Třebovský patriot prožil 18 let v Japonsku

Třebovský patriot prožil 18 let v Japonsku
Denně ho potkáváme v ulicích našeho města, kde působí zcela nenápadně. Narodil se v České Třebové na Parníku a po studiu na Střední průmyslové škole dopravní v České Třebové a na Vysoké škole dopravní v Žilině se stal odborníkem na aplikovanou fyziku v oboru železniční dopravy. Ač je od mládí velkým českotřebovským patriotem, působil desítky let "venku": 15 let na Slovensku na Vysoké škole dopravní v Žilině a dalších 18 let na několika školách a univerzitách v Japonsku. Procestoval skutečně celý svět. Během dvaceti let navštívil třicet sedm zemí pěti kontinentů. Po návratu domů působí jako vysokoškolský učitel angličtiny na Dopravní Fakultě Jana Pernera Pardubické univerzity a také jako učitel japonštiny na Gymnáziu v Litomyšli. Zapojuje se i do veřejného života města například svou zajímavou přednáškovou činností a je nadšeným návštěvníkem kulturních a společenských akcí v našem městě. Je to Ing. Jiří Prokop. Takový člověk nemůže ujít pozornosti redaktora Českotřebovského zpravodaje a tak využívám období letních prázdnin a také zpomalení kulturního života města na to, abych Jiřího Prokopa tak trochu vyzpovídal.

Cítíte se nyní více člověkem zaměřeným technicky, nebo už navždycky ve vás zvítězilo zaměření na jazyky či mezinárodní vztahy?

Není to pro mne tak jednoduché a musím říci, že si svůj život bez obojího nedovedu představit. Po absolvování Vysoké školy dopravní v Žilině jsem působil deset let na této škole, kde jsem přednášel technické předměty jako dynamika železniční jízdy, grafikon a technologie spádovišť a rozhodně mně tehdy ani nenapadlo, že budu u nás někdy vyučovat angličtinu a japonštinu nebo na Dálném východě a přednášet mezinárodní vztahy. Na sklonku osmdesátých let po absolvování státní zkoušky z angličtiny na Jazykové škole v Žilině jsem začal uvažovat o stáži na některé ze zahraničních univerzit. Nejvíce mě tehdy lákalo Japonsko, technicky nesmírně vyspělá země s velmi rozvinutou železniční dopravou, která v té době nabízela nejdelší, až osmnáctiměsíční studijní pobyty. Japonská vláda tehdy nabízela československé vládě dvě stipendia, jedno do Čech a druhé na Slovensko. Konkurs se konal na Japonském velvyslanectví v Praze a já jsem se ucházel o to slovenské stipendium nejprve v roce 1987, kdy jsem neuspěl. Zkusil jsem to tedy následující rok a tentokrát mi štěstí přálo a stipendium mi bylo uděleno.

A jak jste se dostal do japonského města Okajama?

