Vzpomínky na konec války                                                      Vážená redakce, podobně jako můj bratr i já pravidelně odebírám Českotřebovský zpravodaj a sleduji vývoj a změny ve svém rodném městě ve kterém však již 60 let trvale nežiji. Mám v něm však stále řadu příbuzných, známých, přátel a kamarádů a jelikož mám stále své rodné město rád, nepravidelně ho navštěvuji, pokud to situace a můj zdravotní stav dovolí. Samozřejmě, že nejvíce sleduji statě "Českotřebovské kalendárium" a "Společenskou kroniku", které mi nejvíce osvěžují mé vzpomínky na mé dětství a mládí, neboť se tam popisují události, které sám osobně pamatuji a setkávám se tam s lidmi, které jsem buď osobně znal nebo mě učili nebo to byli mí spolužáci, také třeba bývalí sousedé a lidé z blízkého okolí mého tehdejšího bydliště atd. Když jsem si přečetl svého bratra v čísle 5/2010 str. 60. k "Problematice PT zátarasu v roce 1945" nedalo mi to abych také nepřipojil pár vlastních vzpomínek na tu dobu. Faktem je, že tam zátaras, o kterém bratr píše, skutečně stál a byl zcela dobudován, i nahoře bylo několik mohutných klád, které měly být spuštěny dolů a zatarasit tak průjezd. Jak tam byly připevněny, zda stačilo jen vyrazit nějaký klín nebo přeseknout lano aby spadli, to tedy nevím, ale asi jich bylo málo a zřejmě je měly doplnit ty ležící dole u chodníku. Situaci v Křivolíku popisuje bratr celkem přesně. Všude se válely spousty válečného materiálu od osobních zbraní a výstroje přes nejrůznější dopravní prostředky, kterým zřejmě došel benzín, až po těžké zbraně. Ústup jednotek Wehrmachtu probíhal zpočátku organizovaně, spořádaně a disciplinovaně. Dost rychle se to ale měnilo v neorganizovaný chaos. Prostě procházeli tlupy uniformovaných vojáku i jednotlivců, kteří se postupně zbavovali všeho co jím bránilo v rychlejšímu odchodu. Dokonce se vyskytovali i jednotlivci, kteří kupovali od lidí za konzervy a cigarety kusy civilního oblečení, aby se mohli někde v lese převléct a nenápadně zmizet. Na tom čtyřhlavňovém malorážovém PL kanonu, o kterém bratr píše, jsem sám několikrát seděl, různě s ním točil, jestli jsem se také pokoušel z něho vystřelit, si již nepamatuji, ale nic bych za to nedal že ano, ovšem vojáci, kteří ho tam zanechali, ho jistě natolik zneschopnili, aby to nešlo, také si vzpomínám, že poblíž dalšího rybníčku, kde odbočuje cesta do lesa, byl jakýsi malý starý již nepoužívaný lom na kámen. Zastavilo tam několik nákladních aut a vojáci z nich vynášeli množství beden, které rovnali na hromadu a prokládali výbušninami. Jakmile auta odjela, ozval se silný výbuch a nad les se vznesl mrak ohořelých papírů, že to tam vypadalo jak při jarním tání sněhu. Asi tam zlikvidovali nějaký důležitý archiv. Z bratrovou poznámkou, že se nikomu nic nestalo, tak docela nesouhlasím. V Křivolíku snad, ale podobná situace byla i na serpentíně. Také tam se váleli kolem silnice spousty zanechaného vojenského materiálu, Zřejmě se některé jednotky pokoušeli prchat i tamtudy a když poznali, že tudy cesta nevede, vše tam nechali a vrátili se. Lidé se v tom přehrabovali, odnášeli si co mohli upotřebit, např. kanystry s olejem, bedničky s nejrůznějším nářadím, vymontovávali akumulátory z aut a motocyklů atd. Nás kluky především zaujal můstek pod silnicí u nejbližší zatáčky v té době suchý, ale plný vojenských pušek. Jenže jsme brzy zjistili, že jsou bez závěrů, čili k nepoužití a tak náš zájem opadl. Nějaký muž tam ale našel v příkopu Panzerfaust (pancéřová pěst - ruční PT zbraň) a začal s ní manipulovat. Asi jí chtěl odpálit, ale neuměl s ní zacházet, aby si jí dal správně na rameno, jí opřel o břicho a odpal se mu skutečně povedl. Samozřejmě, že zpětný výšleh žhavých plynů ho zabil. Po tomto případu, který s námi značně otřásl, už jsme tam chodili méně. Lidé si odtamtud ovšem neodnášeli jen potřebné, ale i zbraně, hodně zbraní. Sám jsem viděl několik chlapů nesoucí na ramenou několik pušek domů. I naše klukovská parta měla u jednoho kamaráda na půdě malý arzenál. Několik pistolí, pušek, dva samopaly (těm německým se tehdy říkalo automaty) a dokonce i jeden lehký kulomet. Pak ještě několik bedniček s náboji, ze kterých jsme se pokoušeli vyviklat střely a vysypat střelný prach. Ovšem už brzy se začaly z městského rozhlasu ozývat výzvy k odevzdání těchto zbraní a dokonce jezdily nějaké vozy, které je sbírali a tím skončili naše hrátky se zbraněmi. Vzpomínám si, že mezi těmi pistolemi byla jedna tzv. "kloubovka" ráže 9mm, myslím, že to byla značka Walter. Těmito pistolemi byli vyzbrojeni hlavně důstojníci a pak některé jednotky SS. Ironií osudu se stalo, že po několika letech, když už jsem sám sloužil v armádě, měl jsem pistoli stejného typu přidělenou jako služební a teprve pak jsem si z ní na střelnici vystřelil. Podobných příhod a historek by se jistě vyrojilo mnoho, jen kdyby se třeba mohla sejít naše tehdejší klukovská parta, ale bohužel. Někteří již nežijí, o jiných nevím nic, ale i tak jsem si myslím vzpomněl dost na poslední válečné a první poválečné dny 2. Sv. války v České Třebové.                                                                                                        S pozdravem Ing. Jan Morkes, Čáslav.