Českotřebovské kalendárium na listopad 2009                     
80 let Jaroslava DOLEŽALA, narozeného 12.11. 1929, známého muzikanta a malíře                                                             
Narodil se v nedaleké Zhoři v rodině rolníka. Měl ještě dva starší sourozence – bratra a sestru. Do školy začal chodit v místě rodiště, měšťanskou školu absolvoval v České Třebové. Potom jej otec potřeboval doma, aby pomáhal v zemědělství. V pozdějších letech vystřídal několik zaměstnání …
Je znám jako dobrý muzikant a malíř, v mládí hrával úspěšně ochotnické divadlo. Zatímco hudbě se věnoval od útlého mládí téměř do současnosti ( Hanušova kapela, orchestr Melodik Františka Pirkla, Collegiál, železničářská dechová hudba), s malováním začal přibližně před čtyřiceti lety. Přestože nikdy nenavštěvoval výtvarné školy, našel si osobitý výraz. Maluje tak, jak „ svět vidí ”. Na jeho výhradně olejových obrazech se objevují motivy z blízkého i vzdáleného okolí. Maluje krajiny a mizející architekturu (chaloupky, kostelíky). Nejvíce jej přitahují barvy podzimu. Inspiraci čerpá jednak doma ve Zhoři (např. romantické údolí Kozačka), nebo za ní jezdí po okolí (Svinná, Vlčkov, Kozlov, Semanín, Přívrat, Řetová, Řetůvka, Sloupnice …). V České Třebové jej nejvíce vábil k malování kostelíček sv. Kateřiny a také kaple na Horách. Řada obrazů vznikla i v okolí města. Přestože nejraději maluje přímo v přírodě, nikdy se nebránil okopírovat fotografii, nebo knižní reprodukci, která jej právě zaujala. Jeho velkým vzorem je ruský malíř Šiškin a naši umělci Kosárek a Jambor. Své práce téměř pravidelně vystavuje na „ jednodenních výstavách“ po okolí.
Jaroslav Doležal v posledních měsících prošel těžkým obdobím. Jménem redakce mu přejeme hodně zdraví, síly a optimizmu, aby tuto situaci snáze řešil a   aby jej nepřestalo bavit malování.
 
140 let od narození Antonína KLEINPETRA (19.11. 1869 – 20.8. 1932), operního pěvce a učitele hudby                             
Narodil se v rodině pekařského mistra a váženého českotřebovského měšťana. Rodná chalupa stávala pod kostelem při dnešní Hýblově ulici. Měl být také pekařem, učil se dokonce u otce v pekárně, ale zvítězila hudba. Hudební základy získal u tehdejšího řídícího učitele a ředitele kůru Mikuláše Matyáše. Přitom zpíval na pohřbech a v kostele. Dalšího školení se mu dostalo v klášteře augustiniánském v Brně u kněze a skladatele Pavla Křížkovského. Zde vyspěl v koncertního pěvce – barytonistu.
Vystupoval v Píštělově divadle a ve sboru Národního divadla v Praze.Po několika letech se dostal na naši druhou největší scénu, do Národního divadla v Brně. Zde již ale působil jako prvotřídní sólista. Zájem o něho projevila i vídeňská opera. Přesto zde dlouho nepobyl a dal přednost rodnému městu a svým přátelům. V České Třebové vychoval k hudbě celou řadu žáků. Byli mezi nimi také pozdější hudební skladatel Bohuslav Leopold a všestranně nadaný Karel Plicka. V roli zpěváka nemohl chybět na žádném koncertě, akademii či církevním obřadu. Když zemřel, pochován byl za velké účasti jeho ctitelů, přátel, žáků a hudebních kolegů na českotřebovském hřbitově.
 
130 let od narození Eugenie Zory RYBIČKOVÉ (11.11. 1879 – 7.9. 1947)                                                                               
Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V.V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E.Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).
Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E.Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.
 
