Českotřebovské kalendárium na květen 2009

25 let od úmrtí Karla ALIGERA (9.9. 1916 – 28.5. 1984), známého fotografa
I když se narodil v Ústí nad Orlicí a mladých let si užíval v Dlouhé Třebové, převážnou část života prožil v České Třebové. Zde v roce 1943 získal fotoateliér v Litomyšlské ulici, který s malými přestávkami využíval do roku 1958. Od ledna 1959 nastoupil do propagačního oddělení českotřebovské Perly, kde pracoval až do odchodu na zasloužený odpočinek.
Zúčastnil se s úspěchem různých výstav doma i v zahraničí, jeho fotografie se také pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, v krajském deníku Pochodeň, okresním deníku Jiskra Orlicka, v týdeníku Květy, v závodním časopise Výzva a dalších tiskovinách. Za fotografie do publikace Česká Třebová 1278 – 1978 byl odměněn pamětním listem s medailí od MěstNV v České Třebové u příležitosti 700. výročí města. Velice si také vážil děkovného dopisu od paní Zuzany Švabinské za kozlovské motivy, které vytvořil v jubilejním roce Maxe Švabinského (1973).
Své odborné znalosti, které získal nejen na uměleckoprůmyslové škole, ale i vyučením v oboru a léty praxe si nenechával pouze pro sebe. Jako externí učitel na tehdejší Lidové škole umění je předával mladým nadšencům fotografování. Několik let také působil jako vedoucí fotokroužku při ZK ROH Primona.
Zemřel po delší nemoci, pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově. Dnes vedle něho odpočívá i jeho manželka. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydalo Městské muzeum v České Třebové malou monografii s názvem Karel Aliger a jeho Česká Třebová.
 
Nedožitých 85 let prof. Vratislava BĚLSKÉHO (5.5. 1924 – 26.4. 2003), významného hudebníka a hudebního pedagoga
Význačný cembalista, varhaník, hudební vědec a pedagog se narodil v České Třebové v rodině akademického malíře a středoškolského profesora Františka Bělského. V rodném městě vystudoval reálné gymnázium a přitom se hudebně vzdělával na hudební škole v Pardubicích a soukromě ve Třebové u Františka Preislera mladšího (klavír). Během války byl totálně nasazen, a tak mohl studovat na brněnské konzervatoři až v roce 1945 (varhany u prof. Jos. Černického). V roce 1949 se oženil, manželka Vlasta studovala též varhany. Další vzdělání získal na JAMU u profesora Františka Michálka.
Než nastoupil na dráhu profesora brněnské konzervatoře, nejprve se věnoval koncertní činnosti s komorními sólisty. Z této spolupráce také vznikla celá řada televizních a rozhlasových nahrávek. Potom učil na hudebních školách v Kuřimi u Brna a ve Šlapanicích. Byl nejen praktickým hudebníkem, ale věnoval se i studiu historie a teorie hudby. Objevil a z rukopisů připravil k provedení řadu skladeb českých mistrů, které také vydal tiskem v edici Musica antiqua bohemica. Soustředil se na Adama Michnu z Otradovic a Jana Dismase Zelenku. Pro své žáky na konzervatoři napsal Nauku o varhanách, která se dočkala několika vydání. Přeložil knihy a učebnice o interpretaci ( Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu J.J. Quantze, Důkladná škola na housle L. Mozarta, Úvaha o správném způsobu hry na klavír C. Ph. E. Bacha …). Varhanní hru na konzervatoři vyučoval sedmnáct let, ještě dlouho v důchodovém věku byl lektorem odborných předmětů na JAMU.
 
80 let od úmrtí Františky HONLOVÉ (29.9. 1858 – 29.5. 1929), nadšené vlastenky, politické a sociální pracovnice
Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky. Františka nejprve vychodila školu ve svém rodišti a pak německou vyšší dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění, hrála ochotnické divadlo a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění. Absolvovala kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku. O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením.
Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.
 
