„Závody? Větší radost prožívám při tréninku,“ říká Vladimír Vaněk                

---

Oslava padesátky na bruslích                                                 

 

První čtvrtstoletí svého života prožil v České Třebové, druhé v Hradci Králové. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, řadu let pracoval jako sportovní novinář. V mládí byl výborným atletem, běžcem na středních tratích. Sport poznal nejen z této stránky, ale také jako pořadatel a  manažer významných akcí. Sport hraje v životě čerstvého padesátníka Vladimíra VAŇKA velmi důležitou roli.

(na fotografii  Vladimír Vaněk na tenisovém turnaji Rieter cup  společně s hokejovým reprezentantem Tomášem Rolinkem)

V neděli 9. května se v České Třebové podruhé uskuteční závod horských kol, těšíte se?

„Hodně a pevně doufám, že nám bude přát počasí. Věřím, že jsme vybrali zajímavý okruh, i když je pochopitelně náročný. Borci, kteří jezdí a závodí na horských kolech, nejsou žádní rozmazlenci. Každému, kdo o sobě pochybuje, jestli závod zvládne, připomínám, že neměří síly s Jaroslavem Kulhavým, ale hlavně sám se sebou, případně se svými kamarády.“

 

Zdálo se, že se v našem městě spíše zabydlí mezinárodní šachový turnaj RC Sport Open. Proč dostal přednost cyklomaraton? „Pořádání poměrně velkorysého šachového turnaje bylo ekonomicky náročné, kýžený efekt to nepřineslo. V České Třebové sice hrálo kolem 150 šachistů z jedenácti zemí, ale ti prožili týden na sále místní střední školy. O turnaji referovala Česká televize a další média, ve městě však příliš cítit nebyl. Když mi bývalý společník oznámil, že turnaj dále nepodpoří, bylo rozhodnuto. Závod na horských kolech jsem měl v hlavě delší dobu. Myslím, že to byla správná myšlenka.“

 

Měl jste nějaké zkušenosti s pořádáním cyklistických závodů?  „Ano. V letech 1991 a 1992 jsem se z pozice předsedy oddílu cyklistiky Sportovního klubu policie Hradec Králové podílel na organizaci mistrovství ČSFR na silnici. Tehdy se obou šampionátů, které se uskutečnily v Hradci Králové a v Hořicích, zúčastnila absolutní česká a slovenská špička. Možná tomu nebudete věřit, ale na hořickém motocyklovém okruhu, kde se jel závod jednotlivců,  sledovalo závod okolo pěti tisíc diváků.“

 

Od roku 1997 působíte v roli ředitele tenisového mistrovství České republiky mužů a žen, které se hraje v Ústí nad Orlicí. Má Rieter Cup nějaká svá specifika? „První, co mne napadne, je fakt, že se šampionát hraje celý týden a je zcela závislý na počasí. Pamatuji se, že pouze jedinkrát nám za těch čtrnáct let v průběhu turnaje ani jeden den nezapršelo. Rieter Cup má pevný termín. Hraje se vždy na začátku letních prázdnin, kdy nás takřka s železnou pravidelností trápí deště a přeháňky. Jinak je to zajímavá sportovní a společenská akce.“

 

Která má ovšem také své kritiky, kteří úroveň domácího mistrovství snižují, protože na něm prý nehrají ti nejlepší.

„A podle nich za to zřejmě může pořadatel. Jestli si někdo myslí, že například Berdych se Štěpánkem, tenisté světové třídy, budou hrát na domácím šampionátu, tak by si  možná měl dát studenou sprchu. Ano. Jsou sporty, kde se domácích mistrovství zúčastňuje domácí špička, ale tenis je v tomto směru dlouhá léta výjimkou. Realita je jasná. Stejně jako to, že ze současného týmu pro Davisův pohár na Rieter Cupu v minulých letech startovali Radek Štěpánek, Lukáš Dlouhý a Jan Hájek. Z ženského týmu pro Fed Cup to platí v případě Petry Kvitové a Lucie Hradecké. Kritika je hezká věc, ale musí být objektivní. Já tvrdím, že je spíše zázrakem, že se v tak malém městě, jakým je Ústí nad Orlicí, v letošním roce již počtrnácté v řadě tenisové mistrovství Česka vůbec uskuteční. Zdůrazňuji mužů a žen, protože pořádat podobné turnaje v mládežnických kategoriích je přinejmenším po finanční stránce mnohem jednodušší.“

 

Proslýchá se, že letošní Rieter Cup bude tím posledním… „Možné je všechno, uvidíme. Rozhodující slovo bude mít generální ředitel společnosti Rieter CZ ing. Jan Lustyk, který turnaj v polovině devadesátých let vymyslel a celou dobu podporoval.“

 

Pojďme si něco říct k vašemu sportování. Největší úspěchy jste měl na atletické dráze, málokdo možná ví, že jste začínal jako fotbalista českotřebovské Lokomotivy.  „To je tak dávno, že se tomu ani nedivím. Jako žák jsem hrál pod trenéry Grundem a Janebou, na celostátním turnaji v Přelouči jsme vybojovali osmé místo. Fotbalistou jsem byl do sedmnácti, pak jsem dal přednost atletice.“

 

Co bylo pro tento „přestup“ rozhodující?  „Asi to, že jsem běžecké závody vyhrával už na pionýrských táborech, na základní škole. Výborné podmínky ke sportování jsem měl na bývalém středním odborném učilišti železničním na Skalce, které jsem reprezentoval v atletice, běhu na lyžích a ve fotbale. Tady odtud byl jen krůček do atletického oddílu v sousedním Ústí nad Orlicí a později na vojnu, do bývalé Rudé hvězdy Praha.“

