Českotřebovské kalendárium na duben 2009

 

45 let od úmrtí Františka FORMÁNKA (1.4. 1888 – 5.4. 1964), akademického sochaře a vynálezce

 

František Formánek patří k nejvýznamnějším osobnostem našeho města. Jeho uměleckou pozůstalost můžeme obdivovat ve sbírkách městského muzea. Všechny své plány a patenty, včetně několika modelů helikoptér, odkázal Národnímu technickému muzeu v Praze. Když nečekaně zemřel, přišlo se s ním rozloučit mnoho občanů města. První rozloučení proběhlo 10. dubna 1964 v obřadní síni na hřbitově v České Třebové, druhé v krematoriu v Pardubicích o čtyři dny později. Smuteční projev jak na hřbitově, tak v krematoriu pronesl přítel zesnulého pan Josef Gregar, strojmistr ČSD v.v. z České Třebové.

 

Rozloučení s Mistrem Františkem Formánkem v pardubickém krematoriu dne 14. dubna 1964 ( zkráceno)

Vážení a drazí přátelé !

Je krásné, že v takovém počtu jste naplnili obřadní síň pardubického krematoria, ve kterém má projít očistným ohněm tělesná schránka našeho milovaného českotřebovského spoluobčana, akademického sochaře pana Františka Formánka. Byl to člověk ryzího charakteru, snaživý umělec, jeden z nejlepších žáků profesora Štursy na Akademii výtvarných umění v Praze. Mistr Formánek byl synem chudého tkalce, znal všechny strasti obyčejného člověka. Proto jsme mu byli blízcí, proto se cítil mezi námi jako mezi svými. O jeho životě jsem stručně pověděl při loučení v obřadní síni našeho hřbitova v České Třebové. A vy všichni zde přítomní, vážení přátelé, jeho umělecké zaměření znáte. Drobné památkové předměty umělecké hodnoty s vyrytým jménem František Formánek nesou všechny znaky snahy po projevu dokonalosti formy a zůstanou trvalou a krásnou památkou a připomínkou, že byly všechny více darem z lásky než předmětem obchodním. Nemiloval jen přátele. Ve svém bezelstném a prostém srdci objímal všechny lidi, i ty, kteří mu třeba i ublížili. Od dětství měl blízký vztah k světu zvířat. Říkával mi osobně, že právě tato němá tvář jej naučila lásce. Rád vítal hosty a uměl se jim věnovat. Na hodiny se nedíval, aby nám snad nepřipomněl, že je zaměstnán, nebo, že ho obtěžujeme. Potěšil, kde bylo třeba potěšit, dodal víry a nové odvahy k životu, kde hrozilo zoufalství. Odcházeli jsme neradi a s nadějí v nová a nová shledání. Ty sám, právě tak jako tvoji rodičové, kterým jsi synovsky věrně dosloužil, zůstal jsi při nezměrném bohatství výtvarné umělecké práce chudým. Jak jsi chodíval pokorně, co sis o nás přátelích a o lidech myslil? Město tě v poslední chvíli poznalo a chtělo napravit chybu. Uznalo tě za čestného občana města. Pozdě, ale přece. Nám, kteří jsme ti byli jaksi blíže, byl jsi čestným občanem již dříve. Milovali jsme tě a nikdy na tebe nezapomeneme! Přijmi zde ve chvíli loučení díky za tvoji velkou práci. Díky, díky a naše poslední: Sbohem a nashledanou! Čest buď tvé památce! Na tomto místě děkuji ještě jednou paní Čejkové, která pokud byla zdráva, pečovala o Mistrovu domácnost a nejnutnější pohodlí a pořádek. Sdílela s ním radosti i mnohé žaly, tak jak je známe i v našich životech. I Vám, vážení přátelé, kteří jste Mistra měli rádi a zůstali mu věrni a všelijak o něho pečovali, aby se necítil opuštěn a v nemoci jste mu dosloužili i Vám mnohým, kteří jste květinami ozdobili rakev zde i ještě v České Třebové, všem upřímně děkuji. A Vám všem, kteří jste přišli či přijeli, aby jste vzácnému člověku a významnému umělci dali poslední Sbohem . Za kruh přátel upřímně děkuji.

