Ústecké kalendárium – leden 2011                                        
Kocian Petr  4. ledna 1931 zemřel v Ústí nad Orlicí varhaník a ředitel kůru Petr KOCIAN.
Petr Kocian se narodil 7. ledna 1864 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 369. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval ve svém rodišti. Základy hry na klavír získal u tehdejšího ředitele kůru, svého strýce V. Sychry. Hru na varhany, zpěv a hudební teorii studoval u učitele Jana Mazánka. V roce 1880 odešel na varhanickou školu do Prahy a o dva roky později ji u prof. Skuherského absolvoval. Na doporučení prof. J. Foerstra získal místo varhaníka v klášteře ve Vyšším Brodě. V roce 1891 se vrátil do Ústí nad Orlicí a stal se ředitelem kůru. V této funkci pak působil až do své smrti. Petr Kocian byl výborným varhaníkem – improvizátorem. Ve své době byl snad jediný, který se vyznal ve čtení a hře ze starých notových značek kancionálů. Přepsal do dnešního srozumitelného čtení všechny staré rorátní zpěvy. (pozn. roráty – zpěvy při katolických adventních ranních mších). Patřil mezi pilné kulturní pracovníky, činný byl hlavně v ústecké Cecilské hudební jednotě. Již za svého působení ve Vyšším Brodě pro ně opisoval staré církevní skladby a on sám je autorem několika hudebních děl. Mimo chrámové hudby složil i několik sborů a skladeb pro citeru. Pět jeho děl (v rukopise) je uloženo ve sbírkách Městského muzea.
Petr Kocian byl otcem ústecké spisovatelky Marie Rollerové.  Ta na něho vzpomíná v jedné ze svých povídek.
" ... Já sama v tuto chvíli vzpomínání dívám se naň teď jen dětskýma očima. Vidím náš dům, náš byt, ve kterém jsme tolik roků společně žili, ve kterém, my čtyři děti jsme vyrůstaly v klidné a jasné pohodě. Ta bývá snad vždycky domovem, kde se hraje a zpívá a u nás to zvučelo od rána do večera. Neboť pyšný titul "ředitele" kůru i štolarní příjmy vynášejí tak "akorát na křížalky", jak s úsměvem říká tatínek. Vlastní chleba a trochu té pomazánky na něj se musí sehnat "hodinami". U našeho piana střídá se dětská hlavička za hlavičkou a vedle sedí tatínek trochu skloněný, aby viděl na nedovedné prstíky, poklepává si při tom do taktu nohou a za tu dlouhou řadu let a hodin prodrala se jeho noha silným linoleem až na samou dřeň podlahy.
...Tatínek má hrstku  drobných zálib. Ptáčka v kleci, malovaný Betlem, v čas vánoční, koníčky o výročním trhu, procházky Pod javory. Má rád lidi, hovory s nimi i veselý vtip, jemuž rozumí a sám je dovede rozeznávat suchým humorem všech Kocianů. Má dvě veliké lásky - kůr a "Cecilku", starobylou Hudební Jednotu Cecilskou. těm dvěma slouží oddaně a věrně.
.... Ale bylo tu i staré dědictví - tajuplné knihy a v nich ne noty, ale podivné čárečky, znaménka a číslice, jak z nich dovedli hrát jedině staří varhaníci. A tatínek si s nimi ještě rozuměl, po něm už nikdo. Připadal mi skoro jako kouzelník, když z tlusté černé knihy s podivnými znaménky vyhrával v rychlém a vášnivém rytmu všechno to adventní toužebné volání po lepším příští. Jak mu hbitě tančily ruce po klávesách, jak nohy po pedálech a ani jediný tón se neztratil, jediná písnička v hodinovém rorátním toužení, na každý den jiném, nebyla vynechána. Literáci-daráčkové sestupovali s našich betlemů, v beranicích přes uši, s věnečkem vousů kolem tváří, vyzpěvovali při tom svadlými hlasy, dole v šerém kostele mrkaly v lavicích růžové a bílé sloupečky a staré hlavy klonily se nad švabachovými literami "Radostných zpěvů adventních".  Už by je asi nikdo neslyšel. Nový varhaník prolistoval kouzelnou knihu, zavřel ji a němě zadíval se na tatínka. V tom byla odpověď. A tatínek sedl ke stolu, potýkal se s čarodějnými značkami, přehodil je do srozumitelných not - psal první rok a v zimě už lidi zpívali roráty dne pondělního, auterního a středečního a zase znovu. A když jsem druhým rokem před svátky přišla k němu, přivítal mne s úsměvem: "Tak, Mařenko, už mohu zemřít. Celý týden je hotov a právě jsem dopsal roráte štědrovečerní. Lidé tady budou mít všechno, jak jsou zvyklí a jak to mají rádi." ... Cit. z povídky  "O tatínkovi". Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. 1941, č. 1.;   Foto: MM ÚO, fond fotografie,  přír. č. 286/99
 