175 let od úmrtí Jana Křtitele HÝBLA (3.9. 1786 – 14.5. 1834), spisovatele, básníka, překladatele, redaktora a korektora českého tisku
Vlastenečtí druhové z České expedice i z oblíbené pražské hospůdky Na staré rychtě mu říkali třebovský Enšpígl. To podle jeho rodiště a veselé povahy. Narodil se v České Třebové, kde jeho rodiče – Josef a Alžběta Hýblovi měli krupařský obchod. Rodná chaloupka stávala pod kostelem, dnes je zde slušivě opravený rohový dům. Slavný rodák je na průčelí budovy připomenut bronzovou pamětní deskou o velikosti 180 cm x 80 cm od akademického sochaře Františka Formánka.
Obecnou školu vychodil v místě rodiště, německou normálku a gymnázium v Litomyšli. Jako sedmnáctiletý odešel v roce 1803 do Prahy na filozofická studia. Filozofii, ani následná studia techniky nedokončil a stal se literátem. Byl korektorem v několika tiskárnách, kde pečoval o jazykové a stylistické úpravy českých knih. Redigoval několik oblíbených časopisů, např. Českého lidumila, Rozmanitosti, Hyllos a Jindy a nyní, jejichž řízení později převzal J.K. Tyl a přejmenoval na Květy české. Překládal divadelní hry a prózu. Drobné prózy také sám psal jako např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, nebo humoresku Justýnčin mistrovský kus. Napsal také významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816), z něhož pak vycházeli další pokračovatelé v zobrazení obrozeneckého divadla. Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české literatury (D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček …). Psal jazykem prostým a jadrným. V časopisech, jejichž společenská funkce měla ráz populárně výchovný, pečoval i o praktické vzdělávání lidu.
V Praze žil v chudičkém příbytku v Bartolomějské ulici na Starém Městě. A třebaže se domu, kde bydlel, říkalo U zlatého slunce, nikdy sluneční paprsky do úzké uličky nepronikly. V tomto prostředí také zemřel, pochován je na Olšanských hřbitovech.
Jméno Jana Hýbla nezůstalo v České Třebové zapomenuto. Je po něm pojmenována ulice, při které stávala jeho rodná chaloupka a také místní divadelní spolek.
 
90 let od narození a 5 let od úmrtí Miloslava NERUDY (2.12. 1919 – 2.5. 2004)
Narodil se v České Třebové v rodině posunovače a výhybkáře ČSD. Po skončení měšťanské školy se vyučil soustružníkem kovů a strojním zámečníkem v Mrázově továrně na výrobu chladících strojů v Chocni. Vzdělání si později ještě doplnil na dvouleté průmyslové škole mistrovské v Litomyšli. Zaměstnán byl v různých podnicích, až skončil koncem třicátých let ve výtopně ČSD. Brzy se zde stal vedoucím opravárenské čety, ale dlouho zde nepracoval.V březnu 1943 byl nasazen na nucené práce do Německa. Jako pomocný dělník zde zažil mnoho poplachů a náletů. Při jednom z nich byl těžce raněn. V březnu 1945 se mu podařilo uprchnout z Berlína domů, do osvobození pak žil v ilegalitě.
Po válce nastoupil do lokomotivního depa, kde se stal mistrem a později školitelem zaměstnanců ČSD. Složil zkoušky na topiče a strojvedoucího parních lokomotiv a potom i strojvůdcovské zkoušky pro dieselové a elektrické lokomotivy. Když musel v roce 1969 z politických důvodů odejít, nastoupil na provozní oddíl, kde pracoval až do důchodu jako technik pro opravu lokomotiv.
Velkým koníčkem Miloslava Nerudy byla turistika. Brzy po válce organizoval zájezdy pro zaměstnance ČSD, o prázdninách pak celotýdenní výlety pro jejich děti. V letech 1966 až 1988 se stal předsedou turistického odboru TJ Lokomotiva Česká Třebová. Mimo jiných svých aktivit byl iniciátorem a vedoucím pořadatelem oblíbeného turistického pochodu Putování za třebovským kohoutem.
 