 

100 let od narození Otto FUSKA (9.4. 1909 – 6.4. 1987), uměleckoprůmyslového výtvarníka, malíře a grafika

 

Narodil se v Ostravě – Hrušově. Po studiu na Státní odborné škole textilní ve Frýdku nastoupil u fy Lemberger v Místku. Pracoval zde postupně jako textilní dělník, vedoucí korekčního oddělení a vedoucí přípravny. V roce 1938 nastoupil po konkurzu do ateliéru textilní firmy Hermann, Pollack a synové, který se v té době nacházel  na Parníku u České Třebové. Po znárodnění zde vybudoval a dále řídil exportní vzorkový ateliér, kde vychoval řadu mladých výtvarníků – návrhářů. Volný čas věnoval výtvarnému umění – olejomalbě, akvarelu, kresbě a hlavně grafice. Jeho lepty dosahovaly špičkové profesionální úrovně. Na svých obrázcích zachytil naše město s širokým okolím, známý je jeho akvarelový seriál výstavby tovární teplárny. Na zakázku tvořil grafická čestná uznání, pamětní listy a ilustrace pro kalendáře, drobné knížky a závodní časopisy. Těžištěm jeho výtvarného zájmu je především krajina. Náměty k svým obrazům čerpal nejen doma, ale i na studijních a soukromých cestách v zahraničí (Švýcarsko, Itálie, Francie, Anglie, Holandsko, Belgie, NDR,NSR, Jugoslávie, Rakousko). Je i autorem několika portrétů, přírodních detailů, městských panoramat i jednotlivých architektur, exteriérů a interiérů průmyslových objektů a staveb hlavně na Ostravsku a Třinecku. Neustále se vzdělával. Soukromě studoval při zaměstnání u prof. J. J. Filipiho, uměleckoprůmyslového výtvarníka ve Frýdku a akademického malíře Bartovského. Mimoto navštěvoval v Praze přednášky význačných umělců a teoretiků jako byli profesoři Kybal, Fišárek, Chalupecký, architekt Honzík aj.

Když nastal čas odejít do důchodu, uposlechl hlasu srdce a přestěhoval se do kraje svého mládí, do Frýdku – Místku (1970). Ani zde neodpočíval a pokračoval ve výtvarné činnosti. Ze svého ateliéru měl překrásný výhled na Beskydy, které nadevše miloval. Byly mu nekonečnou inspirací pro jeho výtvarné práce.

Jako dlouholetý člen SČSVU v Pardubicích a později v Ostravě pravidelně vystavoval na samostatných i kolektivních výstavách této organizace. Zúčastnil se také několika Výtvarných salónů v Poličce. V České Třebové vystavoval v městském muzeu (1959, 1962, 1963) a v ZK ROH Perla 02 v roce 1965. Byl zastoupen i na výstavě českotřebovských výtvarníků v aule reálného gymnázia (1949). Naposledy jsme se s jeho pracemi mohli setkat v Okresním vlastivědném muzeu ve Frýdku – Místku v roce 1985.

 

 

 

Nedožitých 85 let Bedřicha SLAVÍKA (2.4. 1924 – 4.12. 1987)

Narodil se v České Třebové v rodině zámečníka ČSD. Zde také navštěvoval měšťanskou školu. Příroda a zvláště lesy jej lákaly od dětství. Proto nikoho nepřekvapilo, když si k dalšímu studiu vybral Vyšší lesnickou školu v Písku, kterou úspěšně dokončil v roce 1945. Po škole krátce působil na velkostatku v Dačicích, odkud odešel v listopadu 1945 k Lesnímu závodu krajského města Jihlavy. Zde zastával místo vedoucího polesí Bílý Kámen a později kontrolora ústředí správy závodu. Když došlo ke zrušení závodu, nastoupil jako vedoucí přírodovědeckého oddělení Krajského muzea v Jihlavě. Ihned po nástupu převzal stávající sbírkový fond přírodních věd – mineralogické sbírky, staré herbáře a zoologické sbírky. Od příchodu B. Slavíka do muzea se datuje systematické budování přírodovědných sbírek, jejich odborné zpracování a evidence. Nebyl jen zkušeným odborníkem – ornitologem, ale i zručným preparátorem. V roce 1959 složil státní zkoušku pro myslivce z povolání. Tím se mu otevřela další cesta k doplňování zoologických sbírek muzea. Vedle systematického budování sbírek muzea se intenzivně věnoval vědeckovýzkumné činnosti v regionu Českomoravské vrchoviny, zaměřené především na avifauny. Výsledkem této jeho práce je celá řada publikovaných prací v odborném tisku, populárně vědecké články v denním tisku a psal také povídky s mysliveckou tématikou. V muzeu pracoval i v důchodu na dílčí úvazek jako zoolog.

 

Jan Skalický