertech se Leopold Jansa opustil studia a věnoval se pouze hře na housle. V krátké době si Leopold získal vedle Josefa Maysedra a Josefa Böhma pověst nejlepšího vídeňského houslisty. V roce 1823 se stal komorním hudebníkem domácí kapely hraběte z Brunšviku, o rok později členem císařské kapely při dvorní opeře a v roce 1834 ředitelem hudby a profesorem houslí při vídeňské universitní konviktě. Tohoto úřadu byl však v roce 1850 zbaven a to jen proto, že při své koncertní cestě do Anglie hrál v Londýně uherským emigrantům. V následující době žil v Londýně a věnoval se vyučování hře na housle a klavíru. Teprve v roce 1869 mu byl povolen návrat do Vídně a přiděleno doživotní výslužné.
Jako houslista vynikal neobyčejnou technickou zručností a oduševnělým přednesem. Současně byl i mistrem v kvartetní hře. Podle hudební kritiky byly jeho kvartetní večery, které pořádal ve Vídni až do osudného roku 1850 "...bezpečným útulkem hudby pravé a důstojné a již jméno Jansovo bylo obecenstvu zárukou, že uslyší jen skladby dokonalé v přednesu co nejdokonalejším." Leopold Jansa byl také velice plodným skladatelem. Jeho díla vynikají nejen příjemným slohem, ale i obsahem. Ve sbírkách městského muzea je uloženo několik jeho skladeb nejrůznějšího charakteru. Foto: MM ÚO, fond fotografie ; inv.č. F5207

31. ledna 1785 se ve Všeradicích u Prahy narodila česká vlastenka a spisovatelka Magdalena Dobromila RETTIGOVÁ, rozená Artmanová.
Magdalena se se svým budoucím manželem Janem Sudipravem Rettigem seznámila v Praze, kde žila společně se svojí matkou u zámožné tety. Po svatbě se manželé Rettigovi odstěhovali do Tábora, později do Přelouče a v roce 1817 do Ústí nad Orlicí. J.S. Rettig zde získal místo zkoušeného radního městského úřadu. V Ústí manželé bydleli nejprve v Kostelní uličce a v roce 1823 se přestěhovali ještě do ne zcela hotového domu řezníka Prince na východní straně náměstí, který je dnes znám jako "Princův dům".
Národní vědomí, které u Magdaleny probudil její manžel, se v Ústí začalo plně rozvíjet. Nejprve to bylo setkání se zdejším rodákem, knězem Matějem Josefem Sychrou, který ji překvapil svou čistou a jadrnou češtinou a následně a nejvíce seznámení s dalším ústeckým rodákem, lékařem a velkým vlastence Františkem Xaverem Korábem. Manželé Rettigovi se stali společně s manžely Andresovými stálými hosty manželů Korábových. Schůzky těchto českých rodin v zahradě "Na Korábově" daly podnět k založení české knihovny v Ústí nad Orlicí. Vznikl zde návrh, aby se vzájemně za každé cizí slovo zapletené do češtiny zaplatil groš. Z těchto "pokut" pak byly zakoupeny české knihy. 30 českých titulů pak věnoval do fondu knihovny sám Dr. Koráb. Vedením této knihovny pak byla pověřena právě paní Magdalena. S knihovnou jsou spojeny i další osudy Magdaleny Rettigové. Při výběru českých knih u vydavatele Jana Pospíšila v Hradci Králové se setkala s osvíceneckým knězem J. L. Zieglerem, kterému ukázala své literární pokusy. Po přečtení prohlásil "To musí do tisku a do světa" a navrhl ji, jak bylo tehdy mezi vlastenci zvykem, používat ryze české jméno a to Dobromila. Od té doby se podepisovala Magdalena Dobromila Rettigová. Její literární tvorba začala postupně vycházet nákladem vydavatele Jana H. Pospíšila. České jméno v té době přijal i její manžel a to Sudiprav místo původního Alois.
Stejně jako počátek její literární činnosti je s Ústím spojen i zrod jejích kuchařských knih. Otevřela si "kuchařskou školu" pro česká děvčata, kterou provozovala v domácnosti manželů Andresových. Z těchto kurzů pak vznikla její slavná "Domácí kuchařka", ale to už manželé Rettigovi žili v Rychnově nad Kněžnou a nemocnou Magdalenu jezdil léčit dr. Koráb a jako svoji odměnu za léčení si přál, aby sepsala všechny svoje výborné recepty. A tak vzniklo dílo, které autorku proslavilo více než všechna její beletrie a je živé dodnes. Bylo vydáno pod názvem "Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské".
Ačkoliv byl její pobyt v Ústí nad Orlicí krátký, byl velice významný nejen pro naše město, ale i pro ni samotnou. Zde se prohloubilo její vlastenectví, zdokonalila se v české řeči a začala svou spisovatelkou kariéru. Zde se ji také 8. 3. 1821 narodil syn Ondrej Josef Liboslav, pozdější kněz a přírodopisec. Magdalena Dobromila Rettigová zemřela 5. srpna 1845 v Litomyšli a zde je i pochována. Jejím jménem byla pojmenová jedna z ústeckých ulic. Foto in. Universum. Všeobecná encyklopedie. [CD-ROM]. 2001.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí