V pátek 23.4. zemřel náhle ve věku 49 let jeden z nejlepších současných českých prozaiků, „sugestivní mistr povídky“, „král české povídky“ (oceněný mj. prestižní cenou Magnesia litera, nominovaný na Státní cenu za literaturu) Jan Balabán, který byl též spjat s Českou Třebovou: měl zde několikrát autorské čtení (v rámci Literátů na trati), a hlavně byl velice blízkým přítelem českotřebovské prozaičky Blanky Kostřicové. Právě Blanka Kostřicová napsala o J. Balabánovi medailon, který bude v plném znění publikován v olomouckém literárněvědném časopise Bohemica litteraria; v autorském čtení zazněl též v rozhlase na stanici Brno. Autorka poskytla Českotřebovskému zpravodaji zkrácenou verzi. 

Poprvé jsme se viděli u přijímacích zkoušek na FF UP v Olomouci. Letmý pohled – a bylo to jaksi hned jasné, přátelství na první pohled. Takové, jaké se zrodí snad jednou za tisíc let. Takové, které nás podrželo vždy, po celých (vlastně bez několika měsíců necelých) třicet let, co jsme se znali.

Výborný student – téměř jako by vše už aspoň trochu věděl, jen pro upřesnění něco vyposlechl, a potom lehce složil zkoušky. Diskutér, ironik a polemik u popelníků na odpočívadlech fakultního schodiště. Kuřák startek. Nepřítel okázalosti, namyšlenosti, snobství, kariérismu, pozérství, všeho nepravého, falešného, křivého a pokrouceného. Nikoli moralista – tyto své postoje stvrzoval vlastním životem, k němuž byl nesmlouvavě přísný též.

Od dětství psal, na gymnáziu básně, na fakultě převažuje próza. Posedlost psaným slovem, textem; živý, žhavý zájem o cokoli vzniklého: Ty píšeš? Mohl bych to číst? Ne, vážně, chtěl, potřeboval bych to číst!

Ve druhé půli osmdesátých let občas – zřídka – publikuje, samizdatově, samozřejmě. Svobodymilný duch, trpící nesvobodou vnější. Nejen svou – pocházel z rodu postiženého PTP i uranovými lágry.

Často bývá označován za autora postav solitérů, ztroskotanců, lidí z okraje společnosti. Sám to vždy rozhodně odmítal – měl za to, že píše o zcela „normálních“ lidech, a hlavně o zcela obecných, nejobecnějších otázkách. Leckdy se též mluví o depresivním, temném ladění jeho próz. Za povšimnutí však stojí možná nenápadný, balabánovsky neokázalý, ale přece zcela zřetelný posun vnitřního tónu jeho knih: od deprese k naději. S přibývajícími knihami rostoucí.

Vlastně ta celková bilance vůbec není špatná. Sedm vydaných knih, text tzv. komiksu – autor však vždy mluvil o příběhu v obrazech, spoluautorství divadelní hry, hra rozhlasová. Desítky esejů, sloupků, fejetonů; výtvarné recenze. Některé knihy výborných až vynikajících kvalit, jiné kvalitní méně. Každopádně vždy nesmírně poctivé texty. Už tím hodnotné velice. Spousta utrpení, ale též mnoho lásky. A nakonec milosrdná smrt ve spánku. Vlastně nádhera. O čtyřicet let později znělo by to bez hořkosti. Je třeba vzít to tak i teď.

Řekla jsem jednou, že přítele člověk nemůže ztratit – ten, koho eventuálně ztratí, nebyl skutečným přítelem. Jan Balabán se mnou souhlasil.

Ani teď jsem tě, drahý Honzo, neztratila. I já věřím ve společenství živých i mrtvých – tak, jak jsi to jednou řekl ty. Jistě v to věří i nemálo tvých čtenářů.                                                                                                                                    Blanka Kostřicová