35 let od úmrtí ing. Eduarda STŘÍBRNÉHO (8.2. 1891 – 3.11. 1974)                                                                                       
Narodil se v České Třebové v rodině vrchního revidenta drah. Když mu bylo šest let, odstěhovali se jeho rodiče z domku čp. 176 v Riegrově ulici na nedaleký Trávník do chalupy matčiných rodičů. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v místě rodiště, reálné gymnázium vystudoval v Olomouci a strojní inženýrství v Praze. Po studiích krátce učil na vysoké škole, pak pracoval v oboru parních kotlů. Nejprve jako zkušební, později vrchní komisař na státních úřadech v Praze, Chebu, Teplicích v Čechách a Liberci. V době výslužby žil v Děčíně. Když v roce 1968 ovdověl, vrátil se do České Třebové, města svého mládí. V rodině sestry a mezi starými přáteli našel nový domov, který tolik potřeboval.
Byl rozeným hercem, zpěvákem, spisovatelem, vypravěčem, měl rád výtvarné umění a hudbu, rád cestoval. Procestoval velkou část Evropy, byl ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Švédsku, Norsku, podíval se na Špicberky za severním polárním kruhem i do Alžíru v severní Africe. K cestování použil i koně. V roce 1938 s ním projezdil téměř celé Čechy. Vyjel z Chebu, navštívil České Budějovice, Českou Třebovou, Liberec a skončil opět v Chebu. Cesta trvala celý měsíc. Dopisoval si s řadou významných osobností (Alois Jirásek, Gustav Frištenský, Karel Plicka, Max Švabinský, Alfons Mucha, V.V. Štech …).Velká část korespondence s nimi je uložena v archivu Městského muzea v České Třebové. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem po léta organizoval pravidelné schůzky českotřebovských rodáků žijících v Praze. Jeho veselé i vážné příspěvky ze života v České Třebové bývaly zlatým hřebem těchto večírků. Z jeho spisovatelské činnosti mají pro nás největší význam Paměti, které začal psát na popud známého politika, českotřebovského rodáka Gustava Habrmana. Poslední tři roky života byl postižen krutou chorobou, naprostou hluchotou. Zemřel v České Třebové, kde byl také pochován. Ne však nadlouho. Dnes jsou ostatky ing. E. Stříbrného uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou.
                                                                                                                                                                                    Jan Skalický
Jan Tocháček - 55 let od úmrtí                                               
Je to už strašně dávno a už si asi mnoho lidí nevzpomene.  Nicméně se domnívám, že  můj děda by si pár řádků zasloužil. Ve své době byl jedním z významných členů českotřebovského hasičského sboru, byl i aktivním členem  organizace včelařů, zahrádkářů a chovatelů drobného zvířectva.

