VZPOMÍNKA NA BÝVALOU FAITOVU KOVÁRNU  
Pojem Faitova kovárna dnes už osloví jen starší generaci, současníkům, žel, už nic neříká. Tato svým způsobem legendární kovárna stála na tak zvaném českotřebovském "zlatém kříži", t. j. na spojnici mezi Novým a Starým náměstím v místě křížení se státní silnicí 1/14. Kovárna tehdy stála v podstatě na klidném místě, protože hlavní silniční průtah městem vedl od křižovatky na Litomyšl kolem katolického kostela přes náměstí a dál  (nynější) Moravskou ulicí. Znamenalo to, že mistr i zákazníci, což byli především českotřebovští zemědělci a povozníci, měli u kovárny potřebný prostor i klid.
V kovárně kraloval se svým pomocníkem pan Theodor Fait, pomenší a svalnatý mistr kovářský. V létě měl na sobě těžké pracovní boty, manšestrové kalhoty se šlemi a koženou zástěru. V zimě přibyla pouze kostkovaná flanelová košile.
V září 1945 počala početná skupina kluků z Farářství docházet do chlapecké obecné školy na Nádražní ulici do 1. třídy a nejkratší cesta vedla právě kolem Faitovy kovárny. Ne že bychom o ní nevěděli, ale dřívější pochůzky v této části města, a to ještě za války, byly zpravidla v doprovodu některého z rodičů, takže na podrobné okukování nebyl čas. A najednou se nám naskytla prakticky každodenní příležitost sledovat kováře při práci.
Málem tajně jsme se dívali otevřenými dveřmi do začouzené kovárny na kovadliny, kovářskou výheň s měchem a sousty nejrůznějšího nářadí, i na káá s vodou na kalení a sledovali rozehřívání podkov, aby pak nastal ten pravý rytmický kovářský koncert kladiv na kovadlině. Pak byla podkova znovu rozžhavena, zpracována do konečné podoby a zakalena. Ve výhni se topilo drobným černým kovářským uhlím.
Někdy bylo třeba něco opravit přímo na voze před kovárnou. To byla z dílny vyvezena polní kovářská výheň, které se správně česky říká "feldšmída". I zde se topilo drobným uhlím, potřebný vzduch dodával fukar poháněný nožním pedálem na šlapání. Nejvíce dojmů ale bylo při vlastním kování koní. Ti byli vypřaženi z vozu a uvázáni u dřevěného hrazení před kovárnou, kde v pohodě chroupali ze na hlavě zavěšeného plátěného pytlíku oves.
Pan Fait odborně prohlédl kopyta s podkovami, utrhl uvolněnou a vložil ji do ohně. Po rozpálení ji lehce upravil kladivem do potřebného tvaru , vzal do kleští a ještě žhavou ji přiložil na kopyto, které se pálilo za velmi intenzivního smradu. Po zkušebním nasazení byla podkova zchlazena ve vodní lázni a opět nadsazena na kopyto a přibita dlouhými speciálními hřeby - podkováky. Ty někdy vylezly kopytem ven. Pak byly kleštěmi ucvaknuty a rašplí začištěny a to včetně celého kopyta kolem podkovy. Pak byl ještě speciálním nožem očištěn spodek kopyta a to bylo nakonec spolu se zbývajícími natřeno černým viksem. Spokojený koníček odcházel od Faitů nově obut jako od Bati.
My jsme se zájmem sledovali nejen kovářskou práci, ale pan Fait nás při práci ještě stihl učit jako ve školel Vysvětloval, že koníčky nic nebolí, protože dostávají nové boty stejně jako člověk, nás že také nebolí, když nám maminka stříhá nehty. A také jsme se dozvěděli, že v létě nosí koně jiné podkovy než v zimě. Ty druhé jsou opatřeny hroty proti sklouznutí na sněhu či na ledu. Takže se stalo, že jsme často zapomínali jít domů (hodinky jsme neměli), až pro nás musely přijít maminky, protože správně vytušily, kde nás najdou.
Právě u Faitovy kovárny se rozdělovaly trasy ze školy a jednotlivé skupiny kluků se tam rozcházely, A zvlášť v zimě se zde vedly války sněhovými koulemi - "puškami". Válčit se mohlo samozřejmě jen v případě, že bylo před kovárnou volno. Ale stávalo se, že prohrávající strana použila později zakázanou munici - zmrzlé kobylince. A to už přestávala legrace, zásah měl stejný účinek jako trefa dlažební kostkou. Proto byl přijat nepsaný zákon o přísném zákaz tohoto střeliva a běda kdo ho porušil. To dostal ran jako máku a pro příště si to šeredně rozmyslel.
Při přestavbě starého Trávníku a stavbě nového silničního průtahu městem v 60. letech byla Faitova kovárna zrušena a zbourána a nám starším zbyl už jen kus hezkých vzpomínek na klučicí léta a mistra kovářského pana Theodora Faita,                       Oldřich Gregar

Kresba  Lubomír Wagner z cyklu "Zaniklé českotřebovské chalupy"