Ústecké kalendárium – listopad 2010 

 8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře, při které došlo k porážce českých stavů a českého „zimního“ krále Fridricha Falckého vojskem Ferdinanda II. „Krvelačného“, které vedl Maxmilian Bavorský.

Na pomoc českým vzbouřencům přišla také vojska revoltujících stavů z jiných zemí habsburského soustátí. Velkou roli mohla sehrát zejména uherská jízda, ale ta se obrátila na útěk. Uhři nezůstali pozadu ani při olupování padlých a raněných. Z bojiště prý prchali cestou necestou, i tak jich mnoho přišlo o život. Do své rodné země se vraceli v tlupách a cestou plenili chrámy, zámky, mlýny, drancovali osady, olupovali chudý lid, znásilňovali a zabíjeli.   K  této době se váže ústecká pověst, kterou zachytil v knize „Na besedě“ Václav Zdeněk Hackenschmied. „Jeden takový oddíl, tlupa Uhrů, zabrousil též do Ústí. Ve městě nastal hrozný poplach. Každý hledal, kde jak se skrýti. Mnoho občanů se nahrnulo do kostela a v něm se uzamkli. Lupiči jako velká voda přihnali se ke kostelu chtíce jej rabovati. Bušili do dveří a okny stříleli na ustrašený lid, který před obrazem Panny Marie Ústecké kleče vzýval matku boží o pomoc a ochranu. Kulky svištěly nad hlavami modlícího se shromáždění, ano i obraz na čtyřech místech prostřelily, jak dodnes jest viděti, ale nezasáhly nikoho. Pojednou zjevil se nad kostelem obraz Marie Panny. Uhři zázrakem byvše poděšení, střemhlav upalovali z města.“ Do jaké míry je tato pověst pravdivá však nevíme, ale město Ústí nad Orlicí jako jedno z mála měst nebylo Uhry vypleněno.  Úctu k ústecké Panně Marii si jako trvalou tradici předávají generace občanů našeho města už po pět století. Byla zpodobňována na obrazech, jejichž autory byli ústečtí lidoví malíři, především tvůrci ústeckých malovaných betlémů. Její zobrazení se objevovalo i na exteriérech ústeckých chalup. Populární se staly i ústecké mariánské obrázky, které byly vkládány do modlitebních knížek. Ve městě se prodávaly i pohledy s obrázkem města, zachyceného od Kubincova kopce, se vznášejícím obrázkem ústecké Panny Marie. Mariánskou úctu připomínají také písně. V  Ústí nad Orlicí byl vydán v roce 1894 tiskem soubor  písní s názvem „Písně Marianské ku májové pobožnosti, konané v chrámu Páně v Ústí nad Orlicí.“. Panna Marie se pro ústecké obyvatele tak stala, z větší části díky Bílé hoře, symbolem ochrany a pomoci a její jméno lidé šeptali v modlitbách v časech největšího útisku. O ústecké Panně Marii se více dozvíte v publikaci Věry Sekotové „ Tradice ústeckého mariánského obrazu“, kterou vydalo Okresní muzeum ve Vysokém Mýtě. Ve sbírkách městského muzea najdete nejen několik obrazů ústecké Panny Marie, ale např. i soubor Mariánských písní. Foto: Městské muzeum Ústí nad Orlicí, fond obrazy, inv. č. 19-A-64

  9. listopadu 1910 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř a učitel Richard DUŠEK.

