Ústecké kalendárium

Ústecké kalendárium –prosince 2010


3. prosince 1830 se v Ústí nad Orlicí narodil houslista a zpěvák František STEHNO.
Základní školní a hudební vzdělání získal u Františka Hniličky. Studoval především hru na housle a zpěv. Ve studiích pokračoval v Moravské Třebové, mezi roky 1842-1850 v Litomyšli a nakonec v letech 1830 - 1853 v Praze. Jako absolvent práv napsal dílo "Dějepisný nástin působení spolku hudebního v Oustí nad Orlicí", které vydal tiskem A. Augusta v Litomyšli v roce 1854. Tento útlý spis nám přináší cenné informace o vzniku a prvních letech ústeckého spolku Cecilské hudební jednoty.
Po skončení studií pracoval František Stehno jako koncepient u dr. J. Poplera ve Vysokém Mýtě. V roce 1855 byl jmenován konceptním praktikantem u finančního ředitelství v Budíně v Uhrách. V Uhrách také strávil celý zbytek života. V Szolnoku, kde působil jako okresní finanční komisař, zřídil z tamějších ochotníků pěvecký sbor, který sám řídil a se kterým vystupoval v tamějším františkánském kostele. Krátce po jmenování vrchním finančním radou a zástupcem ředitele v Sarajevu však bohužel František Stehno v Budapešti umírá. Stalo se tak 21. března 1880


Začátkem prosince 2000 zemřel v plzeňské fakultní nemocnici novinář, básník a publicista Jaromír VAŇOUS.
Jaromír Vaňous se narodil 16. srpna 1929 v Dlouhé Třebové. Po ukončení studií na českotřebovském gymnáziu pracoval jako novinář v Západočeském kraji. Nejprve vedl v Chebu týdeník Hraničář. Od roku 1971 byl šéfredaktorem týdeníku Sokolovský revír. Ze zdravotních důvodů odešel v roce 1974 do Rokycan. Zde až do roku1986 řídil okresní noviny Hlas Rokycanska. Mimo to publikoval v různých časopisech a v rozhlase. Od roku 1975 byl členem Svazu českých spisovatelů. Svojí první básnickou sbírku „Zrcadlení“ vydal ještě jako student v roce 1946. Během svého života vydal celkem devět sbírek básní a tři romány. Poslední jeho básnická sbírka vyšla v roce 1996 pod názvem „Sbírání oblázků“. Jaromír Vaňous žil daleko od rodného kraje, ale nikdy na něj nezapomněl. Svědčí o tom mnoho básní a nejrůznějších příspěvků, které byly vydávány v našem regionálním tisku, především v Ústeckých novinách. Foto in. Ústecké noviny. 1997, č. 34.

6. prosinec slaví svátek sv. Mikuláše
Svátkem svatého Mikuláše začíná pro většinu Evropanů vánoční období, na něž se po celý rok těší nejen děti, ale i dospělí. Co na tom, že liturgicky se vánoční čas otevřel již prvním adventním dnem. Postavičky Mikuláše, anděla a čerta jsou zřetelným předvánočním pozdravem. Málokdo ale dnes ví, kdo byl muž v červeném plášti a biskupské mytře, nadělující za asistence anděla a čerta pamlsky a ovoce hodným dětem. Mikuláš (Nicolaos) bylo kdysi oblíbené jméno a v historii se dochovaly zprávy hned o několika slavných mužích pyšnících se jménem, jež v překladu z řečtiny znamená „vítěz lidu“. Jednoznačné prvenství mezi Mikuláši zaujímá Mikuláš z Myry, který podle lidové víry sestupuje 5. prosince z nebe na Zem, obchází lidská obydlí a rozděluje dárky. Jako biskup byl Mikuláš za svého života milován pro své dobré srdce a moudrost. Nejoblíbenější mikulášská legenda o tom, jak biskup obdaroval tři chudé dívky a zachránil je od práce v nevěstinci, dala nejspíše vzniknout tradici dávání dárků o svátku světce.
Oslavy věnované svatému Mikuláši byly v Evropě odjakživa bujaré. Jejich kořeny sahají do 10. století, kdy se Mikulášovo uctívání rozvinulo v německy mluvících zemích. Obyčej pochůzek sv. Mikuláše vznikl snad z biskupských her, konaných v klášterních školách. Původně se odehrávaly o svátku Neviňátek, ale ve 13. století byly přeloženy na světcův svátek. V našich zemích měly mikulášské radovánky masopustní ráz ještě v 18. století a v maškarních průvodech byli často až čtyři Mikulášové, které doprovázeli čerti, andělé a řada bizardních masek. V naších krajích se objevoval početný mikulášský průvod ještě na konci devatenáctého století. Jak přesně probíhal v našem městě, nevíme, ale podle dochovaných zápisů víme, jak vypadal mikulášský průvod v obcích okolo Litomyšle. Čtvrt hodiny před jeho příchodem vstoupili do světnice dva nebo čtyři laufři (pozn. směšná maskovaná figura kráčející v čele průvodu, obíhající je a zařazující účastníky), kteří oznamovali jeho příchod. Když dostali od hospodáře svolení, vyběhli před stavení a práskáním karabáče dali znamení ostatním, že mohou přijít. Hajduci oznámili příchod sv. Mikuláše, potom vyzvali odrostlejší mládež, aby poklekla a modlila se. Následovala muzika a průvod, v němž bylo až deset husarů, dragoun s koněm, nesměl chybět sedlák se selkou, kominík, ras, žid, smrt i zvláštní masky, jako byli „hansbuřti „( hajduci chránící sv. Mikuláše) a „klapačka“ (mladík v houni s tyčí ukončenou dřevěnou hlavou s velikými čelistmi, které po zatahání provázku hlučně klapaly). Po andělích (obvykle dvou přestrojených chlapcích, z nichž jeden nesl koš s pamlsky a druhý pokladničku na dary) vstoupil jako poslední sv. Mikuláš, oblečený v biskupském ornátě, s papírovou mitrou na hlavě a dřevěnou pozlacenou berlou v ruce. Hospodáři uložil v krátkém proslovu řádně pečovat o děti a učit je v bázni boží. Pak od něj dostaly děti sušené ovoce, cukrovinky a hospodář vhodil do pokladničky dárek – chudší pár krejcarů, zámožný i zlatku. Následoval rej masek - husaři tančili a předváděli svou obratnost, kominík vymetal troubu u kamen, židé se snažili něco v domácnosti odcizit a pak to prodat zpět hospodáři. Hospodář obvykle požádal kaprála, aby ztrestal židy výpraskem, ale posléze jim přece jen pár krejcarů daroval. Teprve po delší době se průvod seřadil a odešel do dalšího domu. Časem se doprovod sv. Mikuláše redukoval na anděly a čerty, jen výjimečně i další masky. V některých zemích kontinentu Evropy, v Británii, USA, Austrálii a části Afriky vystupuje sv. Mikuláš jako hlavní vánoční duch. Děti jej neznají pod jménem Mikuláš, ale např. St. Nicolaus, Santa Claus, děda Mráz apod. Ve střední Evropě, včetně Čech nedošlo ke spojení postavy sv. Mikuláše s vánoční nadílkou. Ta byla přenechána Ježíškovi. V naší tradici se nadílka odbývala a odbývá vždy v předvečer světcova svátku. V dřívějších dobách dávaly děti v předvečer sv. Mikuláše za okna mrkev, seno a slámu. Chtěli tak nakrmit koně sv. Mikuláše a doufaly, že za odměnu dostanou plno dárků.

12. prosince 1985 zemřel v Ústí nad Orlicí malíř a průmyslový výtvarník Josef NESEJT.
Josef Nesejt se narodil v Ústí nad Orlicí 17. března 1917. Pocházel ze starého ústecké rodu, jehož kořeny sahají až do 16. století. S malými přestávkami prožil celý svůj život v rodném městě. Po absolvování dvouleté obchodní školy v Chocni pracoval jako tkadlec ve firmě Jandera v Ústí nad Orlicí. Svoji kvalifikaci si zvýšil studiem na textilních školách v Ústí nad Orlicí, ve Svitavách a v Brně. V této době si o letních prázdninách přivydělával jako návrhář v textilních továrnách. Po studiích se vrátil zpět do Ústí a nastoupil na místo učitele na zdejší textilní škole. Za 2. sv. války byl „totálně nasazen“ k firmě Klöckner z Hamburku. Ta, mimochodem, zřídila jednu ze svých mnoha zbrojních fabrik v Kerharticích. Po válce se vrátil zpět na textilní školu, kde učil do roku 1946. V tomto roce nastoupil do funkce ústředního ředitele n.p. Utex, spojených českých a moravských bavlnářských závodů, se sídlem v Ústí nad Orlicí. Později působil jako náměstek ředitele n.p. Kovostav. Počátkem sedmdesátých let odešel do Prahy k podniku zahraničního obchodu PZO Investa a pracoval v zahraničí. Po odchodu do důchodu se vrátil zpět do Ústí a věnoval se svému velkému koníčku, malování.
Již v době učitelského působení na textilní škole a ještě předtím jako její nadějný student, navázal dlouholeté přátelství s učitelem, malířem Václavem Skálou. Z jeho podnětu se se svými obrazy zúčastnil tradičních Ústeckých výtvarných salónů. Pro malování získal už potřebné základy na měšťanské škole v Ústí, kde byl jeho učitelem Gustav Weis, sám výborný kreslíř. Nejčastějším Nesejtovým tématem byla ústecká a podorlická krajina. Ústecká veřejnost měla možnost prohlédnout si jeho tvorbu na autorské výstavě, kterou připravilo Městské muzeum k jeho nedožitým osmdesátým pátým narozeninám v roce 2002. Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy např. také jeho vzpomínky na období jeho totálního nasazení u firmy Klöckner a na květnové události roku 1945 v našem městě.


27. prosince 1845 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog a hudebník Josef LUŇÁČEK.
Josef Luňáček působil na školách v okrese Litomyšl a v letech 1870 – 1904 pak v Litomyšli přímo a to na obecné škole chlapecké. Mezi jeho žáky patřil např. Arné Novák a Zdeněk Nejedlý. Ten na svého učitele vzpomíná ve své knize „ Litomyšl“ cit.:
„Ale i význační pedagogové, v užším, školním smyslu, tu mezi těmito tehdy zde učiteli byli, především Josef Luňáček, i dnes (pozn. kniha vyšla v roce 1934) v tomto oboru ctěné a známé jméno. Zjev svrchovaně originální. Již v létech kdy jsem ho poznal, velmi nervosní. Byl vedle svého učitelství i varhaníkem, v čemž jsem mu po léta vypomáhal. Ale nebylo snad jedné mše, aby v ní Luňáček něco nespletl. Ne hudebně, ale v obřadech. Hrál kde neměl a nehrál kde měl. Takový pak byl i ve škole i doma. Stále jako mimo svět, kdesi pohroužen v sobě, a hrozně prchlý, vyrušil-li ho někdo. Při tom však zase až cosi geniálního v něm bylo, ale bez ladu a skladu. Byl hudebník velmi dobrý a náruživý. Svou stálou hrou na harmoniu byl by Šmilovského, nad nímž bydlil v domě č. 129 na dolní podsíni, připravil prý o rozum, takže se raději vystěhoval. Ale byl jsem z těch několika málo, jež si Luňáček oblíbil, a tu jsem poznal, jaký to byl jemný hudebník. Jeho radostí byly fugy, jež i sám skládal, a tu mi vždy vzkázal, abych přišel a hrál mi je. A já, mladičký student, horlivě si je opisoval. Ale Luňáček byl i kreslíř. Jeho Mapa okresu litomyšlského po desítiletí visela ve všech tu školách. A i methodik byl v pedagogice. On, učitel pověstný svou prchlivostí, jež dovedla být až krutá, do nejjemnějších nuancí dovedl promýšlet methodické otázky počtů a mluvnice, a luštil je tak originálně, že dnes je všeobecně počítán k nejoriginálnějším našim myslitelům v tomto oboru. Ale i osud Luňáčkův byl plný takovýchto paradoxů. On, žijící takřka úplně mimo svět, i po ulici plaše vždy utíkající těsně při domovních zdech, prožil tragedie jako nikdo jiný. I sám i ve své rodině. Na konec pak oslepl. A jako přízrak z jiného světa kráčíval, veden dcerou, tichými, postranními ulicemi města. “ Josef Luňáček napsal řadu fug, skladeb pro harmonium a vydal úpravy slovenských lidových písní pro ženský sbor v Litomyšli. Zemřel v Litomyšli 19. ledna 1908.
Foto: in. Nejedlý, Zdeněk. Litomyšl. Tisíc let života českého města. Litomyšl, Výstavní výbor Města Litomyšle 1934. s. 100.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea