Adopce na dálku                                     

 
Oblastní charita Ústí n.O. zajišťuje adopci osmi indických dětí.  S projektem Adopce na dálku začala Charita v České republice v roce 2000 a je založen na tom, že konkrétní dárce poskytne konkrétnímu dítěti z chudé země (např. Haiti, Uganda, Indie) určitou částku na jeho vzdělání. Projekt je naprosto průhledný, protože Charita spolupracuje s důvěryhodnými partnery,  dárce (adoptivní rodič) má osobní údaje dítěte včetně jeho fotografie a koordinátor projektu udržuje kontakt s oběma stranami. Diecézní charita Hradec Králové, pod kterou organizačně patří Oblastní charita Ústí n.O.,  zajišťuje adopci na dálku pro indické děti z diecézí Belgaum a Bangalore ve státě Karnataka. Na podrobnosti jsme se zeptali paní Gabriely Sebö, koordinátorky tohoto projektu:
 
Adopce na dálku je v Čechách poměrně oblíbená, můžete říci proč?
 
Asi proto, že relativně velmi rychle vidíte výsledky. Člověk, který si adoptuje dítě, vidí, že za pár let vystuduje, sežene zaměstnání a zařadí se do společnosti. Jsou odvážlivci, kteří podporují „své“ dítě opravdu od školky, tedy 12 let, ale klidně si můžete vybrat starší dítě, kterému chybí do ukončení školní docházky třeba dva, čtyři roky. Záleží na vašich možnostech. Adoptivní rodiče platí ročně minimální částku 5.000 Kč, a  z ní je dítěti hrazeno školné a uniforma, dále základní zdravotní péče, výlety, tábory a dárek na Vánoce. Projekt má pozitivní odezvu z obou stran – stále máme nové zájemce o adopci a stále máme nové indické děti, které se chtějí vzdělávat. Naprostá většina indických rodičů to vnímá jako velkou šanci pro své děti a jsou za to vděční.
 
Je až trapné se na to ptát, ale co pro indické děti znamená možnost chodit do školy?
 
Mohou sehnat dobré zaměstnání. Člověk bez vzdělání práci těžko shání a je odsouzen jen k nádeničině bez jistoty, že dostane zaplaceno. Děti, které v Indii chodí do školy, mají už po dvanácti letech školní docházky určitou kvalifikaci – hoši jsou nejčastěji zaměřeni na počítače, dívky na krejčovské práce, vyšívání apod.
 
Jak funguje registrace indických dětí a kolik jich máte v evidenci?
 
Děti do tohoto projektu vybírají naši indičtí partneři, do toho se jim vůbec nepleteme. Náš indický partner (v Bangalore otec arcibiskup Bernard Moras a v Belgaum otec biskup Peter Machado) navrhne nejchudším vesnicím, kolik dětí v daném roce může do projektu zapojit, a oni sami, tedy zástupci obce a farář, děti vyberou. Jednoduše řečeno, bývají to ti nejchudší z nejchudších.
V současné době máme 3.250 adoptovaných dětí a 3.000 dárců (někteří mají více dětí). Indické děti neevidujeme dřív, než pro ně máme dárce, takže momentálně je u nás v kanceláři přibližně 100 žádostí  indických dětí, kterým se budeme snažit v nejbližších týdnech najít dárce..
 
Máte přehled o komunikaci adoptivních rodičů s indickými dětmi?
 
Někde je komunikace úžasná, někdo zase napíše jen pozdrav k Vánocům, záleží na člověku a také na tom, jak je indické dítě zdatné v angličtině. Občas se nám přijdou někteří dárci pochlubit nádhernými dopisy od děti…
 
Jak Indové vnímají katolickou církev, nemají pocit, že jsou násilně nuceni do našeho náboženství? Nemají podobné postoje jako naše babičky k Němcům za války?
 
Podobnou otázku jsem si kladla, když jsem se na jaře 2007 stala koordinátorkou projektu. Při setkání s otcem arcibiskupem Bernardem Morasem v listopadu 2008, kdy navštívil naši zemi, jsem se ale přesvědčila o opaku. V první řadě musím říct, že lidi skrze projekt neobracíme na katolickou víru. Pomáháme všem bez rozdílu vyznání a bez podmínky stát se křesťanem. Lidé v Indii vnímají katolickou církev pozitivně. Dříve či později na dveře biskupství zaklepe každý, kdo potřebuje pomoc. Podle slov arcibiskupa Morase nás takto berou už od dob kolonií a působení  Františka Xaverského v Indii. Tehdy Indové vnímali přítomnost evropských kolonizátorů jako zotročování, ale na druhé straně misionáři pro ně byli velkou oporou.
 
Jaké máte dojmy z monitorovací návštěvy Indie v listopadu 2009, kdy jste v obou biskupstvích navštívili školy a některé rodiny?
 
To je na dlouhé povídání. Krátce by se dalo říci: nic není problém, všechno je možné, ničemu se nedivit…   Indie je velmi chudá země, chudoba je na každém kroku.  Pro člověka z Evropy je příjezd tam kulturním šokem. Je to úplně jiný svět než na co jsme zvyklí, lidé tam mají zcela jiné myšlení. Z mého pohledu tam chybí systém, řád, sociální rovina.  Indové pomůžou své vlastní rodině, která je mnohdy velmi široká, ale co je za ní, je nezajímá. A to je věc, kterou tam vnáší právě katolická církev – pomoc nad rámec své rodiny, pomoc člověku, který je vedle mě.
 
Takže přivézt si sem indické dítě na prázdniny  není dobrý nápad?
 
Nedoporučujeme to. To dítě zažije stejný šok, jako jsme zažili my příjezdem do Indie. Navíc je zde jazyková bariéra a zdravotní rizika – nejsou zvyklí na naši stravu, naše přírodní  a kulturní podmínky. A co si s ním počnete, když tu bude chtít zůstat?
 
Co byste řekla lidem s námitkami, proč pomáhat Indům, když tady máme dost svých chudých?
 
Myslím, že je potřeba obojí. Když si vezmu jen činnost Diecézní charity Hradec Králové, pak rozhodně víc pomáhá lidem tady v Čechách. Nemůžeme  se však dívat jen na sebe, ale pomáhat i jinde, byť to je kapka v moři…
 
Děkujeme za rozhovor.                                                                                                             Za OCH Ústí n.O.: Iva Marková