Obuvník František Jež                                                         Jedním z nejznámějších českotřebovských mistrů obuvnických byl pan František Jež (* 6. 8. 1896 v České Třebové, † 3. 4. 1960 v ústecké nemocnici). Od dětství žil v domě čp. 595 ve Slovanské ulici. Jeho otec, František st., „strážník výhybek v nádraží v České Třebové“, sloužil na hradle u Müllerova mostu, jenž stával proti dnešní Dvořákově ulici. V roce 1923 získal živnostenský list pro obuvnickou živnost se sídlem v domě Jaroslava Vulce čp. 641 v Moravské ulici. V průběhu let pak vystřídal několik dalších působišť v téže ulici a to v domech Emanuela Kargera čp. 207 ( od r. 1928 ) , čalouníka Václava  Šnajdaufa čp. 340 a posledně v čp. 36 Antonína Berana. Pamětníci dodnes vzpomínají na jeho poněkud svérázné vystupování. Po vstupu do Ježova krámu se zákazníkovi naskytl obvyklý obrázek. Švec na verpánku, ústa plná dřevěných floků, které zručně vtloukal do podrážky boty, přidržované potěhem. Vedle na podlaze vysoká hromada dosud neopravených bot, hotové zakázky v regále při stěně. Boty Jež přijímal do opravy zásadně bez jakéhokoli potvrzení, jak jsme tomu zvyklí z dnešních správkáren obuvi a jak bylo běžné i u tehdejších obuvníků. Přišel-li potom zákazník - lhostejno, zda hoch vyslaný rodiči či dospělý - vyzvednout opravené boty, Jež jenom na okamžik pozvedl hlavu, příchozího vyzval: „Tak si je někde najděte!“ a nerušeně pokračoval v práci. Ve svém závodě, kde zaměstnával tři  tovaryše, prodával též obuv odebíranou od továrních výrobců. Svéráznou osobou byla i jeho manželka Anna, rozená Hornischerová. Byla německé národnosti a narodila se 23. září 1908 v Lukové v rodině Ferdinanda Hornischera a jeho manželky Kristiny, rozené Süssové. V době života svého manžela byla ve Třebové pověstná tím, že zcela vůbec nevycházela ven z domu. Pokud se někdy náhodou objevila v okně nebo přešla krámem, děsila děti svým obličejem, který po léta nepoznal slunce ani čerstvé povětří, byl bílý jako stěna a v kontrastu s jejím černým oděvem vyvolával v nevalně osvětlené místnosti dojem postavy ze záhrobí. Veškeré nákupy a nezbytné pochůzky obstarával výhradně pan Jež, neboť manželství zůstalo bezdětné a tedy neměli nikoho, kdo  by jim posloužil a vše potřebné zařídil. Dlouho se ve Třebové vyprávělo s humornou nadsázkou, že paní Ježová byla prvně venku až tehdy, když její manžel zemřel  a ona si musela jít nakoupit. Obyvatelům města nezůstala utajena i pravděpodobná příčina podivínství paní Ježové. V mladých letech se prý stala  obětí přepadení a tento hrůzný zážitek na ni tak silně zapůsobil, že se i nadále obávala o svoji bezpečnost a raději vůbec neopouštěla dům. Sousedé ve Třebové také vyprávěli, že paní Ježová tak dokonale uschovala rodinné úspory, že je při měnové reformě v roce 1953 nemohla nalézt. Peníze se nakonec objevily, bohužel však až několik dní po uplynutí termínu jejich výměny. Po úmrtí manžela žila od roku 1960 osaměle. Později, v roce 1965,  zakoupila domek čp. 945 v Brožíkově ulici, dříve sídlo  pekařství Josefa Matouška, v jehož pravé části se ubytovala. Dvě místnosti nalevo od chodby pronajala bývalé českotřebovské učitelce slečně Pavle Broulíkové. V posledních letech života jsme paní Ježovou vídali u ulicích města oděnou do šatů i pláště černé barvy, kterak se mírně shrbená opírá o slabou hůlku. Během svých vycházek do ulic soustředila svoji pozornost na odložené sáčky, papíry a další obaly, které pilně sbírala a v taškách donášela domů, kde všechny „poklady“ pečlivě uchovávala. Po jejím úmrtí byla chodba domu krabicemi s papírem zcela zaplněna, stejně jako obytné místnosti. Paní Anna Ježová se s námi rozloučila dne 19. června 1990, kdy ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let zemřela v ústecké nemocnici. Od  smrti Františka Ježe uplynulo letos v dubnu rovných padesát let.                 Martin Šebela