Richard pocházel z rodu ústeckých hrnčířů a kamnářů. Jeho otec Antonín byl keramikem a matka Marie, rozená Pacholíková vlastnila papírnictví v Barcalové ulici čp. 143 (dnes prodejna s racionální výživou).  Na rozdíl od svých předků se však věnoval učitelské dráze. Po studiích na učitelském ústavu v Litomyšli působil krátce na školách v Čermné, v Hnátnici a v Ústí nad Orlicí. V polovině 30. let minulého století odešel na Benešovsko, konkrétně do Václavic a intenzivně začal se studiem malování u prof. Oldřicha Blažíčka. Většinu svého života prožil ve Vlašimi, kde působil jako odborný učitel matematiky, kreslení a rýsování.    Dílo Richarda Duška je značně rozsáhlé, od ilustrací přírodních a historických článků, přes krajinářské motivy, portrétní črty, městské zákoutí, lidovou architekturu a umělecké památky.  Používal perokresbu, kolorovanou perokresbu, akvarel, linoryt, kolorovaný linoryt, dřevoryt, výjimečně olej. V malé míře se věnoval drobné sochařské tvorbě. Své práce vystavoval již v roce 1924 na školské výstavě v Londýně, kde získal druhou cenu. Samostatné výstavy uspořádal v Benešově u Prahy a ve Vlašimi. Svému rodnému městu zanechal několik dřevorytů a perokreseb s názvem „Z rodného kraje“. Čtenáři ústeckého zpravodaje si jistě pamatují na seriál „A léta běží přátelé ….“ ve kterém byly na pokračování otiskovány jeho dřevoryty a perokresby. Jeho ilustrace najdete v regionálním tisku vycházející krátce po druhé světové válce. Ve sbírkách městského muzea je uložená např. série pohlednic s jeho perokresbami, které vyšly nákladem jeho otce Antonína Duška.  Richard Dušek zemřel ve Vlašimi 13. ledna 1977. Foto. www.csopvlasim.cz/ekoporadna/galerie.php.

 17. listopadu 1985 zemřel v Ústí nad Orlicí poslední z ústeckých paprskářů, legionář a člen domácího protifašistického odboje František ZÁBRODSKÝ.

František Zábrodský se narodil v Ústí nad Orlicí 27. října 1891. Pocházel z početné rodiny. Jeho otec pracoval u firmy Jan Hernych a syn jako údržbář a mimo to doma vyráběl paprsky pro ústecké a třebovské tkalce. František se u svého otce vyučil rodinnému řemeslu a večerně vystudoval textilní průmyslovku. Nejdříve pracoval jako učeň – údržbář u firmy Jan Hernych a syn, později, až do odchodu na vojnu ve Vamberku u firmy Josef Zeman.  V roce 1912 nastoupil vojenskou službu a zúčastnil se I. světové války. Na italské frontě byl zajat a vstoupil do italské legie. Po návratu do Ústí nad Orlicí převzal po otci rodinnou živnost. V roce 1939 se zapojil do protifašistického odboje v našem městě. Pardubickým gestapem byl 29. července 1941 zatčen a souzen především za spolupráci s komunisty. Období před soudem v Drážďanech strávil František Zábrodský v Terezíně, kde byl zařazen do pracovního komanda společně se Židy. 16. září 1943 byl odsouzen za přípravu velezrady a vlastizrady vůči Německé říši k osmi letům káznice a osmi letům ztráty cti. Byl odvezen do káznice Ebrach v Horní Falci v Německu, kde pod číslem 260/43 v těžkých podmínkách prožil celý rok. Osvobození se dočkal 18. dubna 1945 v káznici v Bamberku. Koncem května 1945 se vrátil ke své rodině do Ústí nad Orlicí. Po návratu a částečné rekonvalescenci pokračoval ve svém řemesle. Na podzim  roku 1948 převedl po dohodě celou dílnu i se zaměstnanci do n. p. Utex. V roce 1952 byla výroba paprsků v Ústí zrušena a převedena do n. p. Naveta v Jablonci nad Nisou. V ústecké dílně byla prováděna pouze oprava a úprava paprsků pro textilní závody v celé republice. V roce 1966 František Zábrodský, již jako důchodce pomáhal obnovit výrobu paprsků znovu v n. p. Perla v Ústí nad Orlicí.  Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho vzpomínky na léta 1939 – 1945, ve kterých popisuje těžké období prožité ve vězení. Zajímavé jsou i jeho vzpomínky na život na ústeckém podměstí na počátku 20. století a významná je i jeho práce, ve které zachytil vývoj paprskářského řemesla rodiny Zábrodských.   Ze vzpomínek Františka Zábrodského cit.: „ V mých vzpomínkách zavedu vás do jednoho oboru, s kterým je ústecké Podměstí spjato po mnoho desetiletí – ač na podměstí byly zastoupeny všechny obory řemeslníků – ruční tkalci zde převládali. Tenkrát při procházce městem a okolních vesnic ozýval se skoro z každého stavení rachot tkalcovského stavu, obecně vyjádřeno slovy „na – cu – kr,  na – ka – fe“, neb na víc ani tkadlec nevydělal. To doma pracující tkadlec od časného rána dlouho do noci, při světle olejové lampičky zatkával útkové nítě do osnovního prošlupu a praprskem přirážel. Nahlédnutím do světnice: za tkalcovským stavem sedí tkadlec a tká látky, při této práci má zaměstnány obě ruce i nohy. Šlápnutím pravé nohy na podnožku zvedl část listů brda, tímto rozhrnutím osnovy, tzn. prošlupem, proletí člunek s útkovou nití, vržený pravou rukou tkalce a pak levou rukou přiráží útek paprskem upevněném v bidlenu. Šlápnutím levé nohy na druhou podnožku se zvedne další část brda a současně zvedne pravou rukou a tím vznikne výměna osnovních nití v nový prošlup, kterým opět proletí člunek s utkanou nití, který paprsek opět přiráží, jako tečka za kousíčkem utkané látky.“ Foto: in. Stříteská, Eva – Janečková, Světlana: Představitele protifašistického odboje na Ústecku. Rp. 1982.

