Návštěva v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí           Oblastní charita Ústí nad Orlicí zajišťuje v Pobytovém středisku zdejším klientům službu sociálního šatníku, proto jsme se tam vypravili na návštěvu… Historie areálu Pobytového střediska jako by byla příznačná pro rychle se měnící dobu 20. století a současný stav, kdy se na jednom místě setkávají lidé mnoha národností, jen jejím vyústěním.  Areál  vznikl v období 1. republiky jako vojenská základna. Za okupace převzala objekt německá armáda a po válce zde působily jednotky Československé armády. V roce 1997 byla vojenská kasárna uzavřena a k 1. lednu 2001 se datuje otevření Pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu.  V komplexu se nachází 7 budov, které slouží jako ubytovny, prostory pro volný čas, tělocvična,  kanceláře pro administrativní zaměstnance Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky MV, Cizinecké policie atd. Podobná střediska jsou v ČR dvě – v Kostelci a v Havířově. Areál pobytového střediska je ze své podstaty uzavřený svět. Ale kdo má možnost se sem dostat a potkávat na jednom místě lidi z celého světa, může si klidně připadat jako v Paříži nebo Londýně – pro Čecha mimořádné je jinde běžné…  O funkci a provozu Pobytového střediska nám řekla jeho vedoucí, Mgr. Ivana Vyhnálková:   Pobytové středisko je zařízení, kde jsou ubytováni žadatelé o udělení mezinárodní ochrany. Klienti k nám přicházejí z přijímacích středisek, kde podávají na Odboru azylové a migrační politiky MV ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany,  proběhne tam  jejich identifikace a zdravotní prohlídka. Po absolvování těchto úkonů, a jsou-li po zdravotní stránce v pořádku, přijdou do pobytových středisek. Pobytové středisko je na rozdíl od přijímacích středisek zařízení otevřené, klienti mohou odcházet na 24hodinové vycházky. Dlouhodobá opuštění – až 30denní – jsou klienti povinni nahlásit stálé službě. Žadatelé u nás mají zajištěno ubytování, dostávají finanční příspěvek na stravu, klienti si vaří sami v kuchyňkách k tomu účelu vybudovaných. Rovněž dostávají hygienické prostředky. Co se týče poskytovaných služeb, důraz je kladen na sociální práci s klienty, doplněnou o volnočasové aktivity   Na středisko Oblastní charity Ústí nad Orlicí v Letohradě lidé nosí jednou měsíčně obnošené šatstvo, obuv, nádobí nebo hračky, které se pak vozí do Kostelce. Jak je služba charitního šatníku přijímána?   Díky službám charitního šatníku si žadatelé mohou za symbolické ceny 5-20 Kč zakoupit použité oblečení. Ve spolupráci s pracovnicí sociální služby pak zaměstnanci šatníku za utržené peníze kupují pro naše klienty to, co je akutně potřebné pro konkrétního člověka - většinou obuv.  Klienti jsou spokojeni, máme s touto službou dobré zkušenosti.   Jaká je kapacita střediska a odkud klienti nejčastěji přicházejí?   V současné době jsme takřka stoprocentně naplněni (kapacita střediska je 275 klientů) Přicházejí lidé ze zemí bývalého Sovětského Svazu,  z Mongolska nebo Afriky, Indie, Srí Lanky, Nepálu atd. Důvody jejich odchodu z vlasti nezjišťují pracovníci Správy uprchlických zařízení, ale Odbor azylové a migrační politiky MV ČR. Všichni ale víme, jak těžká je situace v mnoha zemích, např. v Somálsku, Kongu apod.   Jak Pobytové středisko vnímají občané Kostelce?   Než bylo středisko otevřeno, byl vůči němu poměrně velký odpor. Občané sepsali petici proti otevření zařízení - měli obavy z chorob, které by sem cizinci mohli zanést, nebo z nárůstu kriminality.  Ani jedna obava se dosud nepotvrdila. O trestných činech nemůže být vůbec řeč, a co se týče přestupků vůči české populaci, i těch je minimum.   Mají klienti, kteří sem přicházejí, nějakou vizi, co dál?   