Běhám, protože máme dobrou partu a stále mi to přináší radost  

Aleš Stránský oslaví v závěru  července padesátku 

 

Aleše Stránského najdeme ve výsledkových listinách lyžařských a běžeckých závodů  již od dětského věku. Zkoušel také orientační běh, ale jeho současnou doménou jsou běhy do vrchu a tedy sportování v přírodě. Kalendář je neúprosný, čas nám měří všem stejně a tak v červenci  Aleš Stránský, jeden z nejúspěšnějších českotřebovských atletů, skvělý vrchař a kamarád do nepohody,  postoupí mezi padesátníky.  Při této příležitosti jsem mu položil několik otázek:

 

Jaké byly Vaše sportovní začátky?

Ke sportu jsem v rodině neměl nikdy daleko (otec Oldřich Stránský byl československým reprezentantem v chůzi - pozn. red.). a tak mě sportovní prostředí lákalo.  Na start prvního závodu jsem se postavil již v šesti letech.   Zaujal mě běh na lyžích a věnoval jsem mu  mnoho času. Otec mě (naštěstí) nenutil k nácviku sportovní chůze, atletický oddíl jsme ve Třebové neměli a v lyžařském oddíle Lokomotivy  základní podmínky pro sportování byly.

 

Říká se, že se osobnost sportovce formuje právě ve školním věku a záleží na tom, jak sportovec překoná svá "telecí léta". Vy jste je překonával na lyžích?

Ne tak docela. Při výběru studia jsem měl trochu komplikovanou cestu. Ze základní školy jsem ke studiu na gymnáziu  nedostal doporučení a tak jsem se musel jít vyučit  na elektrotechnické učiliště do Lanškrouna a teprve odtud jsem si nakonec vybojoval cestu ke studiu na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. I zde jsem ale sportoval,  v kolektivu tamní Slávie VŠD jsem projezdil celé Slovensko a závodil v orientačním běhu. Mám na to nádherné vzpomínky. Docela se mi dařilo, jsem např. Mistrem Středoslovenského kraje, to už asi po rozdělení republiky neobhájím....  I v době studií jsem startoval na lyžařských závodech s českotřebovskými lyžaři, ale přece jen ze Žiliny jsem domů tak často nejezdil.  Jezdil jsem i Jizerskou padesátku, kde jsem nejlíp skončil sedmý. Za dobrý výsledek na lyžích považuji  i vítězství v  národním klasifikačním závodě v běhu na lyžích v Novém Městě na Moravě, kde jsem porazil i reprezentanty.  Říká se ale, že byli po plese trošku společensky unaveni... Nyní na lyžích už pravidelně nezávodím, ale rád využiji každé příležitosti, abych se na běžkách svezl, také v rámci tréninkové přípravy.

 

Jak jste se  specializoval na atletiku?

K atletice jsem se dostal až ve třiceti letech kde jsem borcům v barvách Jiskry Ústí nad Orlicí pomáhal sbírat body do soutěží družstev v I. a II. lize.  A teprve až v posledních 15 letech jsem se zaměřil na běhy do vrchů. Chůze, které se věnoval můj otec se mi nikdy nelíbila, i když jsem občas s chodci trénoval. To, co oni chodili, já samozřejmě s nimi běhal. A nebyla to žádná procházka.  Jako mladý kluk jsem měl co dělat, abych takovou zátěž vůbec vydržel. Později na dráze jsem se věnoval  delším tratím, pro kratší závody jsem neměl dostatečný rychlostní základ. Závodů nebylo málo, ale nějakou podrobnou soukromou statistiku si nedělám. S atletikou v Ústí n.O. jsem skončil v 38 letech.

 

Z atletických výkonů Aleše Stránského

1500 m za 4:12,

3000m za 8:59

3000m překážek za 9:43.

5000m  za 15:22 

10000m za 32:25.

Z výkonů v silničním běhu: 

25 km po trati Pardubice - Chrudim - Pardubice dokázal zdolat v čase 1:23:46 

maratón v Pardubicích 2:36:53  (též velmi solidní výkon ! )

 

Atletika v České Třebové neměla a stále nemá potřebné podmínky a přesto se jí věnujete naplno. 

 

To čemu se věnuji, se dá realizovat v okolní krásné přírodě a nejvíc je k tomu zapotřebí dobrá parta.  Tím se vracím do roku 1994, kdy jsme spolu s Milanem Čechalem založili "Českotřebovský běžecký klub", kde se právě taková parta  začala vytvářet. Klub existuje dodnes a pro svoji práci získal  podmínky především  tím, že jsme navázali spolupráci s Janem Šimůnkem. Ten v rámci své firmy Iscarex udělal pro běžecký sport  v České Třebové opravdu maximum a patří mu za to velký dík. Z původně skromné běžecké party se stal dnes velmi známý  a kvalitní ISCAREX TEAM. Předsedou tohoto klubu jsem dodnes a jsem velmi rád, že zde vznikla tak vynikající parta sportovců. Běhy do vrchů jsem ovšem objevil již dříve, v roce 1987, ale systematicky se jim věnuji až od roku 1996 - 98. Od tohoto roku již náš klub vede přesnou statistiku  závodů.  Mohu na sebe prozradit, že jsem jeden z těch,  který má ve statistikách největší počet startů v celorepublikovém měřítku..