Rohlena_F643_1975 18. ledna 1986 zemřel dlouholetý ředitel Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, čestný občan města Václav ROHLENA.  Václav Rohlena se narodil 16. listopadu 1913 v podkrkonošské Úpici v rodině krejčího. Těsně před druhou světovou válkou dokončil studia na textilní škole ve Dvoře Králové nad Labem.  Po osvobození se jako textilní odborník dostal do našeho města. V roce 1951 byl jmenován ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, v jehož čele stál plných třicet let. Jméno Václava Rohleny bylo známo mezi odborníky po celém světě. Je s ním spjat světový vynález a realizace bezvřetenového předení. Tento vynález proslavil Výzkumný ústav bavlnářský i město Ústí nad Orlicí daleko za hranicemi naší vlasti. Pod jeho vedení byla vybudována v Ústí první bezvřetenová přádelna na světě a z VÚB se stalo jedno z nejuznávanějších vědecko-výzkumných pracovišť v naší republice. Václav Rohlena pracoval i na vysokých školách, byl členem rady Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, členem Státní komise pro obhajoby vědeckých prací v oboru, kam spadal textil. Za zásluhu učinit z textilní technologie vědní disciplínu se mu dostalo vědeckého ocenění. Na Technische Hochschule v tehdejším Karl-Marx Stadtu mu byl udělen čestný doktorát – Dr. Ing. H.c. 8. listopadu 1983, u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, ocenila rada Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí jeho zásluhy o rozvoj města udělením „Čestného občanství města Ústí nad Orlicí“. Přes své velké pracovní vytížení si Václav Rohlena našel i čas na své dvě veliké záliby – malování a loutky. Veřejnost měla možnost zhlédnout jeho výtvarné dílo na výstavě, která byla instalována ve dnech 15.-25. listopadu 1983 ve VÚB. Byly zde vystaveny nejen obrázky, které vznikly při jeho zahraničních cestách (Jugoslávie, Itálie, Japonsko, Hongkong, země bývalého Sovětského Svazu atd.), ale i obrázky malebného zákoutí českým města a vesnic. Nechyběla ani romanticky laděná zátiší s květinami. Václav Rohlena je pochován na ústeckém hřbitově.  Foto: MM ÚO, fond fotografie, inv. č. F643
 
Kuťák, Václav_Danihelovský_Ústí staví svojí 21. ledna 1956 zemřel v Ústí nad Orlicí pedagog, vlastivědný pracovník, ochránce přírody a konzervátor Václav KUŤÁK. Václav Kuťák se narodil 8. listopadu 1876 v Jaroměři. Po absolvování pedagogických studií působil jako učitel na řadě různých škol na Chrudimsku  a Trutnovsku. Svoji učitelskou kariéru ukončil jako ředitel střední školy ve Vrchlabí. Od roku 1935 trávil svůj zasloužilý odpočinek v Ústí nad Orlicí. Naše město si velice oblíbil.  Již od dětství měl Václav Kuťák zájem o přírodu. Vynikal neúnavnou pílí, spojenou s bystrým postřehem. Jeho nálezy hornin, minerálů a zejména mechů a lišejníků jsou shromážděny v četných veřejných sbírkách. Jako vynikající lichenolog uveřejnil řadu významných prací, které se týkaly rozšíření lišejníků zejména na území severovýchodních Čech a Krkonoš. Václav Kuťák byl i aktivním členem Klubu českých turistů a Svazu spolků pro okrašlování a ochranu domoviny.  V roce 1938 se stal konzervátorem státní ochrany přírody. V této funkci působil až do své smrti.
Foto in: Danihelovský, E. V.: Ústí nad Orlicí staví svojí chatu. Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů 1946. s. II.
 
