Pouhé konstatování, že ten či onen český literární kritik v době minulé se zabýval osobností a dílem K. H. Máchy, nám dnes bude asi připadat jako zcela samozřejmé. Literární historie ale zná také osobnosti, které došly k objevům, které měly význam pro výklad života a díla „nesmrtelného básníka“. Pozastavme se v tomto smyslu u českotřebovského rodáka Františka Václava Krejčího (1867 - 1941); z hlediska přetrvávajícího ocenění byl především uznávaný literární kritik. Když se v roce 1907 objevila na knižním trhu Krejčího monografie K. H. Mácha - Kniha o českém básníku, ilustrovaná M. Švabinským, který sem zařadil také imaginární portrét Máchy (viz obrázky v textu), konstatoval později význačný literární historik Miloslav Hýsek, že „velká část české kritiky přivítala toto dílo s nadšením, jemuž hned nenalezneme rovného“, a dokonce se prý vyskytly i případy, kdy ono nadšení „bylo vysloveno způsobem, který hrubě odkopl celou dosavadní práci literárně kritickou“. Ať už tomu bylo jakkoliv, máchovskou monografii lze bezesporu chápat jako jeden ze zdařilých výsledků plodného období tehdy čtyřicetiletého autora. Není divu, že i když Krejčí současně vydal řadu publikací s mimoliterární tématikou, přesto i po mnoha letech ve svých pamětech nezapomněl poznamenat právě na adresu své tehdejší literární činnosti, že tady „nalezl sebe“. Mínil tím i své předcházející knižně vydané portréty, B. Smetany (1900), J. Zeyera (1901), J. Nerudy (1902), přesněji řečeno tu skutečnost, že se při práci na nich ocitl „mimo oblast onoho střízlivého a celkem málo vlídného myšlení, jakého vyžaduje každá práce neúprosně kritická“, bylo mu prý jen „pokorně se klanět, dát hořet plamenům obdivu a nadšení“. Spojení eseje a monografie se pak ukázalo být literárnímu kritikovi, přesycenému kritikou, který navíc uvažoval také o tvůrčím uplatnění v krásné literatuře a dramatu, tou nejlépe odpovídající slohovou a slovesnou formou. Jistě i proto následovala v roce 1913 další pozoruhodná literární monografie z pera Krejčího, tentokráte věnovaná Jaroslavu Vrchlickému. A tři roky poté, uprostřed válečné doby, poněkud překvapivě dochází znovu ke knižnímu vydání portrétního eseje K. H. Máchy, tentokrát ve sbírce ilustrovaných monografií Zlatoroh. Je zajímavé, že i přes zmíněný úspěch monografie, autor text zcela přepracoval, jak na to ostatně neopomenul upozornit v závěrečné poznámce. O patnáct let později pak vyšlo druhé vydání ve skromné úpravě v edici školní četby nakladatele Jana Laichtera. Je patrné, že literátu F. V. Krejčímu především tanul na mysli právě „nesmrtelný básník“, jak o tom svědčí také další uveřejněné texty, mezi nimi jistě například obšírná předmluva s konvenčním názvem, ale nekonvenčního obsahu, Mácha jako básník lásky, ve výpravné publikaci Ženy a lásky poezie Máchovy (1910). Vysvětlení tohoto zájmu Krejčího o K.H. Máchu lze nalézt v publikaci Zrození básníka, kterou Krejčí napsal už v době vydání první máchovské monografie. Uvedl zde totiž své pojetí filosofie dějin českého písemnictví, které lze shrnout do základní teze, která zní, že několik staletí trvající vývoj české literatury nebylo ničím jiným než složitým uskutečňováním pojmu básníka, které se naplnilo až v devatenáctém století právě díky osobnosti - K. H. Máchy. Studie literárních historiků dostatečně přesvědčivě ukázaly, že tehdejší ohlas díla F.V.Krejčího tkvěl především v osobitém stylu eseje, kterým psal své monografie, aby mohly oslovit také širší kulturní veřejnost. V tom směru se Krejčí souhlasně vyjádřil, že nemá v úmyslu vnitřní bytost oněch umělců „pitvat na studeném mramoru takzvané kritičnosti“, to prý rád přenechá „lidem malých srdcí a žabí krve“. Byl proto leckdy označován za „populárního“ esejistu, ať už ve smyslu kladném či záporném. Vědecká kritika zde tedy zjevně nebyla ambicí Krejčího. Jeho texty však ani zdaleka neměly jen hodnotu informativní a výchovnou, přinášely i některé nové poznatky, jak tomu bylo třeba právě v případě jeho zájmu o K.H.Máchu, kdy mimo jiné objevně pojednal o hudební kvalitě Máchova textu a zajímavě srovnával opakování veršů a veršových skupin v Máji s principem práce s leitmotivem v hudebních skladbách. Odkazem K.H.Máchy se pak Krejčí mohl blíže zabývat ještě několik let před svou smrtí, v básníkově jubilejním roce 1936. Tehdy vystoupil v závěru oslav v roli slavnostního řečníka při příležitosti odhalení Máchovy pamětní desky v Litoměřicích. V jeho angažmá je jistě možné vidět i výraz uznání za přispění k lepšímu poznání „nesmrtelného básníka“. PhDr. Antonín Januška
|
|
|