Cítíte se nyní více člověkem zaměřeným technicky, nebo už navždycky ve vás zvítězilo zaměření na jazyky či mezinárodní vztahy? Není to pro mne tak jednoduché a musím říci, že si svůj život bez obojího nedovedu představit. Po absolvování Vysoké školy dopravní v Žilině jsem působil deset let na této škole, kde jsem přednášel technické předměty jako dynamika železniční jízdy, grafikon a technologie spádovišť a rozhodně mně tehdy ani nenapadlo, že budu u nás někdy vyučovat angličtinu a japonštinu nebo na Dálném východě a přednášet mezinárodní vztahy. Na sklonku osmdesátých let po absolvování státní zkoušky z angličtiny na Jazykové škole v Žilině jsem začal uvažovat o stáži na některé ze zahraničních univerzit. Nejvíce mě tehdy lákalo Japonsko, technicky nesmírně vyspělá země s velmi rozvinutou železniční dopravou, která v té době nabízela nejdelší, až osmnáctiměsíční studijní pobyty. Japonská vláda tehdy nabízela československé vládě dvě stipendia, jedno do Čech a druhé na Slovensko. Konkurs se konal na Japonském velvyslanectví v Praze a já jsem se ucházel o to slovenské stipendium nejprve v roce 1987, kdy jsem neuspěl. Zkusil jsem to tedy následující rok a tentokrát mi štěstí přálo a stipendium mi bylo uděleno. A jak jste se dostal do japonského města Okajama?
Tím jste vlastně přestoupil z oblasti fyziky a techniky do oblasti jazykové. Ano, je to opravdu tak, protože vedle výuky angličtiny jsem se začal postupně věnovat i studiu japonštiny. Mohl jsem sice jako řada jiných zahraničních učitelů angličtiny vystačit jen s tímto jazykem, ovšem já jsem nechtěl pociťovat odstup, který si Japonci kvůli jazykové bariéře u cizinců udržují a také jsem chtěl být považován za rovnocenného vůči svým japonským kolegům na škole. Tam se mi opravdu líbilo, protože to byla katolická misijní dívčí škola ženského řádu Notre Dame s mnohaletou tradicí a vysokou úrovní jak pedagogického sboru tak i studentů a to díky přísným nárokům kladeným na uchazeče při přijímacích pohovorech. Přiznám se, že mi lichotilo uznání, kterého se mi dostávalo, kdykoliv jsem se před svými známými zmínil o tom, že na této škole učím. Přesto se mi stále více stýskalo po vysokoškolském způsobu výuky, na který jsem byl zvyklý ze Žiliny a tak jsem začínal koketovat s myšlenkou získat místo asistenta na některé z místních univerzit. Jenže získat trvalou práci na univerzitě asi nebylo tak jednoduché
Foto: Jiří prokop ve své japonské pracovně a na recepci po promocích Jakou změnou byla pro vás práce na této univerzitě? Práce na univerzitě mě hned od začátku velmi bavila a naplňovala. Vedle anglické konverzace a anglické obchodní korespondence jsem učil také semináře výpočetní techniky aplikované do společenských věd. Kromě výuky mě zapojili i do výzkumu, dali mi práci v zahraničním výboru a od druhého roku mi svěřili vedení studentského klubu UNESCO. Protože jsem ovládal jak angličtinu tak i docela slušně japonštinu, svěřovali mi vedení studentů na zahraničních exkurzích. Takto jsme společně cestovali do USA, Austrálie, Anglie, Jižní Koreje, Singapuru, Malajsie, Indonésie a Číny. Já jsem ale cestoval hodně také sám. Jako učitel jsem měl třikrát do roka prázdniny (v létě 6, v zimě 2 a na jaře 3 týdny) a během nich jsem procestoval spoustu zemí Jihovýchodní Asie, Středního Východu, Severní a Střední Ameriky a Oceánie. O těchto cestách jsem pak pořádal besedy a přednášky, nejdříve pro členy studentského klubu UNESCO, potom pro ostatní studenty a pracovníky univerzity a nakonec i pro veřejnost. Po čtyřech letech mého působení jako učitele angličtiny si mě k sobě pozvala děkanka fakulty a zeptala se mě, jestli bych nechtěl přednášet mezinárodní vztahy. Tento předmět v té době na fakultě ještě neexistoval a ona by ho prý ráda založila. Mě si vybrala proto, že jsem byl hodně zcestovalý a poznal tak svět "na vlastní kůži" (v té době jsem měl procestovaných asi 37 zemí pěti kontinentů), umím prý o něm poutavě vyprávět, mám pro ně, pro Japonce netradiční nadhled Středoevropana nezatíženého informacemi "přefiltrovanými" přes americká media a ovládám slušně japonštinu. Mě přednášení lákalo, protože je sice náročnější na přípravu než pouhé vedení seminářů, má ale vyšší společenské uznání a z něj vyplývající i finanční ohodnocení. Znamenalo to ale připravit si přednášky, zabezpečit je odbornou literaturou a abych dostal potřebné schválení z ministerstva školství, složit také státnici z japonštiny. To vše samozřejmě při nezměněném rozsahu dosavadní výuky a ostatní práce na fakultě. Bylo toho dost a dali mi na to jeden rok.
