NOVÉ KNIHY K DĚJINÁM REGIONU                              
Miloslav Renčín
Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526)
Editor Ondřej Felcman, ved. autor. kolektivu František Musil, Nakladatelství LN Praha 2009
 
„Čerstvě“ vydanou publikaci představil v Orlickém deníku 2. února 2010 sám prof. František Musil. Nápad sepsat a vydat souhrnné dějiny vznikl podle jeho slov již v 60. letech (minulého století), nicméně realizace smělého plánu se zdařila až o půlstoletí později a prošla důkladnou odbornou diskuzí. „V roce 2000 proběhly na fakultě první diskuze, zhruba za dva roky se na knize začalo pracovat. Za další rok jsme dokončili první verzi a poté proběhla veřejná obhajoba,“ popisuje vznik díla František Musil a připomíná také skutečnost, že celou řadu podnětných připomínek přidali rovněž regionální odborníci, muzejníci a archiváři. „Chtěli jsme, aby se na práci podívali i východočeští historikové, a tak jsme jim v roce 2007 poskytli pracovní verzi („maketu“) a konalo se pracovní setkání, na kterém se jich přes dvě dvacet [sic!] vyjádřilo,“ dokládá profesor z Ústí nad Orlicí skutečnost, že jím vedený autorský kolektiv si dal na konečné podobě východočeských pravěkých a středověkých dějin záležet. A právě z pera profesora Musila je kompletní přehled vývoje východních Čech od raného po vrcholný středověk.
Pod dojmem zde připomenutého jsem byl zvědavý především na (ještě nedávno tolik diskutovanou) pasáž o (České) Třebové ve znění stížnosti litomyšlského opata Oldřicha, jenže proklamace o konečné podobě skončily (podle mého opět) remízou: „Počátky průniku osídlení do této oblasti (= budoucího Lanšperska) v době rané kolonizace ve 12. století a počátky vrcholné kolonizace prováděné hlavně za účasti českého obyvatelstva souvisely s kolonizací prováděnou litomyšlskou premonstrátskou kanonií, která si toto území, jak svědčí výše zmíněné úpravy litomyšlské písemnosti (falzum z let 1197-1245), nárokovala zřejmě až do poloviny 13. století, a příslušníky rodu Hrabišiců a jejich družiníky. Osídlení na území budoucího Lanšperska v této době pronikalo hlavně z povodí Loučné do povodí Třebovky a snad i Tiché Orlice. Vyvrcholení kolonizace Lanšperska, a to již za účasti cizích kolonistů, spadá do doby po roce 1249, kdy do Poorlicka přišli zřejmě s panovníkovým pověřením zakončit kolonizaci Lanšperska příslušníci rodu z Drnholce (rozrod Kouniců), kteří měli již zkušenosti z kolonizační činnosti na jižní Moravě… V literatuře (například Jindřich Růžička, Jiří Šmeral) se objevuje též názor opírající se o nejasný údaj pocházející z let 1278–1281 o přepadení poddaných opata litomyšlské premonstrátské kanonie Oldřicha v místě Cribonia, které ztotožňují s Českou Třebovou, ozbrojenci pana Ctibora a z tohoto údaje vyvozují zmínění autoři závěr, že Českotřebovsko až do počátku osmdesátých let 13. století nebylo kolonizováno v rámci zmíněného královského kolonizačního podniku, ale litomyšlským premonstrátským klášterem a teprve v osmdesátých letech 13. století došlo k připojení této oblasti ke královským majetkům.“ (str. 356/357)
K tomu si dovolím připojit jednu větu (výše nejmenovaného) Milana Skřivánka: „V letech 1278 až 1281 – v době zmatků, které nastaly po smrti krále Přemysla Otakara II. – prosil litomyšlský opat Oldřich olomouckého biskupa Bruna, aby se ho zastal proti jistému panu Ctiborovi – možná předkovi pánů z Cimburka –, který plení jeho statky a škodí klášterním poddaným v místě zvaném Tribovia, což sotva může být co jiného nežli dnešní Česká Třebová, která se v té době měnila v městečko.“
Tolik citace, ovšem oproti dřívějšku zaznamenáváme odklon od ztotožňování pana Ctibora s předkem pánů z Cimburka. Ti přišli z Moravy do východních Čech, kde od třicátých do sedmdesátých let 14. století drželi hrad Blatník u Pardubic a po jeho postoupení opatovickému klášteru se vrátili zpět na Moravu. (str. 424) Tam je doložen už v roce 1308 Ctiborův syn Bernard s přídomkem z Cimburka a na základě toho bývá v literatuře spojováno založení hradu Lipnice (1248-1249 Ctibor z Lipnice) s předky pánů z Cimburka. Jenže prokazatelný důkaz vazby jmenovaných velmožů na Lipnici neexistuje, všichni jsou doloženi jen ve spojení s moravskými záležitostmi s výjimkou zprávy o boji u Prahy, ale ani ta nevylučuje možnost, že vzpomínaný bojovník Ctibor pocházel z Moravy. Lze tedy přijmout původ tohoto predikátu po moravském Lipníku a naopak odmítnout spojení těchto šlechticů s Lipnicí. (str. 370)
Nejinak tomu je i s (hradem) Cimburkem na Kutnohorsku, kde se v regionální literatuře objevují názory o spojení hradiště lidově zvaného Cimburk nebo Homolka nad pravým břehem Vrchlice na jižním okraji dnešní Kutné Hory s velmožem Miroslavem, zakladatelem sedleckého kláštera a domnělým předkem pánů z Cimburka (nehledě na to, že jím asi rod vymřel). Přitom nejnovější archeologické výzkumy (Milan Zápotocký) ukázaly, že se jedná o pravěké hradiště využité snad jako refugium (útočiště) ve starší, střední a možná mladší době hradištní, v žádném případě však nejde o středověký hrad. (str. 198) Tímto i předchozím konstatováním ztrácí oporu hypotéza Pavla Boliny a kol. „…se Ctiborem, jako Rudolfem Habsburským dosazeným správcem zeměpanské části Moravskotřebovska, který působil na hradě u Dlouhé Loučky nebo na hradě u Mladějova. Úvahu podporují další okolnosti, zejména velice pravděpodobná spojitost dotyčného Ctibora s potomním Ctiborem z Lipnice, otcem Bernarda z Cimburku u Městečka Trnávky, pocházejícím pravděpodobně z Cimburku u Kutné Hory. Nedaleko od tohoto (nejstaršího) Cimburku, v Sedleckém klášteře, totiž vedl na podzim roku 1278 Rudolf Habsburský zdlouhavá jednání s Otou Braniborským, takže příležitostí, jak by se tento český šlechtic dostal do služeb římského krále, zde bylo jistě dost. (…) Ve prospěch doby příchodu Ctibora na Moravskotřebovsko až po jednáních u Kutné Hory hovoří i údaj Dalimilovy kroniky, dle kterého Ctibor roku 1278 po bitvě na Moravském poli bojoval proti Braniborům ve středních Čechách.“
Po pravdě si však přiznejme, že původ škůdce na klášterství má až druhotný význam, identita pana Ctibora a jeho hradu (původně kvůli datování) přerostla v zástupný problém, nakonec hraničící až s otázkou prestiže pisatele. Přitom se evidentně nikomu nechce do možné spojitosti rotundy sv. Kateřiny s počátky města, alespoň takový dojem po přečtení vzniká: „Zda s osídlovací činností litomyšlské premonstrátské kanonie souvisejí i počátky dnešní České Třebové představované pozdně románskou rotundou z první poloviny 13. století nad pravým břehem Třebovky, zůstává otevřenou otázkou. I když literatura se často zmiňuje o existenci osady u rotundy, zatím žádné stopy osídlení z 12. či počátku 13. století v okolí rotundy nebyly objeveny.“ (str. 179) „…Jednoduchá architektura, datovaná do první poloviny 13. století, byla postavená zřejmě jako součást dvorce, který buď plnil správní funkci pro majetky litomyšlských premonstrátů v povodí Třebovky, nebo byl sídlem velmože, snad některého z příslušníků rodu z Drnholce. Otázka původu této rotundy nebyla dosud spolehlivě rozřešena.“ (str. 239)
Domnívám se, že něco lze přeci jen vyčíst ze studie Petra Sommera. Ten dochází k závěru, že „…velmi často se díky neujasněnosti (nebo skutečnému nerozlišování) běžně zaměňuje ecclesia filialis a capella“ a také zde můžeme hledat „zdroj onoho vlastnického postoje panovníka a po něm biskupa a dalších hodnostářů vůči jednotlivým vlastním fundacím a vůči kléru pod jejich vlivem a mocí, vyjádřeného i terminologicky tak, že panovník biskupa nazývá svým kaplanem, že fundátoři nazývají své kostely jakéhokoliv statutu kaplemi, své kněze kaplany.“ Ze sledovaných tří nejnižších kategorií sakrálních staveb z oblasti světského kléru je (po kostelu farním a filiálním) poslední kaple „sakrální stavbou určenou k liturgickým úkonům nespojeným výlučně s farním kostelem, stavbou nemající farní práva. Svou genezí i dalším vývojem je funkčně spjata s uzavřeným okruhem lidí, zakladatel myslí na určité konkrétní speciální poslání – pohřební, hřbitovní, votivní (děkovné), bohoslužebné a kazatelské atd. Sepětí kaple s uzavřeným okruhem lidí je zcela ve vývojových intencích této kategorie, uvědomíme-li si její začátky jako Hofkapelle a souvislosti z toho vyplývající, především skutečnost, že termín capella se v pramenech vyskytuje jako označení vlastnického vztahu…“
A teď se podívejme na obdarování pro „rotundu sv. Kateřiny“ řečí listiny rychtáře Lipolta z roku 1335. Ten oznamuje přítomným i budoucím, že Petr řečený z Heřmanic, jeho děd, odkázal za sebe i za své následníky půl lánu ve Sloupnici, z kterého se (asi dosud) platí ročně čtyřicet grošů, dále v Třebové daroval z úroku z lázně čtyři solidy (á 12 ks ?) grošů, aby se každých čtrnáct dní připravila lázeň pro chudé, a také přilehlé pozemky dal kapli svaté Kateřiny. Potom Ulman, jeho otec, zanechal předešlé nejen nezmenšené, ale zmnožené. Konečně on, Lipolt, kostelu blahoslavené Panny a svatého Mikuláše a také blahoslavené Kateřiny přidal a odkázal jen z mlýna ve městě dvě měřice pšenice k užitku a dále věnoval jmenovanému kostelu mlýn v Parníku, který platí ročně dvacet dva groše. A to vše stvrdil městskou pečetí a také svou vlastní.
S uvědoměním si závěrů Petra Sommera vidíme, že rychtář Lipolt rozlišuje rotundu sv. Kateřiny jako kapli v době svého dědy (a na jeho pozemcích?) a jako kostel v době své a mimoděk to i potvrzuje (odněkud opisuje?) počítáním na solidy, které odpovídá době před rokem 1300, tedy před zaražením (pražského) groše (pak) s početní jednotkou kopa. (Nic by na důsledcích uvedeného asi nezměnila případná námitka, že není zaznamenáno, že by rotunda sv. Kateřiny měla panskou tribunu, místo vyhrazené pro vlastníka sakrálního objektu.) A to si dovolím znovu připomenout, že sebe tituluje iudex, zatímco jeho otec a děd jsou advocatus. A aby toho nebylo málo, lze podle Dobravy Moldanové Ulmana překládat jako Oldřicha s dovětkem, že už v roce 1263 je v rodu znám „jmenovec“ (Ulricus) Oldřich z Heřmanic (svědek na listině krále Přemysla Otakara II.; v r. 1226 svědčí na listině Přemysla Otakara I. Svatoslav z Heřmanic).
Jenže z pohledu rozsahu knihy se jedná pohříchu o lokální záležitost a nelze se tedy divit, že jí je věnováno pouhé konstatování, že: „V době předhusitské je rychta ve východočeských poddanských městech doložena prameny například v České Třebové (1315 ?!), Lanškrouně (1332)…“ (str. 442)
 
Shodou okolností vydalo stejné nakladatelství (NLN Praha 2009) monografii Davida Papajíka
Švábenicové. Velcí kolonizátoři a jejich následovníci,
která nám může být nápomocná v hledání závěru.
Že se v (Českých) Heřmanicích na přelomu 13. a 14. století usídlil Vítek ze Švábenic se všeobecně ví, jen se neví proč, když padlo dlouho tradované spříznění a tedy návrat na majetky rodu. David Papajík se odkazuje na Františka Musila, že „Vítek patrně od krále Václava II. žádal za (kolonizované) Trutnovsko nějaké jiné území jako kompenzaci ztráty svého rozsáhlého majetku. Panovník mu nabídl část Poorlicka v okolí řeky Tiché Orlice ve východních Čechách s centrem v Heřmanicích. Situace nebyla vůbec jednoduchá, protože aby mohl král Václav II. Vítka tímto územím odškodnit, musel ho odebrat zbraslavskému klášteru. (Samotné Heřmanice v tzv. první zbraslavské listině z r. 1292 nejsou uvedeny.) … Spatřujeme tak nový Vítkův majetek, po kterém se bude v budoucnu psát. Heřmanice (dnes České Heřmanice) se nacházejí ve východních Čechách zhruba na půli cesty mezi městy Litomyšl a Choceň. Vítek v Heřmanicích sídlil na tvrzi, i když jejím zakladatelem nebyl. Tu pravděpodobně založili příslušníci místního šlechtického rodu někdy v první polovině 13. století. Vítek (I.) ze Švábenic nebyl v žádném příbuzenském vztahu k této místní drobné šlechtě, jak nedávno správně doložil František Musil.“ (str. 101/102)
Dejme tedy slovo i jemu: „Heřmanice (České) se staly Vítkovým hlavním sídlem a podle nich začal používat i přídomku z Heřmanic… Zůstává ovšem otázkou, jak Vítek získal Heřmanice, které k původním hrabišickým majetkům na Tiché Orlici nepatřily. (Výše, oddíl 6.2) bylo ukázáno, že ztotožňování rodu píšícího se po Heřmanicích s rodem ze Švábenic a zaniklých Švábenic na dolním toku Končinského (Švábenického) potoka s původištěm tohoto rodu nemá historické opodstatnění, a proto nelze příchod Vítka ze Švábenic do Heřmanic (Českých) považovat za návrat na rodový majetek. Hypoteticky můžeme předpokládat, že rod sídlící v Heřmanicích vymřel v 2. polovině 13. století a jeho majetky připadly jako odúmrť králi a ten je potom postoupil Vítkovi ze Švábenic spolu s ostatními majetky v sousedství Heřmanic (Českých).“
Ovšem s hypotézou, podepřenou laciným odkazem na vymření rodu, nejde zrovna dohromady to, co autor o tomto rodu uvádí na jiném místě: „V České Třebové v souvislosti s potvrzením nadací pro kostel sv. Kateřiny z roku 1335 jsou doloženy tři generace rychtářů: Petr z Heřmanic (děd), Ulman (syn) a Lipolt (vnuk). Z formy zápisu toponyma Heřmanice (Hermaniz) a také vzhledem k tomu, že součástí nadace Petra z Heřmanic pro kostel sv. Kateřiny byl půllán ve Sloupnici je velmi pravděpodobné, že tento nejstarší známý českotřebovský rychtář (úřad zastával pravděpodobně v období kolem roku 1300) pocházel z Heřmanic (Českých) u Litomyšle…, neboť Heřmanice u Lanškrouna jsou v této době uváděny pod německým názvem Hermansdorf.“ Jenže kdy, jak a proč se v Třebové vzali příslušníci (vymřelého) rodu z Heřmanic se už nikde nedovídáme…
 
V Dějinách východních Čech se píše, že kolonizací Úpska byl pověřen moravský rod pánů ze Švábenic ve spolupráci s křížovníky Strážci Božího hrobu z kláštera Na Zderaze u Prahy. (str. 331) Vám by se nelíbilo, že Českotřebovsko bylo (možná) dosídleno rodem pánů z (Českých) Heřmanice ve spolupráci s litomyšlskými premonstráty?
 
Tento článek je pouhým pokusem připomenout (nedokončenou) diskusi k počátkům České Třebové, nikoliv recenzí nadepsaných publikací!
 
Další použitá literatura
Bolina Pavel – Němcová Jana – Šlézar Pavel: K počátkům hradů na Moravskotřebovsku. In:
Castellologica bohemica 11/2008, str. 53-88, jm. 73, 83 pozn. 23
Mikolecký Milan (red.): Česká Třebová – historie, osobnosti 2, Česká Třebová 2009, str. 73-121 (souhrn diskusních článků na téma 730 let od první písemné zmínky o České Třebové a tam i další literatura)
Moldanová Dobrava: Naše příjmení (Malá encyklopedie sv. 16), Mladá fronta Praha 1983, str. 257: 1278 až 1313 Ulman čili Oldřich z Lichtenburka
Musil František: Osídlování Poorlicka v době předhusitské. Kraj na Tiché Orlici, v povodí Třebovky a Moravské Sázavy, OFTIS Ústí nad Orlicí 2002, str. 155/156, 184
Skřivánek Milan: Litomyšl 1259–2009, město kultury a vzdělávání, Litomyšl 2009, str. 38
Smolík Josef: Kdy a jak se v Čechách počítalo na talenty, solidy a denary? In: Památky archaeologické a místopisné XI/1881, str. 529-542, zejm. 529/530: Zaražením pražských grošů králem Václavem II. r. 1300 zavedeno sice v Čechách nové, druhdy nebývalé počítání na kopy, groše a jejich díly, avšak jen pozvolna klestilo si v praktickém životě cestu, an téměř po celé století učil se mu navykati lid a těžce zapomínal počítání staršího na talenty, solidy a denary. Důkazy toho jsou listiny XIV. věku vůbec…
Sommer Petr: K postihnutelnosti termínů ecclesia a capella v archeologických pramenech. In: Archaeologia historica 7/1982, str. 453-469, jm. 457, 465
Zápotocký Milan: K ranému středověku Kutnohorska: hradiště Cimburk a Sión. In: Archeologické rozhledy LV/2003 č. 2, str. 297-346, jm. 299/300