Karel Vejrych (2. 2. 1873 v Kolíně – 25. 8. 1930 v Kozlově) Karel byl nejstarším synem Josefy a Rudolfa Vejrychových. Narodil se v Kolíně, kde jeho otec pracoval jako železničář. Po etapě častějšího stěhování za otcovou prací žila rodina trvale v Praze na Žižkově. Karel měl o 5 let mladší sestru Elišku, pozdější ženu malíře Maxe Švabinského, a o 9 let mladšího bratra Rudolfa, který se stal výborným malířem. Karel, černovlasý a černooký chlapík, velmi houževnatý a cílevědomý a tvrdohlavý někdy až do posedlosti. Byl velmi romanticky založený, rád snil a miloval indiánky. Byl mimořádně hudebně nadaný, od sedmi let se učil hrát na klavír. Těžko procházel přísným německým gymnáziem v Praze Na Příkopě, a tak se ve 12 letech rozhodl se svými dvěma spolužáky utéci před katastrofálním pololetním vysvědčením do země svých snů - do Ameriky. Tři dny putovali ve sněhu a v mraze směrem k Hamburku, kde chtěli nastoupit na loď. Neměli peníze, byla jim zima, měli hlad. Dál nedošli než do Mělníka. Ve strachu o jeho život maminka ohlásila zmizení syna na policii a malér byl na světě. Z gymnázia byl Karel vyloučen a nechtěli ho přijmout ani v jiných školách. Nakonec zakotvil v českém gymnáziu ve Štěpánské ulici, studium ho začalo bavit, zejména historie, a stal se dobrým žákem. S maminkou ho spojovaly romantické představy a umělecký cit. Stále více ho uchvacovala hudba, byl výborným žákem Kirchnerovy hudební školy v Karlíně. Bylo mu líto každé chvíle bez klavíru, prý ho maminka u piána občas musela krmit, aby neztrácel čas jídlem. Ač literárně zaměřena, chápala štěstí, které prožíval u piana. Přes odpor střízlivého a praktického otce a za vydatné pomoci z matčiny strany směl se Karel po ukončení gymnázia oddat výhradně hudbě. Hru na klavír studoval na konzervatoři v Praze u profesora Josefa Jiránka. Jako učitel klavíru působil o prázdninách na zámku v Košťanech v rodině knížete Lobkovice, z jehož nejstaršího syna Ferdinanda vychoval klavírního virtuóza. Přivydělával si zde na studia, místo aby si užíval prázdnin v milovaném Kozlově, kam rodina jezdila od roku 1891 na letní byt.  Karel pak dále studoval hru na klavír ve Výmaru u prof. Stavenhagena, který byl žákem jeho milovaného a obdivovaného skladatele Ference Liszta. Lisztův portrét stál vždy na Karlově klavíru. Se značnými finančními obtížemi pokračoval ve studiu ještě 2 roky v Paříži, která byla Mekkou veškerého umění, tedy i hudebního. Zde se seznámil mimo jiné s Ignácem Paderewskim, slavným polským klavíristou a pozdějším politikem. Část pobytu v Paříži bydlel se svým přítelem a budoucím švagrem Maxem Švabinským, který zde studoval malbu. Ač byl uchvácen uměleckým životem v Paříži, neustále psal svým rodičům a zajímal se o vše, co se doma děje. V každém svém dopise žádal zaslání českých novin, často též knih se selskou tématikou. Z jeho pravidelných dopisů rodičům z ciziny je vidět, jak toužil po kozlovské přírodě, které si zatím užil tak málo. Přes všechna zaklínání velkým uměním a přesvědčení, že cestu k cíli stát se velkým umělcem nezkříží žádnými závazky, zasáhla Karla zčistajasna láska, ta síla, která všechno mění a převrací. Běla, všem známá kamarádka jeho sestry Ely, vyrostla se změnila za dobu jeho studií v cizině ve ztepilou krasavici, která změnila jeho život. A tak na podzim roku 1899 se v kostele sv. Ludmily v Praze na Vinohradech konala svatba a v září 1900 se narodila první dcera Libuše. K maličké kozlovské trámové chaloupce s pecí a miniaturními okénky, vejminku sousedního Pecháčkova statku, kam dosud jezdili Vejrychovi na letní byt a na svátky, přistavěl Karel pro svou rodinu dvě nové světlé místnosti, tzv. novou chaloupku. Dnes slouží objekt jako Muzeum Maxe Švabinského, který zde občas s Elou do roku 1919 u Vejrychů pobýval, ale domek mu nikdy nepatřil. Do chaloupky se Karel s manželkou Bělou přestěhoval z Prahy, aby se zde v klidu připravoval na významné turné po Evropě. Při tom učil na hudební škole v nedaleké Litomyšli. Turné s houslistou Emanuelem Ondříčkem bylo pro Karla mimořádně úspěšné, kritiky opěvaly jeho umělecké pojetí hry, vyspělou techniku a oduševnělý přednes. Karel byl však opět daleko od milovaného Kozlova, bez své rodiny, a cestování a život po hotelích nebyl levný ani příjemný. Jak sám poznamenal „bylo hodně slávy, ale málo peněz“. Navíc si stále silněji uvědomoval, že nikdy neokusil toho úzkého spojení se zemí, kdy vlastníma rukama dobývá chléb svůj vezdejší a kdy výsledky jeho práce jsou trvalé. A tak, podporován svou ženou, která pocházela ze selského prostředí, využil nenadálé možnosti, aby ukojil svou tolstojovskou touhu po půdě