Fišer, Norbert_KR785 20. ledna 1956 zemřel v Ústí nad Orlicí muzikant, kapelník a divadelní režisér Norbert FIŠER. Norbert Fišer se narodil 30. ledna 1882 v Ústí nad Orlicí v čp. 60. Vystudoval s výborným prospěchem pražskou konzervatoř - obor trubka. Školu absolvoval společně s Jaroslavem Kocianem. V roce 1903 byl přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze, jako hráč na trubku a tympány. Podle vyprávění prof. L. Zelenky, přišel po jednom koncertě k Norbertu Fišerovi Antonín Dvořák, a řekl mu: „Fišere, děkuji Vám, ta vaše trumpeta jen zpívá“. Do Ústí nad Orlicí přišel jako aktivní hráč na dechové nástroje. V únoru1911 si podal žádost o povolení kapelnické živnosti v Ústí nad Orlicí a převzal kapelnictví ústecké dechovky. Jeho působení v Ústí bylo však velice krátké. Již v roce 1913 odešel do Náchoda, kde působil jako kapelník tamní městské hudby.  K odchodu jej nejspíše vedly existenční důvody. Pravděpodobně se i domníval, že v novém působišti bude moci lépe realizovat své umělecké plány.  Na novém působišti setrval do roku 1919 a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí. Jeho návrat podstatně ovlivnil situaci kolem dechové hudby v našem městě. Stal se úspěšným dirigentem ústeckého Volného sdružení. Tím se změnila nejen repertoárová šíře dechovky, ale i její vliv na ústecké hudebníky. Ti měli tak možnost přesvědčit se o Fišerových hudebních kvalitách. Pod jeho vedením se hrály operní předehry, výňatky z oper a operet i sólové skladby pro různé dechové nástroje.  Velice oblíbenými se staly promenádní koncerty, které se konaly v letním období na ústeckém náměstí vždy ve čtvrtek. Program koncertů byl výlučně koncertní a byl posluchači přijímán s velkým zájmem. Podle prodaných vstupenek navštěvovalo každý koncert v průměru 440 platících diváků.  Se svojí dechovou hudbou vystupoval na všech významných ústeckých událostech, např. odhalení Památníku odboje, položení základního kamene k divadlu a k nemocnici.  Kapelnickou živnost provozoval až do roku 1944, kdy ji po něm převzal František Uhlíř st..  Po Petru Kocianovi se Norbert Fišer stal ředitelem ústeckého kůru. Norbert Fišer byl i vynikajícím režisérem. Se souborem divadelních ochotníků Vicena  nastudoval celou řadu her, jako např. Vojnarka, Vosí hnízdo, Deskový statek, ale i operu Bedřicha Smetany Dalibor.  V dřívější Floriánské ulici (dnes Nygrínova) měl svůj obchod s piany. Norbert Fišer je pochován na ústeckém hřbitově.
Foto: in. Šilar, Jaroslav – Uhlíř, František: Dechová hudba v Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí, ZK ROH 1972.  příloha .
 
Blaška, Alois_F1018 23. ledna 1906 se v Černovíře narodil člen domácího protifašistického odboje Alois BLAŠKA.  Alois Blaško pracoval jako tkadlec u firmy Jan Hernych a syn v Ústí nad Orlicí. Od počátku okupace se aktivně zapojil do ilegální organizace KSČ, později se stal vedoucím II. ilegálního okresního výboru KSČ v  Ústí nad Orlicí. Zajišťoval spojení s odbojovou skupinou ÚVOD. Za svojí činnost byl 26. června1941 gestapem zatčen, vězněn a nakonec odsouzen k trestu smrti. Popraven byl 9. dubna 1943 v Berlíně - Plötzensee společně s Josefem Kovářem a Ladislavem Lochmanem.  Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic a jeho jméno je uvedeno na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje. Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy jeho dopisy z vězení, které posílal své manželce včetně jeho dopisu na rozloučenou.
Foto: MM ÚO, fond fotografie, inv. č. F1018.
 