 

Proč jste se závodní atletikou skončil v pouhých pětadvaceti letech? „Měl jsem rodinu, nečekaně mi zemřel otec, do toho jsem začal při zaměstnání studovat vysokou školu. Bylo toho najednou moc, takže jsem si dal pauzu.“

 

Ta byla poměrně dlouhá. Jestli počítám dobře, trvala šestnáct let. Jako atletický veterán jste začal sbírat medaile až v roce 2001.  „Tehdy mne k tomu vyhecoval dlouholetý kamarád, bývalý československý rekordman na maratonské trati Miroslav Krsek. Jel jsem s ním poprvé na halový šampionát, závodil jsem jen do roku 2003. Za tu dobu jsem byl čtyřikrát mistrem Česka v běhu na 800 metrů, třikrát jsem skončil druhý na 400 metrů. Musím přiznat, že mne to příliš neuspokojovalo. Přestal jsem jezdit po závodech, protože jsem zjistil, že to pro mne není důležité. Větší radost prožívám při tréninku.“

 

Právě Miroslava Krska jste vloni trenérsky připravoval na světové hry veteránů v Austrálii, odkud přivezl domů tři medaile. To vás bavilo?   „Známe se někdy od roku 1984, co by člověk pro kamaráda neudělal (smích). Mirek se věnuje duatlonu a dlouhým běhům, jenže v Sydney se závodilo na dráze. Tři měsíce jsme trénovali na dráze v Ústí nad Orlicí, byl to takový náš společný návrat do mladých atletických let. Pouze s tím rozdílem, že jsme vloni byli na ústeckém stadionu většinou úplně sami. V sedmdesátých a osmdesátých letech tam nebylo k hnutí, na běžecké dráze a na pilinovce to bylo chvílemi málem o život. Asi nejsou lidi, přesněji atleti.“

 

Jak často sportujete v současnosti?  „Pětkrát až šestkrát týdně. Běh a kolo, v zimě běh na lyžích. V posledních dvou letech brusle, tenhle sport jsem měl potkat podstatně dřív. Škoda.“

 

Jak to myslíte?  „Strašně mne to chytlo a myslím, že mi to docela jde. V létě 2008 jsem se na brusle postavil poprvé a měl trochu problémy s rovnováhou, nicméně do konce roku jsem stihl najet 2 000 kilometrů. Vloni jsem od března do října najezdil na bruslích 3 630 kilometrů. Absolutně na nich, jak se říká, ulítávám. Postupně jsem si kupoval lepší a lepší brusle, je to pro mne svým způsobem droga. Strašně jsem se těšil na letošní bruslařskou sezonu, ale dlouhá zima ji zkomplikovala a oddálila.“ 

 

Předpokládám, že jste na orlickoústeckých cyklostezkách jako doma.   „Jak se to vezme. Necelých sedmdesát procent z uvedeného počtu kilometrů jsem najezdil v Hradci Králové, zbytek na trase Ústí nad Orlicí – Letohrad. O místní cyklostezce řeknu jednu větu: výborný nápad, průměrná realizace, nedostatečná údržba. Pro cyklisty je bezpečná kdykoliv, pro bruslaře to neplatí. Letos jsem několikrát trénoval pouze v její závěrečném, 1 300 metrů dlouhém úseku před Letohradem, který jsem si vždy pečlivě zametl. Řeknu vám jednu věc. Během hodinového tréninku jsem na tomto úseku cyklostezky najezdil pětadvacet kilometrů, ale také na něm potkal čtyři auta. Vloni jsem do Ústí pozval kolegu, který mi nic neřekl a vzal s sebou dva kamarády ze zahraničí. Netušil jsem, že cyklostezka bude v některých úsecích zaneřáděná hlínou, pískem a drobným kamením, viditelné byly stopy od pneumatik. Oba cizinci nevěřícně kroutili hlavami a já myslel, že se hanbou propadnu. Když mi kolega po několika týdnech opět zavolal, vzal jsem ho na brusle do Orlických hor. Bylo to skvělé, ale běžným bruslařům jízdu na silnici nedoporučuji.“

 

V posledních letech se v České Třebové objevujete stále častěji. Co říkáte místním sportovištím a také tomu, jak město mění tvář?  „Jako fotbalisté jsme měli kolena sedřená od škváry, kluci mají v areálu dvě travnaté plochy, nové šatny, tribunu. Krásné hřiště vyrostlo u červenky, základní školy Habrmanova, kde jsme my hrávali fotbal na asfaltu. Je tady sjezdovka a lanový park, nový zimní stadion, plavecký bazén, pilinovka na Horách. Překrásné okolí, třeba pro cyklistické vyjížďky. Město vybudovalo kulturní dům a opravilo Malou scénu, obrovskou investicí je dopravní terminál. Objektivní člověk vidí, že se toho v České Třebové udělalo a k lepšímu změnilo opravdu hodně. Hradec Králové je krásné město, ale mne to stále více táhne tam, kde jsem vyrůstal. V nedalekém Knapovci, kam jsem jako dítě jezdil k babičkám na prázdniny, se mi podařilo dokončit rekonstrukci rodinného domu. Z toho mám momentálně asi největší radost.“

 

Závěrem se zeptám, jak oslavíte padesátku?  „Nic dramatického to nebude, týden před cyklomaratonem nemám na oslavu myšlenky. Možná si dám padesátku na bruslích, ale bůhví kde.“ (smích)

 

Hovořil: MILAN MIKOLECKÝ

 

 

Osobní atletické rekordy:

400 m: 50,1
500 m: 1:05,3
600 m: 1:19,1
800 m: 1:51,81
1 000 m: 2.26,0
1 500 m: 3:52,49