Většina z nich má Čechy jako cílovou zem. Pokud u nás požádají o azyl a dostanou ho, zůstávají zde, v případě, že jim azyl není udělen, z pobytového střediska odcházejí. Klienti mají možnost požádat o repatriaci do země původu. Po ukončení azylové procedury musí z našeho zařízení odejít. Jejich další osudy už nezkoumáme.   Jaké aktivity klientům nabízíte?   Všichni jsou povinni dodržovat naše zákony, takže děti mají povinnou školní docházku. Kromě toho zde máme spoustu aktivit, např. řezbářskou dílnu, šicí dílnu, hudební kroužek, dětské centrum, výtvarnou dílnu, posilovnu, tělocvičnu, výuku češtiny, pořádáme pro klienty výlety. Vše se odehrává na bázi dobrovolnosti, ale pokud klienti mají zájem, vyžití zde najdou.   Vaše práce je asi organizačně dost náročná, baví vás to?   Je pravda, že někdy je náročné vše organizačně skloubit. Ale na druhou stranu je to pestrá práce, u nás není jeden den jako druhý, mám možnost poznat různé kultury, povahy, náboženství, různé etnické skupiny. A především pomůžeme mnoha lidem, kteří se ocitli v těžké životní situaci.  To mě těší a dává pocit, že tato práce není zbytečná.     „Charita dělá dobrou věc, pomáhá lidem…“                          Diecézní charita Hradec Králové provozuje v Pobytovém středisku řezbářskou, šicí a hudební dílnu.  Útulnou řezbářskou dílnu s malým svěrákem a pár hoblinami na zemi zdobí nespočetné množství výrobků ze dřeva. Dílnu vede pan Boris Khanbekyan, zaměstnanec Diecézní charity Hradec Králové. „Charita dělá dobrou věc, pomáhá lidem,“ říká.  Jeho manželka Zina zase pracuje s klienty v šicí dílně, kde společně háčkují, pletou, šijí… Oba jsou inženýři a přišli do Čech v r. 1996 z Arménie. I když se jim stýská po výhledu na Ararat, v Čechách už se zabydleli, mají tu i bratra s rodinou, studující dceru…  Oba umí také několik jazyků, takže příležitostně pomáhají v Pobytovém středisku s překladem při různých jednáních.  Na poznámku, že když oni sami nejsou ve své domovině, mohou tak lépe porozumět klientům, odpovídají: „My neděláme rozdíly mezi lidmi – z jaké země jsou nebo jakou mají barvu – pro nás jsou všechny stejný…“ Boris mi ukazuje rozpracované výrobky svých žáků na stole: kluk z Iráku vyřezává malou kytaru ze dřeva, jiní dva kluci vyrábí model školy, do které chodí, žena z Afriky opracovává dřevo do půlmetrové ženské hlavy… Sám pomáhá nejen svým žákům, ale i zdejším klientům s různými opravami kočárků, elektroniky atd. Dřevo si shání sám, nejoblíbenější má ořech… A jako třešničku na dortu mi ukazuje své vlastní originální nápady a výrobky: vyřezávané hrající rádio a magnetofon, traktor, nákladní auto, tank (vše na motorek), pohyblivý bicykl, dřevěnou kobylku v lahvi a doma má model zámku Častolovice s 900 taškami na střeše…   Diecézní charita Hradec Králové provozuje v Pobytovém středisku také poradnu pro cizince a uprchlíky. Tři dny v týdnu poskytují zaměstnanci Charity Ing. Jan Kočí a Mgr. Iva Špinlerová zdejším klientům sociální a právní poradenství, asistenci při jednání na úřadech, tlumočnické služby, pomoc při integraci do společnosti včetně výuky češtiny. „K nejčastějším tématům dotazů patří průběh azylového řízení, možnost pobytu v ČR mimo azylové řízení, status azylanta, uznávání dokladů o vzdělání nebo dotazy ohledně zdravotní péče,“  říká Jan Kočí. Před poradnou sedí dva muži, kteří se spolu baví rusky. Po chvíli přijde třetí, snad odněkud z Blízkého východu, a pak další muž s plačícím ročním dítětem. Poslední příchozí, zřejmě z Mongolska, usedne vedle plačícího dítěte a hned se na něj usměje.  U vnějších koutků očí se mu vyrýsují vějířky vrásek, které prý znamenají empatii… Beze slov vytáhne z batohu krabičku se zákuskem a podává ji dítěti. Malý kluk krabičku chňapnul a hned přestal bulit… Kdo ví, co zažili, koho a proč opustili a co je u nás čeká? Jsme jen lidi a je jedno, jestli jsme bílý, žlutý nebo černý… napadají mě Borisova slova...   Iva Marková Oblastní charita Ústí nad Orlicí Na Kopečku 356 Letohrad