Fotografie: učebnice - skripta pro předmět Mezinárodní vztahy z let 2002 a 2004 A tak jste vlastně změnil obor. Ano, začal jsem vyučovat o složitostech tohoto světa, o vztazích mezi jednotlivými zeměmi ovlivňovaných jejich historickými, kulturními a náboženskými tradicemi v jejich politických a ekonomických souvislostech, ale i o globálních problémech současnosti jako jsou, přelidněnost některých regionů, zvětšování rozdílu mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, lokální války, terorismus, ale i znečišťování životního prostředí. Postupně jsem napsal dvě učebnice, samozřejmě v japonštině, které vyšly v letech 2002 a 2004 a které měly slušný ohlas i na jiných japonských univerzitách, kde se tento předmět přednáší. Svět se ale neustále mění a tak na rozdíl od klasických předmětů jako je například dějepis nebo matematika, v tomto předmětu je stále co starého opravovat nového doplňovat, což znamená neustále sledovat dění ve světě, ať už prostřednictvím médií nebo ještě lépe cestováním po různých zemích a sbíráním osobních zkušeností bezprostředním poznáváním jejich kultury, tradic, přírodních i architektonických krás ale i každodenního života jejich obyvatel. A to je právě to, co mě na mém povolání učitele tohoto oboru vždy nejvíc bavilo a vzrušovalo a co studenti na mých přednáškách nejvíce oceňovali.
Fotografie: japonské promoce A tak jste doma v České Třebové. Jak vnímáte jako dlouholetý světoběžník svoje město a zdejší poměry? V České Třebové jako svém rodišti se mi vždy líbilo a proto jsem se sem neustále vracel ať už jen na krátké prázdninové pobyty nebo teď snad už natrvalo. Když jsem do Japonska odcházel na osmnáct měsíců, netušil jsem, že se sem vrátím až za osmnáct let. Teď jsem tedy doma a opět pracuji jako pedagog, tentokrát už jen jako učitel jazyků. Na Dopravní fakultě Jana Pernera Pardubické univerzity učím angličtinu a na Gymnaziu v Litomyšli japonštinu. Jen pro zajímavost uvedu, že litomyšlské gymnázium je jedinou střední školou u nás, kde se japonština oficielně vyučuje, což ze mne činí jediného středoškolského učitele toho jazyka v naší republice. Kromě toho překládám a také tlumočím hlavně pro město Litomyšl, které nedávno navázalo partnerské vztahy s japonským městem Macumoto, díky čemuž se úspěšně rozvíjejí vzájemné návštěvy a výměnné pobyty nejen představitelů a významných osobností, ale i středoškolských pedagogů a studentů obou měst. Do Litomyšle také přijíždí stále více Japonců, ať už jako turisté nebo umělci a to buď aby obdivovali krásy tohoto města a nebo se účastnili hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Mnozí z těch, se kterými se setkávám osobně přijímají moje pozvání také sem do České Třebové, protože jsem přesvědčený, že i naše město má zahraničním návštěvníkům co nabídnout. O svém působení v Japonsku i cestování po dalších zemích světa také občas pořádám besedy a přednášky, například na parnické Základní škole, Vyšší dopravní akademii nebo v Ekocentru, ale také i mimo Třebovou, například v Pardubicích, Vysokém Mýtě, Novém Městě nad Metují a v Žilině. Nejen jako učitel, ale i jako řadový občan se vždy rád podělím o svoje zážitky, dojmy a zkušenosti s lidmi, kteří o ně mají zájem a jsou ochotni mi naslouchat. Děkuji za rozhovor. Milan Mikolecký Fotografie z archivu Ing. Jiřího Prokopa
|