 85 let od narození a 20 let od úmrtí Karla STEINERA ( 31.5. 1924 – 26.4. 1989)
Narodil se na východním Slovensku v Košicích. Do našeho města se s rodiči přistěhoval krátce před druhou světovou válkou. Vyučil se strojním zámečníkem v dílnách ČSD. Svoji odbornost si ještě doplnil v letech 1940 až 1942 na Zemské strojní průmyslové škole v Litomyšli. Za války působil v odbojové skupině Mladý východ. Po zatčení v roce 1943 prošel řadou věznic u nás i v Německu. Z Terezína  byl osvobozen 5. května 1945 Mezinárodním červeným křížem. Za protifašistickou odbojovou činnost obdržel řadu vyznamenání. Po druhé světové válce vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a stal se důstojníkem československé armády. Dlouho jím ale nebyl. Jako nespolehlivý byl v roce 1949 propuštěn. Nastoupil do dolů, pracoval i v n.p. Strojtex Česká Třebová. V roce 1955 byl zatčen za protikomunistický odboj a vězněn do srpna 1960, kdy jej propustili na amnestii. Rehabilitován byl až Vyšším vojenským soudem v Trenčíně v srpnu 1990. Když se vrátil z Leopoldova domů, našel po velkých obtížích práci v družstvu invalidů Orlík. Při zaměstnání studoval dálkově Střední ekonomickou školu v Brně. Krátce před důchodem byl zaměstnán na stavbě krytého plaveckého bazénu, kde se zabýval ekonomikou stavby.
Ve svém volnu pracoval v oddílu kopané TJ Lokomotiva (vedoucí žákovských mužstev, trenér a vedoucí B mužstva, zakladatel a vedoucí dívčí kopané od jejího založení až do zrušení).
 
120 let od narození Václava ŠREFLA (14.5. 1889  - 13.6. 1965)
Narodil se v Kunvaldu v rodině zemědělce. Měl ještě sedm sourozenců. Základní školu absolvoval v Žamberku, pak se vyučil zámečníkem. Teoretické vědomosti získal v pokračovací škole v Králíkách. Po praxi, kterou vykonal v textilní továrně Jan Hernych a syn (Ústí nad Orlicí), v parní cihelně a pile Josefa Holase (Ústí nad Orlicí) a v továrně hospodářských strojů v Litomyšli se věnoval obchodní činnosti. Tu zahájil v podniku strýce Antonína Kalouse v Jablonném nad Orlicí, pokračoval v Kunvaldu (samostatně) a v roce 1912 u filiálky fy Šmok v Hylvátech, kde stroje i opravoval. Během první světové války pracoval v muniční továrně v Liberci. Koncem války se seznámil s Josefem Jindrou, majitelem továrny na mosazné zboží na Parníku u České Třebové. Dohodli se na spolupráci. Václav Šrefl se staral o finanční a obchodní záležitosti, Josef Jindra vedl výrobu. Postupem let spolu vybudovali dobře prosperující podnik, zaměstnávající až 170 lidí. Po jedenácti letech (1929) se oba společníci rozešli.
Za necelý rok po rozdělení majetku uvedl Václav Šrefl do provozu vlastní podnik v České Třebové. Ten úspěšně vedl až do osudného znárodnění v roce 1948. V té době přišel nejen o továrnu, ale i vilu na Parníku. Tehdy zůstal s rodinou úplně bez prostředků. Jeho manželka pak pracovala několik let v parnické textilce, aby měli alespoň malou penzi. Poslední roky života Václav Šrefl dožil za podpory svých tří dětí v činžovním domě na Farářství, kde také zemřel.
                                                                                                                      Jan Skalický