Myslím, že by si takovou výstavu Karel Šiller přál a možná ji také někdy v duchu i připravoval. Ke své fotografické minulosti se hlásil a sliboval, že se k ní zase vrátí. Prostory galerie Ještě R byly na vernisáži v neděli 11. dubna naplněné k prasknutí, to byla nejlepší pocta Karlu Šillerovi. Ukázalo se, že to co pro město, pro přátele výtvarného umění ale také pro sebe udělal, nezapadlo, nebylo nadarmo, ale že naklíčilo semínko, které - jak doufám - přinese další výstavy do galerie Ještě R, i když ji její zakladatel narychlo opustil. Bylo by to plně v v souladu s odkazem Karla Šillera. Zatím se pro letošní rok podařilo zajistit výstavní činnost pro Městské muzeum, které zde během letošního roku plánuje celkem čtyři výstavy. ty však skončí v závěru měsíce srpna. Existují však záměry na další využité prostor této galerie i v dalším období díky iniciativě soukromníků či dokonce připravovaného občanského sdružení.
Vraťme se však zpět na vernisáž. Výstavu uvedla ředitelka Městského muzea Mgr. Jana Voleská aby po ní vystoupil vzácný host, Prof. Boris Jirků (malíř, grafik, ilustrátor, autor textů katalogů výstav, vysokoškolský pedagog), který s Karlem Šillerem úzce spolupracoval a vystavoval zde také (dvakrát) svoje obrazy. Do České Třebové přijel den po svých 55. narozeninách ze svého rodného města Zlína, kde právě na své narozeniny otevíral výstavu. Pro naši galerii se připravil moc pěkný projev, ze kterého mám čest citovat:
"Můžu
Vám říct, jak jsem Karla znal a poznal. Přišel ke mně do pražského ateliéru
a ukazoval plány galerie s podivuhodným názvem Ještěr. Plán výstav a co chce
všechno v České Třebové organizovat. Řekl mi něco ze svého života. Od dráhy
po dráhu fotografa. Byl tak nadšený a umanutý,, že si mne hned získal
a slíbil jsem mu výstavu. Mužů, kteří chtějí investovat svůj čas a peníze do
tak nevděčné činnosti, jako je šíření kultury, je vždy málo. Po roce 89 se
všichni pustili do podnikání a zapomněli na své přátele a ideály. Karel si
naopak vzpomněl. Chtěl si vytvořit podmínky a malovat. Pár let jsme se
neviděli, Karel se ozval s říkl, že je tu ještě R. Znovu obnovená činnost
galerie a zase měl nakažlivou chuť do života. Udělal jsem pro něj grafický
list k výročí 100 let gymnázia v České Třebové, náročnou desetibarevnou
serigrafii. přivezl jsem obrazy do galerie a Karel mi říkal své plány - jak
si staví domek na ostrově mezi dvěma potoky, krásný v pravdě rustikální.
Vrátí hod o původního stavu se současným technickým vybavením a konečně bude
mít čas na studium a vlastní tvůrčí práci. Přes týden bude studovat a
malovat a na víkend bude jezdit do města za svou rodinou....Říkal jsem mu,
že nikdy není pozdě, že Aristid Maillol do svých 45 let byl neznámým
návrhářem gobelínů a tapet. pak začal modelovat a stal se jedním z
největších světových sochařů Veliký stavitel viděl jeho touhu a nadělil mu
dlouhověkost 96 let, aby mohl svou tvůrčí míru naplnit. Taky Sudek začal
fotit jako dospělý muž, s omezením, autodidakt, až po návratu z války.
Rozloučili jsme se. Odjížděl jsme a odvážel jsem si s sebou jeho energii a
entuziasmus.
V duchu jsem si maloval, jak příště pojedu k němu do domku - ateliéru, nebudu mu vůbec závidět volný čas, pokud budu moci, tak mu poradím a užiji si krásné přírody. Nevím proč, ale domek jsem si představoval modrý. odjel jsem na Moravu a těšil se na další setkání při vernisáži. - O to větší šok mne čekal po telefonátu Karlovy ženy Ondřejky, že si mám obrazy odvést, že žádná výstava nebude. Karel tu není, odešel...Věřím, že má s sebou olejové barvy značky Windsor + Newton, Umton, Rembrant, Amsterodam, Van Gogh, Akademie, Lefranc, Rubens, Thalens, paletu s čínskými kulatými štětci, fotoaparát Canon s čipovou kartou a nekonečnou pamětí. Že je v zemi krásných umění mezi dvěma chladivými potoky a debatuje s Drtikolem, Sudkem, Bauchem, Lieslerem, Neprašem a má dost času...." (Boris Jirků, 10. 4. 2010.)
Přednesená řeč byla přijata s dojetím tak velkým, že obvykle poměrně obsáhlý výklad autorky výstavy PhDr. Ludmily Marešové Kesselgruberové byl omezený rozsahem i hodnocením, vyslovila velký obdiv nad spoustou fotografického materiálu, který mohla hodnotit a který je velmi vypovídající. Výstava, zaměřená především na fotografickou činnost Karla Šillera je opravdu zajímavá a obdivuhodná, při hodnocení snímků se pozitivně vyjadřovali též přítomní výtvarníci Boris Jirků a Aleš Ogoun. Vernisáž byla také setkáním přátel Karla Šillera a jeho galerie, vzpomínalo se na dřívější výstavy a vernisáže, často velmi veselé. Ani tak nedělní nebyla jiná, k dobré náladě zahráli tak jako i na jiných předchozích výstavách manželé Vedralovi z Vysokého Mýta. Chyběl jen Karel ve své fyzické podobě, ale on tu vlastně byl, úplně všude. Milan Mikolecký
