Ludmila Kesselgruberová Poslední monumentální pomníkový objekt –Pokorného Sbratření, umělecky hodnotné, ideologicky pomýlené - přibyl do České Třebové bezmála před šedesáti lety (1951). Šest desetiletí tedy nebyly v tomto městě podmínky k obohacení jeho veřejného prostoru o sochařskou práci, která by podtrhla specifika místa. Až dnes. Přesněji v loňském roce, kdy byla vypsaná soutěž na pomník železničního stavitele Jana Pernera. Brzy nato se strhla mela. Upřímně řečeno, není to zas tak zvláštní. Budování pomníků je totiž už od počátku (tedy prakticky od 19. století) záležitost problematická a notně nevděčná.A vlastně skoro kolem každého většího českého pomníku se nějaké ty třenice strhly. Důvodů bylo a je myslím víc. Monument pomníkového typu musí být produktem své doby, jenže chce a má vydržet co nejdéle, je tedy nutně vystavovaný proměnám vkusu, které přináší budoucnost. A v těch proměnách občas neobstojí – vývoj estetického i uměleckého cítění naplánovat nelze. Pomník je vždycky určený pro veřejný prostor, sám se tak stává věcí veřejnou. A tak si na jeho posuzování činí nárok každý, kdo se cítí být součástí veřejnosti (a kdo jí není?). Každý takový může mít pocit, že něco tak veřejného prostě musí brát ohledy také na jeho vkus a cítění, že něco tak veřejného se právě jemu musí zamlouvat, vždyť i on je veřejnost!. Bohužel vyhovět vkusu všech ani při nejlepší vůli prostě nelze. Nemalým úskalím při posuzování uměleckého díla, jakým sochařský pomník bezesporu má být, je fakt, že umělecké hodnoty a kvality prostě nelze kvantifikovat – nepoměříte je, nespočítáte, nezvážíte, můžete je pouze vidět, ba co hůř, cítit! A jasně, zřetelně a exaktně sdělit pocity a emoce znovu a zas nelze. Do soutěže na pomník Jana Pernera vstoupily čtyři návrhy. Osobně z nich favorizuji ten, který měl v anonymní soutěží číslo 1, tedy práci brněnského sochaře Jaromíra Garguláka. Tuto svou preferenci opírám o několik skutečností. Předně stylizovaná a nadsazená figura dává objektu ještě i rozměr symbolu, který připomíná nejen samotnou osobnost Pernera, ale i další, abstraktnější hodnoty, jako třeba železnici jako takovou, ale i pohyb nebo rychlost. Pomník se mi tak jeví obsahově bohatší. Díky tvarové stylizaci a nadsázce se sochař vyhnul přílišnému patosu a navíc vytvořil formy, které působí technicistně a modernisticky. Jsou tak v souladu s charakterem prostoru, pro který je objekt určený. Gargulák navíc navrhuje figuru lehkou a dynamickou – a co víc než dynamika padne lokalitě, v jejíž blízkosti se stýká automobilová, autobusová i železniční doprava? A ještě něco. Tento monument je mnohopohledový, z každého myslitelného úhlu nabízí lidskému oku zajímavé pohledy a díky tomu, že je perforovaný, můžeme očekávat také průhledy, jejichž působivost bude záviset na podobě celého prostoru. Česká Třebová má bezesporu velkou šanci zbohatnout o umělecké dílo, které podtrhne její ráz a bude schopné překvapit a upoutat ještě nejmíň řadu desetiletí. |