Narodil se v květnu 1886 na Vysočině v obci Bobrová na Poličsku, vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou v Chrudimi. Ještě dnes máme na půdě v jedné truhle schované strojnické výkresy, které na průmyslovce kreslil. Porovnával jsem to s dnešními schopnostmi středoškoláků, kteří by to jistě nedokázali. Jenže počítače a jejich současné 3D programy nebyly... Do našeho města přišel za prací v prvních letech 20. století. Česká Třebová v té době rychle rostla a bylo zde hodně pracovních příležitostí, přibýval počet domů i počet obyvatel. Jeho snaha založit si zde  zde strojnickou živnost  byla realizována v domě  čp. 938 "Na Mouru", tedy v dnešní Sadové ulici. V tehdy  jednoduchém přízemním domě byla hlavní místností velká do zahrady vystavěná strojnická dílna. Některé zařízení z této dílny nakonec skončilo i u nás doma, ať to byla např. kovářská výheň nebo kovadlina. Dům byl označen na dřevě malovanou firmou "Jan Tocháček - strojnický závod". Také část tohoto nápisu na kvalitním dřevě se dochovala dodneška. Nevím co všechno bylo  náplní výrobní činnosti firmy Jana Tocháčka. Pracoval většinou sám jen s pomocníky najímanými na větší zakázky. Jednou z nich byla určitě výrob a kovového zábradlí do budovy českotřebovské reálky, stavěné v roce 1912. Zábradlí přežilo téměř sto let bez problému, teprve před několika lety jej v části opravoval umělecký kovář František Bečka. Podle vyprávění   stavěl Jan Tocháček také nejrůznější oplocení, kovové brány a branky, opravoval zemědělské nářadí, stavěl i větrné elektrárny a opravoval první motocykly, které zkoušel přímo v terénu v okolí města. Oženil se, je manželka Marie Bernardová pocházela z Dolního Bousova  u Mladé Boleslavi. Spolu měli jednou dceru Marii, moji maminku, která se narodila 22. dubna 1913. Svoje mládí prožila "na Mouru" a právě ona nám doma o chodu strojnické dílny vyprávěla. Hlavním problémem bylo přežít první světovou válku. Aby nemusel na frontu, přijal zaměstnání v českotřebovských železničních dílnách, kde pracoval v kotlárně vlastně po celý svůj další aktivní život. Strojírenská činnost v tomto případě  přestala být živností, stala se jen koníčkem, ke kterým přicházely i další činnosti hospodářského charakteru, jak bylo v té době zcela běžné ve většině domácností bydlících ve vlastních domech. Jako zajištěný člověk "pod penzí" se začal ohlížet po novém klidnějším bydlení  než byla lokalita těsně přimknutá k železnici v Sadové ulici. A tak velkou strojnickou dílnu nakonec nepotřeboval. Stavitel Adolf Šimek pak v roce 1924 (t.j. před 85 lety) postavil Janu Tocháčkovi nový dům na Hřbitovní ulici, který  měl již také podkroví. (Pronajaté ihned, samozřejmě. Až do konce II. sv. války zde bydlela zde rodina Kubova a to i tehdy, když se jim dcera v říjnu 1933 provdala). U domu byla (a stále je) velká zahrada, která umožňovala další rozvoj hospodářské činnosti, velké záliby mého dědy. Záliba v organizování zahrady, sadu, chov včel přetrvala (zatím) i na další generace....  K tomu vznikla řada úprav a přístaveb. Do dneška lze dobře rozpoznat, které části domu stavěla firma Adolfa Šimka (šetřila, kde se dalo, jistě i na úkor kvality) a které části si dostavěl Jan Tocháček sám.  (Na vlastní ruce jsem se přesvědčil, že snad nic pevnějšího není). Zde je třeba nezapomenout na velkou zálibu mého dědy - hasičinu.  Do dneška z ní zbyla jen stará hasičská helma, ale staré almanachy potvrdí, jak velkou aktivitu vyvinul ve prospěch sboru dobrovolných hasičů. Najdeme ho samozřejmě i ve sborových funkcích. V letech 1925 - 1940 byl dlouholetým pokladníkem sboru a v letech 1941 - 45 pak také starostou (po Václavu Mokrém). Samozřejmostí bylo věnovat  této činnosti mnoho svého času, v knihovně byla řada hasičských knih a svého času i služební hasičský telefon, na tehdejší dobu to bylo "něco". Na Hřbitovní ulici jej měl ještě soused (obuvník a hasič) pan  Bezdíček.  Liboval si, že v době své penze bude mít na tuto činnost dostatek času. Nakonec ho měl, ale zdraví ho opouštělo.

Sám jsem poznal dědu Jana Tocháčka jen jako malý kluk. Protože měl jen jedinou dceru, tak měl ze svého vnuka (tedy ze mne) velkou radost a těšil se, jak mě bude zasvěcovat do svého černého řemesla. Pamatuji se  na to, jak jsme se chodili dívat z dnes už zbouraného Herzánova mostu dolů "na mašinky".  To jsem ještě nechodil ani do školy, děda byl v penzi a zdraví mu rozhodně nepřálo. Angína pectoris a tři infarkty  mu v roce 1954 (před 55 lety) ukončily život (předčasně) v 68 letech, když si přál ještě hodně žít.  Pamatuji si ještě jeho pohřeb. Bylo 27. listopadu 1954 a byl jsem se svými sestrami a rodiči tím, kdo šel za jeho rakví, vezenou na hasičské "Laurince",  na které se nemohl vést jen tak někdo...Babička pak dědu Jana Tocháčka přežila o osm let.    
Milan Mikolecký