a dal svému životu zcela jiný směr. Na jaře 1900 zakoupili Karel s Bělou od manželů Sitařových sousední statek zvaný Pecháčkův s ovocnou zahradou, poli i lesem a veškerým hospodářstvím včetně zvířat i vybavení. O hospodářství se zprvu staral nájemce a Karel se po skončeném turné se vší energií vrhl do studia. Jako umělec nevěděl nic o hospodaření, a tak studoval knihy se zemědělskou tématikou, zapisoval si své poznatky, sál vědomosti u hospodářů ze sousedství, psal dotazy do časopisů a absolvoval i včelařský kurs. Brzy bylo jasné, že ke staré statkovské světnici je třeba přistavět další místnosti, rozšířit hospodářství a najmout čeledína. A tehdy se mu jako na za volanou naskytla možnost vydělat slušné peníze. Dostal nabídku na místo řádného profesora na carské konzervatoři v Kišiněvě v Moldávii s každoročními třemi měsíci letních prázdnin. A tak do roku 1911 prožívala rodina těžké chvíle daleko od domova, posilována jedinou myšlenkou na trvalý návrat  do milovaného Kozlova. Zde trávili každoročně tři měsíce letních prázdnin, vyplněné hospodařením za vydatné pomoci Karlových rodičů, kteří se přestěhovali do chaloupky hned, jak otec dosáhl penze. Na podzim se Karel s rodinou zas vraceli  do daleké ciziny, k vyčerpávající práci a mnohým nebezpečím. V Kišiněvě zažili pogromy na Židy, střelbu v ulicích při ruské revoluci v roce 1905 a obávali se nebezpečných chorob jako cholera či záškrt, jejichž výskyt zde nebyl ničím neobvyklým. V létě 1904 v Kozlově se narodila Karlovi druhá dcera Ička (Eliška) a 1908 i třetí dcera Eva. Pod přísným Karlovým vedením všechna děvčata dokonale zvládla hru na klavír a jazyk francouzský. Později všechny studovaly v Praze a v Paříži. Z Libuše se stala rovněž vynikající klavírní virtuózka. Nabídku na místo ředitele Kišiněvské konzervatoře Karel odmítl a vzdal se i profesury, aby se ve svých 38 letech s elánem naplno pustil do hospodaření. Pár kroků od statku v chaloupce žili jeho rodiče a často sem zajížděla jeho sestra Ela s Maxem Švabinským. V létě 1910 přistavěl Karel na statku dvě nové velké a světlé místnosti, aby bylo „moře vzduchu a světla“, jak velelo nové 20. století. Do omítky štítu nové části vyryl Max Švabinský sgrafito Žnečka. Modelem mu byla Karlova žena Běla a nejmladší dceruška Eva. Později Karel přikoupil pole a louky i zvířata a rozšířil hospodářské prostory. Měl přesný denní program. Své milované četby se nevzdal ani při práci v hospodářství. Dokázal číst v chůzi za pluhem při orbě nebo na statku,  když vodil krávu kolem žentouru. Byl posedlý využitím každé volné chvíle ke studiu. Byl neobyčejně vzdělaný, vždyť znal 5 jazyků – němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a angličtinu. Po večerech hrával na klavír, často i k tanci pro ostatní Kozlováky. Se zájmem se staral i o věci veřejné, zejména o politiku. V roce 1913 byl zvolen jedním ze 6 členů výboru pro obec Kozlov. Pracoval v Republikánské straně českého venkova a psával zasvěcené články do novin, zejména do Venkova. V Kozlově zorganizoval hospodářské strojní družstvo, v němž dali hospodáři dohromady peníze na nákup vybraného společného zařízení. V uměleckém hudební světě zanechal trvalý otisk z dob svého koncertního působení a často za ním a jeho sestrou Elou do Kozlova přijížděli vzácní hosté, např. francouzská pianistka Blanche Selva, violista Jiří Herold, skladatel Bohuslav Martinů, houslista Stanislav Novák nebo klavírista Václav Štěpán. Zasloužil se o lepší spojení Kozlova s Českou Třebovou a její železniční stanicí. Naplánoval a s úřady projednal v roce 1922 stavbu jedné z nejkrásnějších silnic, která se vine od Javorky cca 20 serpentinami až pod Kozlovský kopec. Prosadil, aby silnice vedla mimo vesničku a nenarušila tak její klid. Byl pověřen hlavním dozorem stavby, vyplácel kopáče a sám vysázel část z 800 bříz, které silnici lemovaly. Na kraji Třebové u vodárny stojí dřevěný poutač, který připomíná jeho zásluhy o stavbu silnice, jež dostala název Alej Maxe Švabinského. Na podzim 1927 spadl při trhání ovoce se stromu, ukázalo se však, že šlo o mozkovou mrtvici. Nemohl číst ani psát, špatně mluvil. Bez něj nebylo možné udržet chod statku, a tak celou hospodářskou část Vejrychovi prodali a ponechali si jen obytné prostory a zahradu. Za utržené peníze zakoupili starý domek v Praze v Dejvicích, kam se přestěhovali. Marně Karel bojoval s nemocí a znovu se pokoušel psát a číst. Záchvaty mrtvice se však opakovaly, a tak se  v roce 1930 v 57 letech uzavírá život pianisty a hospodáře. Tak jako jeho otec a ostatní členové rodiny byl Karel Vejrych pohřben na kozlovském hřbitůvku.   Jana Vejdovská