Japonská vláda mi udělila jen stipendium, najít si vhodnou univerzitu už byla moje starost. Oslovil jsem několik japonských univerzit a jeden profesor z Technické fakulty Státní univerzity v Okajamě, šestisetpadesátitisícovém městě ležícím na poloviční cestě mezi Ósackou a Hirošimou projevil o moji nabídku zájem a tak jsem v říjnu 1988 nastoupil na jeho katedru. Spíš než na technický provoz železnic byla tato katedra změřena na dopravní stavby v železniční a silniční dopravě a tak jsem většinu studijního pobytu věnoval spolupráci na výzkumu svého profesora, kterému jsem prováděl počítačové simulace dynamických vlastností jím prověřovaných a projektovaných staveb. Pan profesor byl s mojí spoluprací spokojen a projevil zájem, aby tato pokračovala i nadále. Prodloužit stipendium však nebylo možné a tak jediným způsobem, jak legálně pokračovat ve studijním pobytu na univerzitě bylo postgraduální studium. To znamenalo složit přijímací zkoušku a začít znovu studentský život. Musel jsem opustit ubytovnu pro stážisty a najít si zdroj příjmu, kterým bych se finančně zabezpečil, protože jsem musel začít platit školné, nájem v nové ubytovně a také každodenní životní náklady. Začal jsem pracovat dvakrát až třikrát týdně v jednom místním obchodě s celonočním provozem a přijal několik soukromých žáků na angličtinu. Byly to pro mě velmi náročné dva roky, protože po celonoční směně v obchodě jsem šel zpravidla hned do školy na přednášky a semináře a odpoledne pak doma ještě učil angličtinu. Přitom jsem musel dělat seminární práce, připravovat se na zkoušky a ve druhém ročníku pak napsat závěrečnou diplomovou práci. Tu jsem dokončil a obhájil na jaře roku 1992. Jenomže v té době už bylo jasné, že na konci roku dojde k rozdělení republiky a já jsem si uvědomil, že po návratu do Žiliny tam budu vlastně cizincem. A tak jsem si řekl, že když už mám být někde cizincem, je lépe jím být v Japonsku než na Slovensku. Ještě v době platnosti studijního víza jsem požádal Japonské ministerstvo školství o nostrifikaci svojí státnice z angličtiny, která mi po složení rozdílové zkoušky byla bez udělena a já se mohl začít ucházet o místo učitele tohoto jazyka. Zjistil jsem, že jedna místní soukromá střední škola vypsala konkurz na zahraničního učitele angličtiny, přihlásil jsem se do něj a vyhrál, a to přesto, že v inzerátu konkurzu bylo jednoznačně uvedeno "native speaker", což jsem já samozřejmě nebyl. Tady jsem si poprvé uvědomil sílu diplomu získaného na prestižní japonské univerzitě, jakou Okajamská univerzita nesporně je. Na Vysokou školu dopravní v Žilině jsem poslal výpověď a od nového roku nastoupil na střední školu Seišin v Okajamě.

Tím jste vlastně přestoupil z oblasti fyziky a techniky do oblasti jazykové.

Ano, je to opravdu tak, protože vedle výuky angličtiny jsem se začal postupně věnovat i studiu japonštiny. Mohl jsem sice jako řada jiných zahraničních učitelů angličtiny vystačit jen s tímto jazykem, ovšem já jsem nechtěl pociťovat odstup, který si Japonci kvůli jazykové bariéře u cizinců udržují a také jsem chtěl být považován za rovnocenného vůči svým japonským kolegům na škole. Tam se mi opravdu líbilo, protože to byla katolická misijní dívčí škola ženského řádu Notre Dame s mnohaletou tradicí a vysokou úrovní jak pedagogického sboru tak i studentů a to díky přísným nárokům kladeným na uchazeče při přijímacích pohovorech. Přiznám se, že mi lichotilo uznání, kterého se mi dostávalo, kdykoliv jsem se před svými známými zmínil o tom, že na této škole učím. Přesto se mi stále více stýskalo po vysokoškolském způsobu výuky, na který jsem byl zvyklý ze Žiliny a tak jsem začínal koketovat s myšlenkou získat místo asistenta na některé z místních univerzit.

