-
Adopce na dálku
-
- Oblastní charita Ústí n.O. zajišťuje adopci osmi indických dětí.
S projektem Adopce na dálku začala Charita v České republice v roce 2000 a
je založen na tom, že konkrétní dárce poskytne konkrétnímu dítěti z chudé
země (např. Haiti, Uganda, Indie) určitou částku na jeho vzdělání. Projekt
je naprosto průhledný, protože Charita spolupracuje s důvěryhodnými
partnery, dárce (adoptivní rodič) má osobní údaje dítěte včetně jeho
fotografie a koordinátor projektu udržuje kontakt s oběma stranami.
Diecézní charita Hradec Králové, pod kterou organizačně patří Oblastní
charita Ústí n.O., zajišťuje adopci na dálku pro indické děti z diecézí
Belgaum a Bangalore ve státě Karnataka. Na podrobnosti jsme se zeptali
paní Gabriely Sebö, koordinátorky tohoto projektu:
-
-
Adopce na dálku je v Čechách poměrně oblíbená, můžete říci proč?
-
- Asi proto, že relativně velmi rychle vidíte výsledky. Člověk, který si
adoptuje dítě, vidí, že za pár let vystuduje, sežene zaměstnání a zařadí
se do společnosti. Jsou odvážlivci, kteří podporují „své“ dítě opravdu od
školky, tedy 12 let, ale klidně si můžete vybrat starší dítě, kterému
chybí do ukončení školní docházky třeba dva, čtyři roky. Záleží na vašich
možnostech. Adoptivní rodiče platí ročně minimální částku 5.000 Kč, a
z ní je dítěti hrazeno školné a uniforma, dále základní zdravotní péče,
výlety, tábory a dárek na Vánoce. Projekt má pozitivní odezvu z obou stran
– stále máme nové zájemce o adopci a stále máme nové indické děti, které
se chtějí vzdělávat. Naprostá většina indických rodičů to vnímá jako
velkou šanci pro své děti a jsou za to vděční.
-
- Je až
trapné se na to ptát, ale co pro indické děti znamená možnost chodit do
školy?
-
- Mohou sehnat dobré zaměstnání. Člověk bez vzdělání práci těžko shání a
je odsouzen jen k nádeničině bez jistoty, že dostane zaplaceno. Děti,
které v Indii chodí do školy, mají už po dvanácti letech školní docházky
určitou kvalifikaci – hoši jsou nejčastěji zaměřeni na počítače, dívky na
krejčovské práce, vyšívání apod.
-
- Jak
funguje registrace indických dětí a kolik jich máte v evidenci?
-
- Děti do tohoto projektu vybírají naši indičtí partneři, do toho se jim
vůbec nepleteme. Náš indický partner (v Bangalore otec arcibiskup Bernard
Moras a v Belgaum otec biskup Peter Machado) navrhne nejchudším vesnicím,
kolik dětí v daném roce může do projektu zapojit, a oni sami, tedy
zástupci obce a farář, děti vyberou. Jednoduše řečeno, bývají to ti
nejchudší z nejchudších.
- V současné době máme 3.250 adoptovaných dětí a 3.000 dárců (někteří
mají více dětí). Indické děti neevidujeme dřív, než pro ně máme dárce,
takže momentálně je u nás v kanceláři přibližně 100 žádostí indických
dětí, kterým se budeme snažit v nejbližších týdnech najít dárce..
-
- Máte
přehled o komunikaci adoptivních rodičů s indickými dětmi?
-
- Někde je komunikace úžasná, někdo zase napíše jen pozdrav k Vánocům,
záleží na člověku a také na tom, jak je indické dítě zdatné v angličtině.
Občas se nám přijdou někteří dárci pochlubit nádhernými dopisy od děti…
-
- Jak
Indové vnímají katolickou církev, nemají pocit, že jsou násilně nuceni do
našeho náboženství? Nemají podobné postoje jako naše babičky k Němcům za
války?
-
- Podobnou otázku jsem si kladla, když jsem se na jaře 2007 stala
koordinátorkou projektu. Při setkání s otcem arcibiskupem Bernardem
Morasem v listopadu 2008, kdy navštívil naši zemi, jsem se ale přesvědčila
o opaku. V první řadě musím říct, že lidi skrze projekt neobracíme na
katolickou víru. Pomáháme všem bez rozdílu vyznání a bez podmínky stát se
křesťanem. Lidé v Indii vnímají katolickou církev pozitivně. Dříve či
později na dveře biskupství zaklepe každý, kdo potřebuje pomoc. Podle slov
arcibiskupa Morase nás takto berou už od dob kolonií a působení Františka
Xaverského v Indii. Tehdy Indové vnímali přítomnost evropských
kolonizátorů jako zotročování, ale na druhé straně misionáři pro ně byli
velkou oporou.
-
- Jaké
máte dojmy z monitorovací návštěvy Indie v listopadu 2009, kdy jste v obou
biskupstvích navštívili školy a některé rodiny?
-
- To je na dlouhé povídání. Krátce by se dalo říci: nic není problém,
všechno je možné, ničemu se nedivit… Indie je velmi chudá země, chudoba
je na každém kroku. Pro člověka z Evropy je příjezd tam kulturním šokem.
Je to úplně jiný svět než na co jsme zvyklí, lidé tam mají zcela jiné
myšlení. Z mého pohledu tam chybí systém, řád, sociální rovina. Indové
pomůžou své vlastní rodině, která je mnohdy velmi široká, ale co je za ní,
je nezajímá. A to je věc, kterou tam vnáší právě katolická církev – pomoc
nad rámec své rodiny, pomoc člověku, který je vedle mě.
-
- Takže
přivézt si sem indické dítě na prázdniny není dobrý nápad?
-
- Nedoporučujeme to. To dítě zažije stejný šok, jako jsme zažili my
příjezdem do Indie. Navíc je zde jazyková bariéra a zdravotní rizika –
nejsou zvyklí na naši stravu, naše přírodní a kulturní podmínky. A co si
s ním počnete, když tu bude chtít zůstat?
-
- Co
byste řekla lidem s námitkami, proč pomáhat Indům, když tady máme dost
svých chudých?
-
- Myslím, že je potřeba obojí. Když si vezmu jen činnost Diecézní
charity Hradec Králové, pak rozhodně víc pomáhá lidem tady v Čechách.
Nemůžeme se však dívat jen na sebe, ale pomáhat i jinde, byť to je kapka
v moři…
-
-
Děkujeme za rozhovor.
Za OCH Ústí n.O.: Iva Marková
-
-
-
-
-
-
|