Ústecké kalendárium –únor 2010                                           3. února 1890 se v Ústí nad Orlicí narodil český chemik, docent František BALÁŠ.                               František Baláš, žák F. Plzáka, se zařadil mezi přední české chemiky. Zabýval se hlavně problémy struktury diterpenů, zejména pryskyřičných kyselin. Spolupracoval mimo jiné i s pozdějším laureátem Nobelovy ceny L. Růžičkou na technice v Curychu. Od roku 1927 působil jako docent na UK v Praze. František Baláš zemřel nešťastnou náhodou 16. února 1932 v Praze na otravu svítiplynem.      9. února 1810 se v Ústí nad Orlicí narodil učitel, hudebník a ředitel kůru Josef ŠPINDLER.                  Hudební vzdělání získal u Jana Jahody nejstaršího, znamenitého hudebníka a jednoho ze zakladatelů Cecilské hudební jednoty, a také u Jana Stránského. V roce 1830 dosáhl učitelské způsobilosti a teprve o dva roky později dostal místo výpomocného učitele ve Velké Řetové. Zde působil pouze jeden rok a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí, kde čtyři roky soukromě vyučoval hudbu.  V roce 1837 byl povolán na hlavní školu v Telči na Moravě, kde působil nejprve jako bezplatný pomocník, později placený supplent. Po celou dobu pobytu v Telči soukromě vyučoval hudbu a působil jako dirigent kapely (Blechharmonie) hrabat Leopolda a Adolfa Podstatzkých-Lichtensteinů, a to jak v kostele, tak i v zámeckém divadle. Hrabě Adolf si Josefa zvláště oblíbil a při jeho odchodu zpět do Ústí nad Orlicí na podzim 1840 mu udělil velice lichotivý a pochvalný dekret, v němž uvádí, že "J. Špindler svým dovedným a namáhavým působením docílil toho, že výkony kapely domem hraběcím vydržované získaly si všeobecné pochvaly znalcův a přátel hudby a že tudíž hudební podnik tento korunován jest nejlepším zdarem." Pochvalné vysvědčení vydalo Špindlerovi i ředitelství hlavní školy v Telči, ve kterém je uvedeno, že Josef Špindler vynikal "zvláštní dovedností na veškerých hudebních nástrojích, ve zpěvu i na varhanách". Po návratu do rodiště byl Josef Špindler se svolením městského magistrátu ustanoven nejdříve pomocným učitelem, později učitelem a nakonec prvním učitelem na nově zřízené elementární škole v Ústí nad Orlicí. V říjnu 1849, po úmrtí Františka Hniličky, se stal ředitelem kůru.  V roce 1862 byl jedním ze zakladatelů zpěváckého spolku "Lumír" a stal se jeho dirigentem. V letech 1849 - 1866 hrál ve smyčcovém kvartetu a kvintetu na violoncello. Neúnavnou výchovou hudebníků se Josef Špindler velmi zasloužil o rozvoj Cecilské hudební jednoty a zejména mladých pěvců Františka Broulíka, Jana Bouchala a Julia Kociana. Josef Špindler zemřel v Ústí nad Orlicí 3. března 1874. Foto: Prapor zpěváckého spolku Lumír z r. 1864, 138x210 cm : MM ÚO; fond textil, inv.č. 9J392                9. února 1945 zahynul v koncentračním táboře Buchenwald středoškolský učitel, ústecký rodák Oldřich BARTÁK.          Oldřich Barták se narodil v Ústí nad Orlicí 12. ledna 1910. Po absolvování střední školy v Náchodě studoval matematiku na Karlově univerzitě v Praze. Po skončení vysokoškolských studií pracoval jako učitel ve Žluticích na okr. Karlovy Vary, od r. 1938 působil na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. V době okupace byl zapojen do protifašistického hnutí, podílel se na rozšiřování ilegálního Rudého práva a listu Pravda na Novoměstsku. V roce 1942 byl přeložen na střední školu do Prahy, ale brzy na to nasazen na práci do Německa. V červnu 1943 byl v Halle zatčen. Vězněn v Terezíně a odsouzen k pobytu v koncentračním táboře Buchenwald.             V roce 1991 byla po něm v Brně Líšni pojmenována ulice. V Městském muzeu v Ústí nad Orlicí nemáme na tohoto rodáka žádné památky. Foto: Pomník obětem, postavený vězni po osvobození Buchenwaldu americkou armádou. In. Moulis, Miloslav: To byl Buchenwald. 1959, obr. č. 54.      15. února 1995 zemřel v Praze kněz římskokatolické církve Josef JAKUBEC.                                        Josef byl jeden z osmi dětí ústeckého čalouníka Jakubce. Narodil se v Ústí nad Orlicí 1. září 1932.  V roce 1945 byl společně se svým bratrem Václavem přijat na Velehrad do jezuitského gymnázia. V roce 1948 byl však tento ústav zrušen a Josef přešel od 1. srpna 1949 do řádu Tovaryšstva Ježíšova.  Dne 13. dubna 1950 byl internován a ke konci roku propuštěn. Další teologické studia mu nebyla umožněna.  V den svých dvacátých narozenin (1.9.1952) byl povolán k výkonu vojenské služby, kterou vykonával v pomocných technických jednotkách. Dvacet sedm měsíců sloužil u 68. PTP v Komárně. Po propuštění se 30. listopadu 1954 vrátil domů a pracoval na různých místech jako dělník. V září 1968 mu trochu uvolněný režim dovolil odejít na řadovou univerzitu do rakouského Innsbrucku. Po roce studií, 20. září 1969 byl vysvěcen na kněze. Vrátil se do vlasti a začal pracovat v duchovní službě v královéhradecké diecézi.  Nejprve jako kostelník, pomocný duchovný až jako farář v Hradci Králové, Chrastu u Chrudimi, Licibořicích, Štokách. Zpravidla zabydlení a působení na farnostech bylo časově krátké. V roce 1986 nastoupil místo děkana a duchovního správce v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1990 si P. Josefa Jakubce vybral biskup Karel Otčenášek jako svého generálního vikáře. Po zotavení z infarktu přešel jako zástupce novicmistra ke svému řádu. Působil na Velehradě, Kolíně a v Praze.  Josef Jakubec zemřel v Praze 15. února 1995 a byl pochován do řádové hrobky.  Foto: Dům čalouníka a dekoratéra Fr. Jakubce, kde Josef prožil dětství, Kostelní ul. 29 (dům již nestojí):  MM ÚO,; fond fotografií, přír.č. 18/09   19. února 1940 zemřela ve Vysokém Mýtě spisovatelka Tereza SVATOVÁ, rozená Albertová.              Narodila se 31. března 1858 v Žamberku. Její otec František Albert byl hodinářem a později zastával místo městského duchovního. V roce 1860, kdy jim při požáru vyhořel dům, dali rodiče dvouletou Terezu na vychování k manželům Princovým do Ústí nad Orlicí, tedy k příbuzným, neboť manželka Františka Alberta byla starší sestrou Tarsily Princové.  V patnácti letech manželé Princovi Terezu adoptovali. Obě rodiny patřily mezi vzdělané vlastenecké vrstvy jak v Žamberku, tak v Ústí nad Orlicí. Toto prostředí umocněné uměleckými a literárními styky univ. prof. Eduarda Alberta – bratra Terezy, mělo na její spisovatelskou činnost rozhodující vliv. Zahájila ji již ve svých dvaadvaceti letech a své první práce uveřejňovala v "Národních listech", "Květech" a "Lumíru". Redaktoři těchto časopisů jako např. Jan Neruda, Servác Heller i Josef Sládek ji v této práci povzbuzovali a ujišťovali ji, že má spisovatelský talent.  V dopise z 20. ledna 1884 píše např. S. Heller "Milostivá paní! S radostí dávám vždy Vaše feuilletonové příspěvky do tisku, poněvadž vidím v nich talent. Chtěl jsem Vás sám už vyzvat, abyste se pokusila o nějakou větší práci a těší mne, že Jste sama se tak rozhodla. ...", nebo Josef Sládek v dopise z 14. února 1886 "Velectěná paní! Obdržel jsem dnes Vaši povídku pro "Lumír" a děkuji Vám za ni. Uveřejním ji v některém z nejbližších čísel – že rád, můžete býti přesvědčena, neboť je to věc velmi cenná a – dojala mne při čtení. Tím také srdečně jsem potěšen, že mezi spolupracovníky "Lumíra" bude také jméno Vaše. Děkuji Vám tedy a zároveň ujišťuji Vás, že každou další práci zajisté zavděčíte se čtenářstvu mého listu i mně."  Tereza Svatová nejraději psala vzpomínky a fejetony. Úzkostlivě dbala na pravdivost obsahu. Napsala také hodně vzpomínek na Jaroslava Vrchlického, se kterým ji pojilo dlouhé přátelství. Své povídky vydala i knižně ve dvou svazcích "Selské črty" a "Črty ze společnosti". 12. října 1874 se Tereza provdala za berního adjunkta Josefa Svatu, který v Ústí nad Orlicí pracoval u berního úřadu. Později sloužil jako hlavní berní v Mladé Boleslavi.  Po jeho penzionování žila rodina ve Vysokém Mýtě, kde také oba manželé zemřeli. Na Ústí Tereza celý život ráda vzpomínala a jak sama říkala, měla ho "vždy jen v té nejkrásnější a sympatické vzpomínce a ráda, velice ráda, vracela se v myšlenkách tam, kde prožila šťastné dětství a první mladost".  Foto in. Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1940, č.3, s. 82.                                                    Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea