-
NOVÉ KNIHY K DĚJINÁM REGIONU
-
Miloslav Renčín
-
Dějiny
východních Čech
v pravěku a středověku (do roku 1526)
-
Editor Ondřej Felcman, ved. autor. kolektivu František Musil,
Nakladatelství LN Praha 2009
-
-
„Čerstvě“ vydanou publikaci představil v Orlickém deníku 2. února 2010 sám
prof. František Musil. Nápad sepsat a vydat souhrnné dějiny vznikl podle
jeho slov již v 60. letech (minulého století), nicméně realizace
smělého plánu se zdařila až o půlstoletí později a prošla důkladnou
odbornou diskuzí. „V roce 2000 proběhly na fakultě první diskuze, zhruba
za dva roky se na knize začalo pracovat. Za další rok jsme dokončili první
verzi a poté proběhla veřejná obhajoba,“ popisuje vznik díla František
Musil a připomíná také skutečnost, že celou řadu podnětných připomínek
přidali rovněž regionální odborníci, muzejníci a archiváři. „Chtěli jsme,
aby se na práci podívali i východočeští historikové, a tak jsme jim v roce
2007 poskytli pracovní verzi („maketu“) a konalo se pracovní setkání, na
kterém se jich přes dvě dvacet [sic!] vyjádřilo,“ dokládá profesor z Ústí
nad Orlicí skutečnost, že jím vedený autorský kolektiv si dal na konečné
podobě východočeských pravěkých a středověkých dějin záležet. A právě z
pera profesora Musila je kompletní přehled vývoje východních Čech od
raného po vrcholný středověk.
-
Pod dojmem zde připomenutého jsem byl zvědavý především na (ještě nedávno
tolik diskutovanou) pasáž o (České) Třebové ve znění stížnosti
litomyšlského opata Oldřicha, jenže proklamace o konečné podobě skončily
(podle mého opět) remízou: „Počátky průniku osídlení do této oblasti (=
budoucího Lanšperska) v době rané kolonizace ve 12. století a počátky
vrcholné kolonizace prováděné hlavně za účasti českého obyvatelstva
souvisely s kolonizací prováděnou litomyšlskou premonstrátskou kanonií,
která si toto území, jak svědčí výše zmíněné úpravy litomyšlské písemnosti
(falzum z let 1197-1245), nárokovala zřejmě až do poloviny 13.
století, a příslušníky rodu Hrabišiců a jejich družiníky. Osídlení na
území budoucího Lanšperska v této době pronikalo hlavně z povodí Loučné do
povodí Třebovky a snad i Tiché Orlice. Vyvrcholení kolonizace Lanšperska,
a to již za účasti cizích kolonistů, spadá do doby po roce 1249, kdy do
Poorlicka přišli zřejmě s panovníkovým pověřením zakončit kolonizaci
Lanšperska příslušníci rodu z Drnholce (rozrod Kouniců), kteří měli již
zkušenosti z kolonizační činnosti na jižní Moravě… V literatuře (například
Jindřich Růžička, Jiří Šmeral) se objevuje též názor opírající se o
nejasný údaj pocházející z let 1278–1281 o přepadení poddaných opata
litomyšlské premonstrátské kanonie Oldřicha v místě Cribonia, které
ztotožňují s Českou Třebovou, ozbrojenci pana Ctibora a z tohoto údaje
vyvozují zmínění autoři závěr, že Českotřebovsko až do počátku osmdesátých
let 13. století nebylo kolonizováno v rámci zmíněného královského
kolonizačního podniku, ale litomyšlským premonstrátským klášterem a teprve
v osmdesátých letech 13. století došlo k připojení této oblasti ke
královským majetkům.“ (str. 356/357)
-
K tomu si dovolím připojit jednu větu (výše nejmenovaného) Milana
Skřivánka: „V letech 1278 až 1281 –
v době zmatků, které nastaly po smrti krále Přemysla Otakara II. – prosil
litomyšlský opat Oldřich olomouckého biskupa Bruna, aby se ho zastal proti
jistému panu Ctiborovi – možná předkovi pánů z Cimburka –, který plení
jeho statky a škodí klášterním poddaným v místě zvaném Tribovia,
což sotva může být co jiného nežli dnešní Česká Třebová, která se v té
době měnila v městečko.“
-
Tolik citace, ovšem oproti dřívějšku zaznamenáváme odklon od ztotožňování
pana Ctibora s předkem pánů z Cimburka. Ti přišli z Moravy do východních
Čech, kde od třicátých do sedmdesátých let 14. století drželi hrad Blatník
u Pardubic a po jeho postoupení opatovickému klášteru se vrátili zpět na
Moravu. (str. 424) Tam je doložen už v roce 1308 Ctiborův syn Bernard
s přídomkem z Cimburka a na základě toho bývá v literatuře spojováno
založení hradu Lipnice (1248-1249 Ctibor z Lipnice) s předky pánů
z Cimburka. Jenže prokazatelný důkaz vazby jmenovaných velmožů na Lipnici
neexistuje, všichni jsou doloženi jen ve spojení s moravskými záležitostmi
s výjimkou zprávy o boji u Prahy, ale ani ta nevylučuje možnost, že
vzpomínaný bojovník Ctibor pocházel z Moravy. Lze tedy přijmout původ
tohoto predikátu po moravském Lipníku a naopak odmítnout spojení těchto
šlechticů s Lipnicí. (str. 370)
- Nejinak tomu je i s (hradem) Cimburkem na Kutnohorsku, kde se
v regionální literatuře objevují názory o spojení hradiště lidově
zvaného Cimburk nebo Homolka nad pravým břehem Vrchlice na jižním okraji
dnešní Kutné Hory s velmožem Miroslavem, zakladatelem sedleckého
kláštera a domnělým předkem pánů z Cimburka (nehledě na to, že jím
asi rod vymřel). Přitom nejnovější archeologické výzkumy (Milan
Zápotocký) ukázaly, že se jedná o pravěké hradiště využité snad jako
refugium (útočiště) ve starší, střední a možná mladší době
hradištní, v žádném případě však nejde o středověký hrad. (str. 198)
Tímto i předchozím konstatováním ztrácí oporu hypotéza Pavla Boliny a
kol. „…se Ctiborem, jako Rudolfem Habsburským dosazeným správcem
zeměpanské části Moravskotřebovska, který působil na hradě u Dlouhé
Loučky nebo na hradě u Mladějova. Úvahu podporují další okolnosti,
zejména velice pravděpodobná spojitost dotyčného Ctibora s potomním
Ctiborem z Lipnice, otcem Bernarda z Cimburku u Městečka Trnávky,
pocházejícím pravděpodobně z Cimburku u Kutné Hory. Nedaleko od tohoto
(nejstaršího) Cimburku, v Sedleckém klášteře, totiž vedl na podzim roku
1278 Rudolf Habsburský zdlouhavá jednání s Otou Braniborským, takže
příležitostí, jak by se tento český šlechtic dostal do služeb římského
krále, zde bylo jistě dost. (…) Ve prospěch doby příchodu Ctibora na
Moravskotřebovsko až po jednáních u Kutné Hory hovoří i údaj Dalimilovy
kroniky, dle kterého Ctibor roku 1278 po bitvě na Moravském poli bojoval
proti Braniborům ve středních Čechách.“
- Po pravdě si však přiznejme, že původ škůdce na klášterství má až
druhotný význam, identita pana Ctibora a jeho hradu (původně kvůli
datování) přerostla v zástupný problém, nakonec hraničící až s otázkou
prestiže pisatele. Přitom se evidentně nikomu nechce do možné spojitosti
rotundy sv. Kateřiny s počátky města, alespoň takový dojem po přečtení
vzniká: „Zda s osídlovací činností litomyšlské premonstrátské kanonie
souvisejí i počátky dnešní České Třebové představované pozdně románskou
rotundou z první poloviny 13. století nad pravým břehem Třebovky, zůstává
otevřenou otázkou. I když literatura se často zmiňuje o existenci osady u
rotundy, zatím žádné stopy osídlení z 12. či počátku 13. století v okolí
rotundy nebyly objeveny.“ (str. 179) „…Jednoduchá architektura, datovaná
do první poloviny 13. století, byla postavená zřejmě jako součást dvorce,
který buď plnil správní funkci pro majetky litomyšlských premonstrátů
v povodí Třebovky, nebo byl sídlem velmože, snad některého z příslušníků
rodu z Drnholce. Otázka původu této rotundy nebyla dosud spolehlivě
rozřešena.“ (str. 239)
- Domnívám se, že něco lze přeci jen vyčíst ze studie Petra Sommera. Ten
dochází k závěru, že „…velmi často se díky neujasněnosti (nebo skutečnému
nerozlišování) běžně zaměňuje ecclesia filialis a capella“ a také zde
můžeme hledat „zdroj onoho vlastnického postoje panovníka a po něm biskupa
a dalších hodnostářů vůči jednotlivým vlastním fundacím a vůči kléru pod
jejich vlivem a mocí, vyjádřeného i terminologicky tak, že panovník
biskupa nazývá svým kaplanem, že fundátoři nazývají své kostely
jakéhokoliv statutu kaplemi, své kněze kaplany.“ Ze sledovaných tří
nejnižších kategorií sakrálních staveb z oblasti světského kléru je (po
kostelu farním a filiálním) poslední kaple „sakrální stavbou určenou
k liturgickým úkonům nespojeným výlučně s farním kostelem, stavbou
nemající farní práva. Svou genezí i dalším vývojem je funkčně spjata
s uzavřeným okruhem lidí, zakladatel myslí na určité konkrétní speciální
poslání – pohřební, hřbitovní, votivní (děkovné), bohoslužebné a
kazatelské atd. Sepětí kaple s uzavřeným okruhem lidí je zcela ve
vývojových intencích této kategorie, uvědomíme-li si její začátky jako
Hofkapelle a souvislosti z toho vyplývající, především skutečnost, že
termín capella se v pramenech vyskytuje jako označení vlastnického vztahu…“
- A teď se podívejme na obdarování pro „rotundu sv. Kateřiny“ řečí
listiny rychtáře Lipolta z roku 1335. Ten oznamuje přítomným i budoucím,
že Petr řečený z Heřmanic, jeho děd, odkázal za sebe i za své následníky
půl lánu ve Sloupnici, z kterého se (asi dosud) platí ročně
čtyřicet grošů, dále v Třebové daroval z úroku z lázně čtyři solidy (á
12 ks ?) grošů, aby se každých čtrnáct dní připravila lázeň pro chudé,
a také přilehlé pozemky dal kapli svaté Kateřiny. Potom Ulman, jeho otec,
zanechal předešlé nejen nezmenšené, ale zmnožené. Konečně on, Lipolt,
kostelu blahoslavené Panny a svatého Mikuláše a také blahoslavené Kateřiny
přidal a odkázal jen z mlýna ve městě dvě měřice pšenice k užitku a dále
věnoval jmenovanému kostelu mlýn v Parníku, který platí ročně dvacet dva
groše. A to vše stvrdil městskou pečetí a také svou vlastní.
-
S uvědoměním si závěrů Petra Sommera vidíme, že rychtář Lipolt rozlišuje
rotundu sv. Kateřiny jako kapli v době svého dědy (a na jeho pozemcích?) a
jako kostel v době své a mimoděk to i potvrzuje (odněkud opisuje?)
počítáním na solidy, které odpovídá době před rokem 1300, tedy před
zaražením (pražského) groše (pak) s početní jednotkou kopa. (Nic by na
důsledcích uvedeného asi nezměnila případná námitka, že není zaznamenáno,
že by rotunda sv. Kateřiny měla panskou tribunu, místo vyhrazené pro
vlastníka sakrálního objektu.) A to si dovolím znovu připomenout, že sebe
tituluje iudex, zatímco jeho otec a děd jsou advocatus. A
aby toho nebylo málo, lze podle Dobravy Moldanové Ulmana překládat jako
Oldřicha s dovětkem, že už v roce 1263 je v rodu znám „jmenovec“ (Ulricus)
Oldřich z Heřmanic (svědek na listině krále Přemysla Otakara II.; v r.
1226 svědčí na listině Přemysla Otakara I. Svatoslav z Heřmanic).
-
Jenže z pohledu rozsahu knihy se jedná pohříchu o lokální záležitost a
nelze se tedy divit, že jí je věnováno pouhé konstatování, že: „V době
předhusitské je rychta ve východočeských poddanských městech doložena
prameny například v České Třebové (1315 ?!), Lanškrouně (1332)…“ (str.
442)
-
-
Shodou okolností vydalo stejné nakladatelství (NLN Praha 2009) monografii
Davida Papajíka
-
Švábenicové.
Velcí kolonizátoři a jejich následovníci,
-
která nám může být nápomocná v hledání závěru.
-
Že se v (Českých) Heřmanicích na přelomu 13. a 14. století usídlil Vítek
ze Švábenic se všeobecně ví, jen se neví proč, když padlo dlouho tradované
spříznění a tedy návrat na majetky rodu. David Papajík se odkazuje na
Františka Musila, že „Vítek patrně od krále Václava II. žádal za (kolonizované)
Trutnovsko nějaké jiné území jako kompenzaci ztráty svého rozsáhlého
majetku. Panovník mu nabídl část Poorlicka v okolí řeky Tiché Orlice ve
východních Čechách s centrem v Heřmanicích. Situace nebyla vůbec
jednoduchá, protože aby mohl král Václav II. Vítka tímto územím odškodnit,
musel ho odebrat zbraslavskému klášteru. (Samotné Heřmanice v tzv.
první zbraslavské listině z r. 1292 nejsou uvedeny.) … Spatřujeme tak
nový Vítkův majetek, po kterém se bude v budoucnu psát. Heřmanice (dnes
České Heřmanice) se nacházejí ve východních Čechách zhruba na půli cesty
mezi městy Litomyšl a Choceň. Vítek v Heřmanicích sídlil na tvrzi, i když
jejím zakladatelem nebyl. Tu pravděpodobně založili příslušníci místního
šlechtického rodu někdy v první polovině 13. století. Vítek (I.) ze
Švábenic nebyl v žádném příbuzenském vztahu k této místní drobné šlechtě,
jak nedávno správně doložil František Musil.“ (str. 101/102)
- Dejme tedy slovo i jemu: „Heřmanice (České) se staly Vítkovým hlavním
sídlem a podle nich začal používat i přídomku z Heřmanic… Zůstává ovšem
otázkou, jak Vítek získal Heřmanice, které k původním hrabišickým majetkům
na Tiché Orlici nepatřily. (Výše, oddíl 6.2) bylo ukázáno, že ztotožňování
rodu píšícího se po Heřmanicích s rodem ze Švábenic a zaniklých Švábenic
na dolním toku Končinského (Švábenického) potoka s původištěm tohoto rodu
nemá historické opodstatnění, a proto nelze příchod Vítka ze Švábenic do
Heřmanic (Českých) považovat za návrat na rodový majetek. Hypoteticky
můžeme předpokládat, že rod sídlící v Heřmanicích vymřel v 2. polovině 13.
století a jeho majetky připadly jako odúmrť králi a ten je potom postoupil
Vítkovi ze Švábenic spolu s ostatními majetky v sousedství Heřmanic
(Českých).“
- Ovšem s hypotézou, podepřenou laciným odkazem na vymření rodu, nejde
zrovna dohromady to, co autor o tomto rodu uvádí na jiném místě: „V České
Třebové v souvislosti s potvrzením nadací pro kostel sv. Kateřiny z roku
1335 jsou doloženy tři generace rychtářů: Petr z Heřmanic (děd), Ulman
(syn) a Lipolt (vnuk). Z formy zápisu toponyma Heřmanice (Hermaniz) a také
vzhledem k tomu, že součástí nadace Petra z Heřmanic pro kostel sv.
Kateřiny byl půllán ve Sloupnici je velmi pravděpodobné, že tento
nejstarší známý českotřebovský rychtář (úřad zastával pravděpodobně
v období kolem roku 1300) pocházel z Heřmanic (Českých) u Litomyšle…,
neboť Heřmanice u Lanškrouna jsou v této době uváděny pod německým názvem
Hermansdorf.“ Jenže kdy, jak a proč se v Třebové vzali příslušníci
(vymřelého) rodu z Heřmanic se už nikde nedovídáme…
-
- V Dějinách východních Čech se píše, že kolonizací Úpska byl
pověřen moravský rod pánů ze Švábenic ve spolupráci s křížovníky Strážci
Božího hrobu z kláštera Na Zderaze u Prahy. (str. 331) Vám by se nelíbilo,
že Českotřebovsko bylo (možná) dosídleno rodem pánů z (Českých) Heřmanice
ve spolupráci s litomyšlskými premonstráty?
-
- Tento článek je pouhým pokusem připomenout (nedokončenou) diskusi
k počátkům České Třebové, nikoliv recenzí nadepsaných publikací!
-
- Další použitá literatura
- Bolina Pavel – Němcová Jana – Šlézar Pavel: K počátkům hradů na
Moravskotřebovsku. In:
- Castellologica bohemica 11/2008, str. 53-88, jm. 73, 83 pozn. 23
- Mikolecký Milan (red.): Česká Třebová – historie, osobnosti 2, Česká
Třebová 2009, str. 73-121 (souhrn diskusních článků na téma 730 let od
první písemné zmínky o České Třebové a tam i další literatura)
- Moldanová Dobrava: Naše příjmení (Malá encyklopedie sv. 16), Mladá
fronta Praha 1983, str. 257: 1278 až 1313 Ulman čili Oldřich z Lichtenburka
- Musil František: Osídlování Poorlicka v době předhusitské. Kraj na
Tiché Orlici, v povodí Třebovky a Moravské Sázavy, OFTIS Ústí nad Orlicí
2002, str. 155/156, 184
- Skřivánek Milan: Litomyšl 1259–2009, město
kultury a vzdělávání, Litomyšl 2009, str. 38
- Smolík Josef: Kdy a jak se v Čechách
počítalo na talenty, solidy a denary? In: Památky archaeologické a
místopisné XI/1881, str. 529-542, zejm. 529/530: Zaražením pražských
grošů králem Václavem II. r. 1300 zavedeno sice v Čechách nové, druhdy
nebývalé počítání na kopy, groše a jejich díly, avšak jen pozvolna
klestilo si v praktickém životě cestu, an téměř po celé století učil se mu
navykati lid a těžce zapomínal počítání staršího na talenty, solidy a
denary. Důkazy toho jsou listiny XIV. věku vůbec…
- Sommer Petr: K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella
v archeologických pramenech. In: Archaeologia historica 7/1982, str.
453-469, jm. 457, 465
- Zápotocký Milan: K ranému středověku Kutnohorska: hradiště Cimburk a
Sión. In: Archeologické rozhledy LV/2003 č. 2, str. 297-346, jm. 299/300
-
|