25. ledna 1706 vypukl v Ústí nad Orlicí druhý největší požár, při kterém vyhořelo ve středu města 32 domů. 
Příčina požáru je popsaná  městským písařem Janem Matyášem Schirlem v ústeckém manuélu.  Cit. „Nešťastná památka pád ohně.
Léta Páně 1706 dne 25. ledna měsíce, ten den před svatým Pavlem na víru obracení, okolo druhé hodiny po půl noci, byvši veliká zima a mráz před tím dnem, tak jakož domění bylo, maje nešťastný soused Václav Neškudla a ještě od narození k neštěstí bez jednoho ucha na svět splozený v příbytku svém bečku vína v komoře, aby jemu nezmrzlo, dal pod něj kutan s uhlím. Toho času hospodář za kamny ležíce, v té komoře do truhly hospodyně vejíti měla, světlem zatroušíno, buď kutan roškubnout, nebo prkená podlaha byla, aneb tím zablíkáním oheň vznikl v celé komoře hoříc. Hospodář oheň potoutlati (uhasiti) míníc, však nic dokázati nemohouc komoru, síň a podlahu shůry hořeti nechal svou příležitostí s vynášením svého lepšího jmění ze světnice, hury a jiné případnosti použíti bedlivě hleděl šetřiti. Podobeň v kuchyni barevný kotel vytrhl, balík suken, úly pod oknama, ano i hrdličky raději zachránil (??) než-li by hned v prvním zaměstnání aneb od začátku vzniklého ohně pokřik mezi sousedy byl učinil. Následovně níže psaných 32 sousedův – domy, radnice, lázeň a dvě kašny v popel úplně v rum obráceny a v nic uvedeny. …“ Neopatrnost manželů Neškudlových těžce dolehla na 28 sousedů, jejichž domy uprostřed zimy shořely do základů, stejně jako na Obec, které shořel starý radní dům, lázně a dvě kašny. Obec sice Neškudlovi zabavila vše co mohla, včetně jeho shořelého domu, ale ani to zdaleka nestačilo na úhradu způsobené  škody.  Bylo pozoruhodné, že sám lanškrounský panský hejtman  Matyáš František Březovský, ke škodě postižených i města, stranil a podporoval Václava Neškudlu. Vrchnost sice poskytla poškozeným jen poloviční slevu na odebrané dřevo na stavbu nových domů, ale nikoliv už žádné robotní úlevy, přestože o ně občané celé čtyři roky žádali. Neškudlovi byla jeho neopatrnost odpuštěna a dostal v nájmu panskou Krčmu u dvora Šejfského u Dobrouče a později hostinskou živnost v obecním domě v Říčanech u Prahy. Pro ústecké obyvatelé  však  zůstal vždy jen „paličem  Neškudlou“.   Dům Václava Neškudly stával v místě dnešní pasáže na konci náměstí. Letopisy č. 1/1938, s. 2-3; Letopisy č. 1/1940, s. 32 –34.
 
Štancl_Karel.jpg  26. září 1919 se v Ústí nad Orlicí narodil středoškolský profesor, muzikant, městský kronikář a restaurátor Karel ŠTANCL. Narodil se v Ústí nad Orlicí necelý rok po první světové válce a základní vklad do života mu dalo rodinné prostředí, otec František Štancl, známý ústecký malíř, betlémář a kronikář města a studium na českotřebovském reálném gymnáziu, které ukončil v osudovém 38. roce. V době studií na Karlově univerzitě v Praze byl 17. listopadu 1939 spolu s dalšími vysokoškoláky německými okupanty zatčen a tři roky internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po osvobození dokončil vysokoškolské studium a stal se středoškolským profesorem českého a francouzského jazyka. Jeho prvním působištěm bylo nově založené Gymnázium v Ústí nad Orlicí a později Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání v Pardubicích. Jeho velkou láskou byla už od dětství hudba. Jako houslista působil v Orchestrálním sdružení a hrával v tanečním orchestru Jaroslava Bílka, Františka Uhlíře a Václava Kopeckého.  Zcela specifickou úlohu sehrála v jeho životě hudba za války v koncentračním táboře, kde byla kultura jednou z nejmocnějších zbraní v každodenním boji o život. Patřil tam k spoluzakladatelům legendární studentské vokální skupiny zvané Sing-Sing-Boys. Stal se jejím dirigentem, aranžérem, textařem a komponistou. Své zážitky z této doby vypsal v knize "Zpívali jsme o život, aneb Jak jsem potkal osud" (1994). Když se Karel Štancl vrátil počátkem 80. let jako důchodce do Ústí nad Orlicí, byl přijat do Komorního orchestru Jaroslava Kociana a plných deset let zde hrál první housle. Po listopadu 1989 převzal funkci kronikáře města a kroniku vedl až do roku 1998. Bez nároku na odměnu, jako dar svému rodnému městu, provedl vyčištění téměř celého sbírkového fondu obrazů Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Přestože musel projít mnoha těžkými zkouškami, zůstaly pro Karla Štancla základními mravními hodnotami- skromnost, láska k rodné zemi, českému jazyku, k rodnému městu, vlastní rodině, ke kultuře a umění a k smysluplné práci.  Karel Štancl zemřel 31. ledna 2006 a byl pochován na ústeckém hřbitově.
Foto: soukromá sbírka..
 
                                                                                                                                                                            Jitka Melšová