Jenže získat trvalou práci na univerzitě asi nebylo tak jednoduché

Ne, to opravdu nebylo. Při přijímání nových učitelů, zvláště cizinců, jsou japonské univerzity poněkud opatrné a tak v konkurzech většinou nabízejí jen roční pracovní smlouvu na částečný úvazek a teprve, když jsou s novým učitelem spokojeny, prodlužují mu platnost této smlouvy a rozšiřují ji na plný úvazek. Já jsem na takovouto příležitost čekal rok, než se mi podařilo projít úspěšně konkurzem na místo učitele angličtiny, který vypsala Prefekturní univerzita v sousedním městě Sódža. Mimo konkurz se mi podařilo získat ještě místo asistenta na Katedře společenských věd na místní univerzitě Šúdžicu, a to také na částečný úvazek. Japonské imigrační zákony jsou ale velmi přísné a tak k získání pracovního víza požadují zaměstnání na plnou pracovní dobu, přičemž slučování jen částečných úvazků je nepřípustné. Proto jsem musel přijmout navíc ještě další zaměstnání na plný úvazek, a to na jedné místní soukromé jazykové škole, která navíc měla pracoviště ve třech městech prefektury a já dostal výuku ve všech z nich. Tím jsem vstoupil do velmi náročného roku, během kterého jsem vykonával souběžně tři zaměstnání na pěti místech a to v rozsahu až 12 hodin denně včetně sobot. Ještě že jsem měl už vlastní auto, bez kterého bych to vůbec nestíhal. Vydělával jsem sice poměrně hodně peněz, ale na úkor volného času, soukromého života, spánku a v konečném důsledku i svého zdraví. Postupně jsem tak došel k rozhodnutí, že pokud nenajdu klidné zaměstnání na plný úvazek, odejdu z Japonska a vrátím se domů. A tady při mně opět stálo štěstí. Před koncem školního roku mi obě univerzity nabídly trvalou smlouvu s úvazkem na plnou pracovní dobu. Ani jsem moc neváhal a rozhodl se pro místní univerzitu Šúžicu, která patří k nejrenomovanějším soukromým univerzitám nejen v Okajamě, ale i v celé Okajamské prefektuře a na ní jsem pak působil celých deset let až do svého návratu domů v roce 2006. (Fotografie - na hodině angličtiny)

Foto: Jiří prokop ve své japonské pracovně a na recepci po promocích

Jakou změnou byla pro vás práce na této univerzitě?

Práce na univerzitě mě hned od začátku velmi bavila a naplňovala. Vedle anglické konverzace a anglické obchodní korespondence jsem učil také semináře výpočetní techniky aplikované do společenských věd. Kromě výuky mě zapojili i do výzkumu, dali mi práci v zahraničním výboru a od druhého roku mi svěřili vedení studentského klubu UNESCO. Protože jsem ovládal jak angličtinu tak i docela slušně japonštinu, svěřovali mi vedení studentů na zahraničních exkurzích. Takto jsme společně cestovali do USA, Austrálie, Anglie, Jižní Koreje, Singapuru, Malajsie, Indonésie a Číny. Já jsem ale cestoval hodně také sám. Jako učitel jsem měl třikrát do roka prázdniny (v létě 6, v zimě 2 a na jaře 3 týdny) a během nich jsem procestoval spoustu zemí Jihovýchodní Asie, Středního Východu, Severní a Střední Ameriky a Oceánie. O těchto cestách jsem pak pořádal besedy a přednášky, nejdříve pro členy studentského klubu UNESCO, potom pro ostatní studenty a pracovníky univerzity a nakonec i pro veřejnost. Po čtyřech letech mého působení jako učitele angličtiny si mě k sobě pozvala děkanka fakulty a zeptala se mě, jestli bych nechtěl přednášet mezinárodní vztahy. Tento předmět v té době na fakultě ještě neexistoval a ona by ho prý ráda založila. Mě si vybrala proto, že jsem byl hodně zcestovalý a poznal tak svět "na vlastní kůži" (v té době jsem měl procestovaných asi 37 zemí pěti kontinentů), umím prý o něm poutavě vyprávět, mám pro ně, pro Japonce netradiční nadhled Středoevropana nezatíženého informacemi "přefiltrovanými" přes americká media a ovládám slušně japonštinu. Mě přednášení lákalo, protože je sice náročnější na přípravu než pouhé vedení seminářů, má ale vyšší společenské uznání a z něj vyplývající i finanční ohodnocení. Znamenalo to ale připravit si přednášky, zabezpečit je odbornou literaturou a abych dostal potřebné schválení z ministerstva školství, složit také státnici z japonštiny. To vše samozřejmě při nezměněném rozsahu dosavadní výuky a ostatní práce na fakultě. Bylo toho dost a dali mi na to jeden rok.

Fotografie: učebnice - skripta pro předmět Mezinárodní vztahy z let 2002 a 2004

A tak jste vlastně změnil obor.

Ano, začal jsem vyučovat o složitostech tohoto světa, o vztazích mezi jednotlivými zeměmi ovlivňovaných jejich historickými, kulturními a náboženskými tradicemi v jejich politických a ekonomických souvislostech, ale i o globálních problémech současnosti jako jsou, přelidněnost některých regionů, zvětšování rozdílu mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, lokální války, terorismus, ale i znečišťování životního prostředí. Postupně jsem napsal dvě učebnice, samozřejmě v japonštině, které vyšly v letech 2002 a 2004 a které měly slušný ohlas i na jiných japonských univerzitách, kde se tento předmět přednáší. Svět se ale neustále mění a tak na rozdíl od klasických předmětů jako je například dějepis nebo matematika, v tomto předmětu je stále co starého opravovat nového doplňovat, což znamená neustále sledovat dění ve světě, ať už prostřednictvím médií nebo ještě lépe cestováním po různých zemích a sbíráním osobních zkušeností bezprostředním poznáváním jejich kultury, tradic, přírodních i architektonických krás ale i každodenního života jejich obyvatel. A to je právě to, co mě na mém povolání učitele tohoto oboru vždy nejvíc bavilo a vzrušovalo a co studenti na mých přednáškách nejvíce oceňovali.

Fotografie: japonské promoce

A tak jste doma v České Třebové. Jak vnímáte jako dlouholetý světoběžník svoje město a zdejší poměry?

V České Třebové jako svém rodišti se mi vždy líbilo a proto jsem se sem neustále vracel ať už jen na krátké prázdninové pobyty nebo teď snad už natrvalo. Když jsem do Japonska odcházel na osmnáct měsíců, netušil jsem, že se sem vrátím až za osmnáct let. Teď jsem tedy doma a opět pracuji jako pedagog, tentokrát už jen jako učitel jazyků. Na Dopravní fakultě Jana Pernera Pardubické univerzity učím angličtinu a na Gymnaziu v Litomyšli japonštinu. Jen pro zajímavost uvedu, že litomyšlské gymnázium je jedinou střední školou u nás, kde se japonština oficielně vyučuje, což ze mne činí jediného středoškolského učitele toho jazyka v naší republice. Kromě toho překládám a také tlumočím hlavně pro město Litomyšl, které nedávno navázalo partnerské vztahy s japonským městem Macumoto, díky čemuž se úspěšně rozvíjejí vzájemné návštěvy a výměnné pobyty nejen představitelů a významných osobností, ale i středoškolských pedagogů a studentů obou měst. Do Litomyšle také přijíždí stále více Japonců, ať už jako turisté nebo umělci a to buď aby obdivovali krásy tohoto města a nebo se účastnili hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Mnozí z těch, se kterými se setkávám osobně přijímají moje pozvání také sem do České Třebové, protože jsem přesvědčený, že i naše město má zahraničním návštěvníkům co nabídnout. O svém působení v Japonsku i cestování po dalších zemích světa také občas pořádám besedy a přednášky, například na parnické Základní škole, Vyšší dopravní akademii nebo v Ekocentru, ale také i mimo Třebovou, například v Pardubicích, Vysokém Mýtě, Novém Městě nad Metují a v Žilině. Nejen jako učitel, ale i jako řadový občan se vždy rád podělím o svoje zážitky, dojmy a zkušenosti s lidmi, kteří o ně mají zájem a jsou ochotni mi naslouchat.

Děkuji za rozhovor. Milan Mikolecký

Fotografie z archivu Ing. Jiřího Prokopa