Několik vzpomínek na stavbu domu hotelového typu na Novém náměstí V říjnovém Zpravodaji bylo vzpomenuto na akademického sochaře Jiiliusa Lankáše, který je autorem ženského aktu s názvem Sen. V průběhu 70. let minulého století rozhodlo Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj umisťovat u vybraných pozemních staveb umělecká díla. V České Třebové jsou mimo jiné i u staveb, jejichž realizaci zajišťovaly tehdejší Československé státní dráhy. Jedná se o již zmíněná díla u mateřské školky na Vinohradech a na Novém náměstí. Je ale ještě nutno uvést i další umělcovu plastiku s názvem Akt s jablkem, která je umístěna v jídelně bývalé uzlové stravovny vedle hlavní výpravní budovy. Autor sochy Sen předložil investorovi a hlavně komisi při tehdejším Svazu výtvarných umělců návrh, který představoval mladý dívčí akt s ve své době moderním účesem - ohonem. Skutečnost je ale zcela jiná. Autor si nechal do svého pražského atelieru dovézt z Hořic pískovcový blok, ze kterého najatý kameník vytesal to, co vytesal a sám sochař zvěčnil do podstavce jen své jméno. Dílo mělo stát před hlavním vchodem vzpomínané budovy. V té době dokončovaly litomyšlské Pozemní stavby trávnické sídliště a prostor mezi domy už nebyl pro umístění sochy dvakrát vhodný. Navrhli jsme proto umístit Sen do zelené plochy na Novém náměstí a sochu věnovat Městu česká Třebová. Přístup odboru kultury byl velmi vstřícný a společně jsme navrhli možné umístění. Ale k tornu bylo zapotřebí souhlasu autora, aby nám nemohl případně vytýkat, že .jsme nevhodným umístěním (třeba) snížili hodnotu jeho díla. Na návštěvu Mistra jsme čekali přes dva dlouhé měsíce. Nad lékárnou bydlel náš spolupracovník pan J.Š. a navrhovali jsme natočit sochu tak, aby pokaždé při vyhlédnutí z okna mohl spatřit ňadra, by´t kamenná. Ale Julius Lankáš rozhodl jinak. "Víte, já jsem byl dlouho u své dcery v Mnichově, pracuje zde jako úřednice pro OSN. A na tom západě je opravdu jiný život, natočte tu sochu tak, aby aspoň ona se dívala směrem, kde se mají lépe." A tak se akt Sen dívá na západ. Kolega, který za investora stavbu zabezpečoval, těsně před dokončením náhle zemřel, takže mi připadl úkol stavbu dokončit, zajistit přejímací řízení, kolaudaci a uvedení do provozu. Stavbu po celou dobu bedlivě sledovala z Pucholtova pohostinství skupina důchodců. Jednou ke mně přišel pan K. se šokujícím dotazem : "Ty, Gregare, co s tím barákem budete dělat, vždyť jeden roh sedl o třicet šest milimetrů?" Na to jsem okamžitě reagoval jen stručnou odpovědí, že o tom víme a jelikož se jedná o panelový dům, tak mu musíme odlehčit demontáží posledních dvou pater. Nemohl jsem v žádném případě tušit, že tuto fantastickou zprávu pan K. ještě za čerstva bleskově po městě rozšíří. Hned následujícího dne se mohl telefon ztrhat, když mi volali budoucí nájemníci, kteří měli v posledních patrech na byty dekrety. Každého jsem uklidnil a ujistil jsem ho, že jde o naprostý nesmysl a výmysl. A pan K. mi tento kanadský žertík do smrti neodpustil. (Vy, kdo bydlíte třeba v posledním patře od samého počátku, pamatujete ?)   V České Třebové je málo budov založených tak nákladně jako hotelový dům. Je to především budova gymnázia a sousední nová červená škola, kde byly po válce beraněny dřevěné piloty. A náš vzpomínaný dům je založen na sto šedesáti desetimetrových železobetonových pilotách! Ostatně i další obytné domy na Novém náměstí stavěné počátkem šedesátých let minulého století měly nákladné založení na štěrkových polštářích a železobetonových deskách a to kvůli výskytu jílů, vrstev rašeliny a tekutých křemičitých písků. Ty mají největší mocnost u dílen. Tam byly při přestavbě českotřebovského uzlu přerušeny zárubní zdi v rámci vjezdové koleje nákladních vlaků od Prahy a při průtrži mračen došlo k zavodnění písků, usmyknutí svahu a vyvrácení desetimetrového pásu již vybetonované zdi. V tomto místě muselo být dodatečně zaberaněno větší množství larsenových štětovnic, aby byla zajištěna stabilita svahu i zdi. Vrstvy těchto písků pokračují již ve ztenčené míře přes Trávník a vytrácejí se v prostoru nynější hlavní světelné křižovatky.                                                                                                                                                            Oldřich Greegar