Vzpomínky na konec
války
Vážená redakce, podobně jako můj bratr i já pravidelně odebírám
Českotřebovský zpravodaj a sleduji vývoj a změny ve svém rodném městě ve
kterém však již 60 let trvale nežiji.
Mám v něm však stále řadu příbuzných, známých, přátel a kamarádů a
jelikož mám stále své rodné město rád, nepravidelně ho navštěvuji, pokud
to situace a můj zdravotní stav dovolí. Samozřejmě, že nejvíce sleduji
statě "Českotřebovské kalendárium" a "Společenskou kroniku", které mi
nejvíce osvěžují mé vzpomínky na mé dětství a mládí, neboť se tam popisují
události, které sám osobně pamatuji a setkávám se tam s lidmi, které jsem
buď osobně znal nebo mě učili nebo to byli mí spolužáci, také třeba bývalí
sousedé a lidé z blízkého okolí mého tehdejšího bydliště atd.
Když jsem si přečetl svého bratra v čísle 5/2010 str. 60. k
"Problematice PT zátarasu v roce 1945" nedalo mi to abych také nepřipojil
pár vlastních vzpomínek na tu dobu. Faktem je, že tam zátaras, o kterém
bratr píše, skutečně stál a byl zcela dobudován, i nahoře bylo několik
mohutných klád, které měly být spuštěny dolů a zatarasit tak průjezd. Jak
tam byly připevněny, zda stačilo jen vyrazit nějaký klín nebo přeseknout
lano aby spadli, to tedy nevím, ale asi jich bylo málo a zřejmě je měly
doplnit ty ležící dole u chodníku.
Situaci v Křivolíku popisuje bratr celkem přesně. Všude se válely
spousty válečného materiálu od osobních zbraní a výstroje přes nejrůznější
dopravní prostředky, kterým zřejmě došel benzín, až po těžké zbraně. Ústup
jednotek Wehrmachtu probíhal zpočátku organizovaně, spořádaně a
disciplinovaně. Dost rychle se to ale měnilo v neorganizovaný chaos.
Prostě procházeli tlupy uniformovaných vojáku i jednotlivců, kteří se
postupně zbavovali všeho co jím bránilo v rychlejšímu odchodu. Dokonce se
vyskytovali i jednotlivci, kteří kupovali od lidí za konzervy a cigarety
kusy civilního oblečení, aby se mohli někde v lese převléct a nenápadně
zmizet. Na tom čtyřhlavňovém malorážovém PL kanonu, o kterém bratr píše,
jsem sám několikrát seděl, různě s ním točil, jestli jsem se také pokoušel
z něho vystřelit, si již nepamatuji, ale nic bych za to nedal že ano,
ovšem vojáci, kteří ho tam zanechali, ho jistě natolik zneschopnili, aby
to nešlo, také si vzpomínám, že poblíž dalšího rybníčku, kde odbočuje
cesta do lesa, byl jakýsi malý starý již nepoužívaný lom na kámen.
Zastavilo tam několik nákladních aut a vojáci z nich vynášeli množství
beden, které rovnali na hromadu a prokládali výbušninami. Jakmile auta
odjela, ozval se silný výbuch a nad les se vznesl mrak ohořelých papírů,
že to tam vypadalo jak při jarním tání sněhu. Asi tam zlikvidovali nějaký
důležitý archiv.
Z bratrovou poznámkou, že se nikomu nic nestalo, tak docela
nesouhlasím. V Křivolíku snad, ale podobná situace byla i na serpentíně.
Také tam se váleli kolem silnice spousty zanechaného vojenského materiálu,
Zřejmě se některé jednotky pokoušeli prchat i tamtudy a když poznali, že
tudy cesta nevede, vše tam nechali a vrátili se. Lidé se v tom
přehrabovali, odnášeli si co mohli upotřebit, např. kanystry s olejem,
bedničky s nejrůznějším nářadím, vymontovávali akumulátory z aut a
motocyklů atd. Nás kluky především zaujal můstek pod silnicí u nejbližší
zatáčky v té době suchý, ale plný vojenských pušek. Jenže jsme brzy
zjistili, že jsou bez závěrů, čili k nepoužití a tak náš zájem opadl.
Nějaký muž tam ale našel v příkopu Panzerfaust (pancéřová pěst - ruční PT
zbraň) a začal s ní manipulovat. Asi jí chtěl odpálit, ale neuměl s ní
zacházet, aby si jí dal správně na rameno, jí opřel o břicho a odpal se mu
skutečně povedl. Samozřejmě, že zpětný výšleh žhavých plynů ho zabil. Po
tomto případu, který s námi značně otřásl, už jsme tam chodili méně. Lidé
si odtamtud ovšem neodnášeli jen potřebné, ale i zbraně, hodně zbraní. Sám
jsem viděl několik chlapů nesoucí na ramenou několik pušek domů. I naše
klukovská parta měla u jednoho kamaráda na půdě malý arzenál. Několik
pistolí, pušek, dva samopaly (těm německým se tehdy říkalo automaty) a
dokonce i jeden lehký kulomet. Pak ještě několik bedniček s náboji, ze
kterých jsme se pokoušeli vyviklat střely a vysypat střelný prach. Ovšem
už brzy se začaly z městského rozhlasu ozývat výzvy k odevzdání těchto
zbraní a dokonce jezdily nějaké vozy, které je sbírali a tím skončili naše
hrátky se zbraněmi. Vzpomínám si, že mezi těmi pistolemi byla jedna tzv. "kloubovka"
ráže 9mm, myslím, že to byla značka Walter. Těmito pistolemi byli
vyzbrojeni hlavně důstojníci a pak některé jednotky SS. Ironií osudu se
stalo, že po několika letech, když už jsem sám sloužil v armádě, měl jsem
pistoli stejného typu přidělenou jako služební a teprve pak jsem si z ní
na střelnici vystřelil.
Podobných příhod a historek by se jistě vyrojilo mnoho, jen kdyby se
třeba mohla sejít naše tehdejší klukovská parta, ale bohužel. Někteří již
nežijí, o jiných nevím nic, ale i tak jsem si myslím vzpomněl dost na
poslední válečné a první poválečné dny 2. Sv. války v České Třebové.
S pozdravem Ing. Jan Morkes, Čáslav.
|