 

Ze statistik ČTBK Iscarex: Aleš Stránský již na trénincích a závodech téměř 4 x oběhl zeměkouli

V bězích do vrchu absolvoval Aleš Stránský více než 300 závodů, z toho bylo asi 100 prvních míst a 180 umístění na stupních vítězů. Za posledních 20 let, kdy Iscarex team poctivě vede statistiky, se zúčastnil celkem 546 závodů a jen 2x nedoběhl. Za celou sportovní kariéru včetně lyžařských závodů a běhů na dráze je to pak více než 1000 absolvovaných závodů a 150 000 naběhaných tréninkových kilometrů!  V Českém poháru v bězích do vrchu zvítězil celkově pětkrát v kategorii "B" a letos zamířil do "Céčka".  Má za sebou i velmi úspěšná vystoupení při svých sedmi startech na veteránských Mistrovstvích světa v bězích do vrchu, naposledy v roce 2009 v Zagrebu, kde obsadil 8. místo. Ve veteránských kategoriích má Aleš Stránský tituly z Mistrovství ČR v běhu do vrchu, v krosu i na silnici, celkem 12x.  V závodech ISCAREX poháru má celkem naběháno 1395 km (207 závodů). V Českém poháru v běhu do vrchu celkem naběháno 2736 km (300 závodů).

Nakonec to u Vás vyhrály běhy do vrchu.

 

Běhy do vrchu jsem si opravdu zamiloval. Jsou velmi náročné, ale zároveň nesmírně krásné. Člověk si vypěstuje vůli, odolnost a naučí se překonávat bolest. To je moc dobré do života. Tam také nic není zadarmo. Běh v přírodě je zdroj poznání. Nejen krajiny a jejich zákonitostí, ale i sebe sama. A v neposlední řadě i mentality podobně smýšlejících lidí. No a samozřejmě tam vznikají nová krásná přátelství, která pak přetrvávají roky.  Vyhovují mi členité krosy a kopce v těžkých terénech. Tomu nahrávají tréninkové podmínky v okolí České Třebové. Kopcovitý terén, v zimě hodně sněhu, na jaře i na podzim v jílovité půdě pořád samé bláto... To je dobrá příprava na cokoliv, co ostatní běžci nemůžou ani cítit.  V každém závodě sportuji s plným nasazením.  Velmi si cením závodů, kde se sejde kompletní špička.  Raději se utkám s nejlepšími, i když skončím v poli poražených. Mám z toho lepší pocit, než vyhrát někde, kde nemám rovnocennou konkurenci.

 

 

Jak nyní vypadá Vaše tréninková příprava?

 

Doba, kdy mi mé tréninkové plány rozepisoval můj otec je už opravdu  dávná. Naopak nyní se snažím své zkušenosti v přípravě na závody rozdávat druhým.  V týdnu trénujeme společně s partou spolu šestkrát týdně, zpravidla v podvečer po zaměstnání, v zimních měsících bohužel i potmě. Jako sportoviště nám slouží pilinovka na Horách a lesní cesty v krásném okolí města.  V zimě velmi často běháme po cyklostezce do Dlouhé Třebové, protože je osvětlena. Jindy trénujeme rychlost, běháme opakované úseky, jezdíme na horském kole, přes zimu i na lyžích.  Za rok tak  absolvujeme dle tréninkového plánu 3,5 - 4 tisíce kilometrů.

 

 

Co koníčky? Jako zástupce ředitele VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana máte ovšem také  časově dost náročné zaměstnání.

 

Někdy je skloubení všech povinností opravdu těžké. Navíc  jsem se snažil  vést ke sportu i své dvě dcery, Adélu a Michaelu, i ty již dosáhly v běžeckých závodech mnoho pěkných úspěchů. Manželka aktivně nesportuje, ale je nesmírně tolerantní a za to ji moc děkuji. Na nějaké koníčky mimo sport nemám moc času, navíc při pravidelné účasti na závodech. Rád se podívám do hor a vylezu nějaké zajištěné cesty a zkusil jsem prolézat i v podzemí jeskyně a staré štoly.

 

Jaké máte další plány?

Už jsem si mnohokrát říkal, že s běháním končím. Že už to stačilo. Jenže zase v příští sezóně začnu s přípravou. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík. Ale rozhodně mi to přináší naplnění života, radost a uspokojení. Tak pokud bude sloužit zdraví, budou běhat i mé dvě dcery a v České Třebové bude fungovat běžecká parta, tak si myslím, že ještě nějakou dobu vydržím. Jsem tedy nezlomný optimista, i když na sobě cítím, že regenerace sil po závodech a náročnějších trénincích je pomalejší. Také ze statistik lze vyčíst, že se mi výkony na závodech rok od roku již nezlepšují. Kouzlo běhů do vrchu je však v tom, že jde o sport pro všechny generace. Mám stále možnost poměřovat své výkony se svými soupeři, cestovat s dobrou partou  a podívat se do krásné přírody. 

 

Děkuji za rozhovor (mm)