  17. listopadu 1930 byla provedena kolaudace budovy Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Město Ústí nad Orlicí bylo sídlem okresního soudu již od roku 1849, v souvislosti s provedenou reformou státní správy. Ta byla formována ve dvou liniích, tzv. politická správa, jejímž základním článkem byla okresní hejtmanství a soudní správa, která nejníže úřadovala na okresních soudech. Město Ústí nad Orlicí spadalo do politického okresu Lanškroun a Lanškroun byl současně i sídlem okresního hejtmanství. V jazykově smíšeném politickém okrese byl zřízen jeden německy a jeden česky úřadující soud. Sídlo německy úřadujícího soudu bylo v Lanškrouně, česky v Ústí nad Orlicí.  Toho, že je město sídlem soudního okresu, si radní i obyvatelé města patřičně vážili. Město ale bylo povinno podílet se na zabezpečování budovy pro jeho účely. Budova radnice, která byla v roce 1849 pro jeho potřeby vyklizena a opravena již v roce 1902 nedostačovala. Zemský soud vznesl požadavek na stavbu účelově moderní budovy, která by učinila konec neefektivně vynakládaným financím na údržbu stávajícího objektu, který ani náznakem nesplňoval požadavky moderního úřadu. Nová budova měla být vybudovaná za finančního přispění státu a mělo v ní být místo i pro městský úřad. Návrh počítal s umístěním na místě stávající soudní budovy a se zbořením původní radnice. K realizaci naštěstí nedošlo, ale město i okresní soud dlouho stál před nevyřešeným problémem účelové novostavby.  V srpnu 1922 prohlásilo městské zastupitelstvo, že obec věnuje zdarma pro stavbu soudní budovy pozemky, stavební materiál (písek a kámen v hodnotě 25.000,- Kč) a za odstoupení starých soudních budov zaplatí státu rovněž 25.000,- Kč. V roce 1926 pověřilo ministerstvo veřejných prací vypracováním projektu architekta Františka Šrámka z Královských Vinohrad. Výměrem okresního úřadu z  8. ledna 1929 bylo vydáno stavební povolení. Provedením stavby byla pověřena ústecká firma J. V. Radechovský, stavitel.  17. listopadu 1930 byl za přítomnosti všech zainteresovaných stran sepsán kolaudační protokol a do prosince 1930 v budově úřadoval jak okresní soud, tak finanční úřad.  Do uvolněných prostor radnice bylo po rekonstrukci přemístěno městské muzeum, které bylo pro veřejnost otevřeno 14. května 1932.  Foto: Sekotová, Věra: Kamenné svědomí města. Ústí nad Orlicí: Oftis 1999, s. 38.

                                                                                                                             Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea