Ústecké kalendárium

Ústecké kalendárium – březen 2010

7. března 1950 zemřel v bývalém Borůvkově sanatoriu v Praze houslový virtuos a hudební pedagog Jaroslav KOCIAN.
Jaroslav se narodil v domě čp. 31 v dnešní ulici Mistra Jaroslava Kociana 22. února 1883. Jeho prvním učitelem byl jeho otec Julius a později Josef Zábrodský. Již ve svých čtyřech a půl letech poprvé veřejně vystoupil na jedné z výročních slavností Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí. Zpaměti, za doprovodu tatínkovy kytary, zahrál na housle 24 národních písní. Ve třinácti letech byl jako nadprůměrně nadaný přijat na pražskou konzervatoř do houslového oddělení vynikajícího pedagoga Otakara Ševčíka. Kompozici studoval u Antonína Dvořáka.
V roce 1901 svá studia ukončil a nastoupil do slavné, ale současně velmi náročné éry houslového virtuosa. Po několika koncertech v Čechách získal přízeň vídeňského publika. Vídeň se mu také stala branou do světa. Na své první turné do USA odjel 22. listopadu1902 s ústeckým rodákem Františkem Špindlerem. Turné trvalo až do 19. 4. 1903. Ve Spojených státech si získal velkou přízeň a obdiv, zejména pak mezi žijícími krajany. Výčet Kocianových koncertů, které absolvoval v letech 1901 až 1930 je rozsáhlý. Jeho nejen technicky dokonalou, ale především hluboce procítěnou hru, vždy intonačně čistou, s osobitým tónem slyšeli posluchači téměř ve všech kontinentech.
Od roku 1922 působil Jaroslav Kocian na pražské konzervatoři, nejprve jako mimořádný profesor, když zastupoval nemocného Otakara Ševčíka, v letech 1930 až 1943 již jako profesor mistrovské školy. Za svého pedagogického působení vychoval řadu skvělých houslistů. Zvláště mezi nimi vynikal Václav Snítil a Josef Suk.
Vztah Jaroslava Kociana k rodnému Ústí nad Orlicí byl po celá léta velmi vřelý. Neustále se sem ze svých cest vracel, aby tu načerpal nových sil, nebo nastudoval nový repertoár.
Se jménem Jaroslava Kociana se setkáváme velice často, a to nejen v květnových dnech, kdy se každoročně pořádá Kocianova mezinárodní houslová soutěž pro mládež.
Od 20. února 1940 nese, i když s přestávkou, jeho jméno ústecká Základní umělecká škola. Ústecká ulice, ve které stojí jeho rodný dům, byla pojmenovaná jeho jménem na ulici M. J. Kociana.
11. září 1926 byl Jaroslav Kocian jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí.
Jaroslav byl na vlastní přání pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově. V roce 1958 byly však jeho ostatky vyzvednuty, převezeny a uloženy na čestné místo na Slavíně v Praze.
Ve sbírkách Městského muzea je uložena nejen převážná část jeho pozůstalosti včetně jeho autorských hudebních skladeb, ale i většina publikovaného a nepublikovaného díla věnovaná jeho osobě a tvorbě. Foto: MM ÚO; AS Jaroslav Kocian, přír. č.50/92.


9. března 1905 se v Nové vsi u Vysokého Mýta narodil příslušník domácího protifašistického odboje a člen ústeckého městského zastupitelstva František LUSTYK.
Po skončení školní docházky pracoval jako textilní dělník. V roce 1935 byl zvolen za člena městského zastupitelstva. Během okupace se účastnil podzemní činnosti komunistické strany, pracoval ve skupině s Karlem Doležalem a dalšími. V roce 1941 byl gestapem zatčen, následně vězněn v Pardubicích, v Terezíně, v Drážďanech a na dalších místech. Svou životní pouť ukončil ve věznici v Briegu, kde 20. dubna 1944 zahynul. Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí je uloženo několik jeho dopisů z věznice Briegu zaslaných jeho manželce Jitce Lustykové. Jméno Františka Lustyka najdete na pamětní desce obětem II. světové války na Památníku odboje v Ústí nad Orlicí.


11. března 1910 se v Horní Čermné-Nepomuk narodil dlouholetý funkcionář dobrovolných hasičů a České numismatické společnosti v Ústí nad Orlicí Jaroslav ŠILAR.
V Nepomuku navštěvoval českou školu, poslední rok školní docházky, aby si osvojil němčinu, přešel do školy v Lanškrouně. Ve městě byl v německé rodině na tzv. „handlu“. V Brandýse nad Orlicí se potom vyučil knihařem. V roce 1929 ukončil Obchodní akademii v Praze. Po krátkém působení v Chocni a ve Vysokém Mýtě se stal zaměstnancem Hospodářské záložny v Ústí nad Orlicí. Ta jej v roce 1933 poslala do své pobočky v Horní Čermné. Po záboru Horní Čermné v roce 1938 odešel natrvalo do Ústí nad Orlicí. Od roku 1945 až do odchodu do důchodu byl ředitelem ústecké spořitelny. Peněžnictví jej přivedlo k hlubšímu zájmu o mince a papírové platidla. V roce 1957 se stal členem Numismatické společnosti československé. V roce 1961 spolu s dalšími založil pobočku této společnosti v Ústí nad Orlicí. V letech 1968 až 1972 působil jako její předseda. Jaroslav Šilar působil i v jiných dobrovolných organizacích. Nejdéle ve Svazu dobrovolných hasičů. Nepřetržitě od roku 1936. U hasičů vykonával i celou řadu zodpovědných funkcí a byl i předsedou revizní komise ústředí. Jeho sběratelský zájem byl hlavně zaměřen na hasičské medaile. Sám již nestačil vytvořit soupis těchto medailí. To udělal až jeho syn Jaroslav. Pobočka ČNS v Ústí nad Orlicí jej v roce 1992 vydala knižně pod názvem „Hasičské medaile“. Soupis obsahuje 471 položek. Jaroslav Šilar zemřel 10. července 1989.
Foto: in. Šilar, Jaroslav, Hasičské medaile. Ústí nad Orlicí, ČNS 1992, s. [3].

13. března 1945 byl na Pankráci popraven sportovec - cyklista Jiří VOREL.
Jiří Vorel se narodil 17. listopadu 1923 v Praze. Jeho rodiče pocházeli z Ústí nad Orlicí. Odtud odešli do Doudleb nad Orlicí, kde u nádraží provozovali známý hotel „Vorel“. Jiří se již v mládí začal zajímat o sport. Nejprve to byla atletika, následovala kopaná a plavání a nakonec cyklistika. Té se začal věnovat profesionálně. Během války pracoval jako strojní zámečník v Mrázově letecké továrně v Chocni. Do zaměstnání jezdil pravidelně tam i zpět na kole. S nadšením, ale s podceněním nebezpečí, které představoval německý okupant, si již v roce 1939 pořídil automatickou pistoli ráže 6,3 mm a bubínkový revolver ráže 9 mm s dvaceti náboji. Držení zbraní bylo prozrazeno a Jiří byl hradeckým gestapem 21. září 1944 zatčen. Za nelegální držení střelné zbraně a munice byl odsouzen k trestu smrti popraven.
Ztráta jediného syna byla pro jeho matku velice krutá. Poslední věc, kterou mohla pro syna udělat, bylo zřízení symbolického místa posledního odpočinku. Na ústeckém hřbitově nechala provést podstatné úpravy rodinného hrobu (v něm již od roku 1942 spočíval její manžel a Jiřího otec pan Liboslav Vorel). Hrobu vévodila bronzová miniatura sochaře Jana Štursy „Raněný“. V roce 1998 věnovala poslední příbuzná Jiřího Vorla paní Blažena Benešová tuto plastiku Městskému muzeu v Ústí nad Orlicí. Dnes si ji můžete prohlédnout v atriu přístavby ústecké radnice přímo před vchodem do výstavní síně. Symbolický hrob Jiřího Vorla dnes zdobí jen podstavec s nápisem: „Na věčnou paměť popravenému synu Jiřímu matka“.
Foto in. Havel, Josef: Oběti předcházejí vítězství. Ústí nad Orlicí, Oftis 2005, s. 247


19. 3 1830 ve Žďáře n. Sáz. zemřel spisovatel, národní buditel a vlastenec, ústecký rodák kněz Matěj Josef SYCHRA.
Matěj Josef se narodil v budově dnešní ústecké radnice 21. prosince 1776. Jeho otec Matěj byl tkalcem a městským písařem. První literární a hudební vzdělání získal ve svém rodném městě u učitele a ředitele kůru Jana Jahody. V roce 1789 odešel Matěj Josef do Prahy, kde po dokončení gymnázia absolvoval studia filosofie a teologie. V roce 1801 byl vysvěcen na kněze. Po působení v Sebranicích u Litomyšle, Bystrém u Poličky, Německé Bělé a Jimramově definitivně zakotvil v roce 1824 v Zámku Žďáru u Nového Města na Moravě. Jednou z jeho předních vlastností byla jeho vroucí láska k vlasti, národu a především k českému jazyku. Proto se po celý svůj život snažil poznat český jazyk tak, aby i česká literatura dosáhla vyššího stupně. Za tuto činnost tehdejšího počátku probouzejícího se samostatného češství zaujal Matěj Josef Sychra přední místo mezi buditeli našeho národa z počátku 19. století. Značnou část svých literárních prací zaměřil na vzdělavatelskou činnost, zejména v třísvazkovém souboru s názvem "Povídatel" a v dvoudílném "Kratochvílníku". Byl také velkým sběratelem folklóru a jeho českoslovanská frazeologie se stala Josefu Jungmanovi velmi cenným materiálem pro "Slovník česko-německý". Rozsáhlá byla i jeho překladatelská činnost. Zaměřil se zvláště na divadlo a uvedl k nám např. Moliera a Augusta von Kotzebuea. Napsal také mnoho povídek a veršů pro mládež. Vydal celkem pět svazků povídek. Velké množství prací bylo otištěno pouze v časopisech. Částečný soupis jeho díla můžete najít ve známé knize Josefa Jungmanna „Historie literatury české“. Matěj Josef Sychra neměl pevné zdraví a zemřel v nedožitých padesáti čtyřech letech. Podle svého posledního přání byl pochován na Zelené Hoře nedaleko Nového Města na Moravě. Na paměť jeho stých narozenin v roce 1876 uspořádala ústecká městská obec ve dnech 20. až 22. srpna slavnost, při níž byla na budově radnice odhalena Matěji Josefu Sychrovi pamětní deska. Ve fondu knihovny Městského muzea je uložen rukopis s názvem: Upomínka na slavnost stoleté památky narození Matěje Josefa Sychry v Ústí nad Or. dne 21. a 22. srpna 1876, který obsahuje Proslov ke slavnosti stoleté památky narození Matěje Josefa Sychry od Antala Staška a Slova ke dvěma slavnostním sborům od Josefa St. Lomnického. Jeho jméno nese Městská knihovny ve Žďářu nad Sázavou. V Ústí nad Orlicí byla po něm pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.
foto: MM ÚO; fond výtvarné umění, inv. č. 19A76 (ÚKZ 3/2000)


21. března 1905 se v Ústí nad Orlicí narodil významný český mineralog světového významu RNDr. Radim NOVÁČEK.
Radim Nováček byl jediným synem vedoucího úředníka Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí Karla Nováčka. Matku ztratil již jako školák, zemřela v roce 1919. Po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy university v Praze přírodopis a chemii. Doktorem přírodních věd byl promován 30. srpna 1928. Od roku 1929 působil jako asistent v Mineralogickém ústavu prof. Dr. Františka Slavíka. Po úspěšném absolvování vysokoškolských studií a vykonání státních zkoušek a rigoróza se v roce 1936 habilitoval pro obor mineralogie. Po uzavření vysokých škol odešel do mineralogického oddělení Národního muzea. Radim Nováček přispěl k širšímu uplatnění chemie ve výzkumu nerostů a hornin. Zabýval se hlavně kvantitativní mikrochemickou analýzou především druhotných uranových nerostů. Metodu analýzy dokázal úspěšně používat i v případech, kdy měl k dispozici jen miligram vzorku. Stejně úspěšně zvládal sledování morfologie a optických vlastností krystalu. Stanovil např. chemický vzorec johannitu a uranopilitu. Jeho publikace, v nichž detailně popisuje výsledky svého výzkumu, se staly jedním ze základních kamenů nejen pro mineralogii a krystalochemii minerálů uranu, ale i pro mineralogii obecnou. Dodnes je jeho dílo citováno v odborné literatuře, což je nejen pozoruhodné, ale současně je to i dokladem vysoké vědecké hodnoty jeho výzkumu. Soupis jeho publikovaných odborných prací obsahuje 39 položek. Řada výzkumů však zůstala nedokončena. Jeho postoj k nacistické okupaci a strašlivé persekuci české inteligence jej dovedl do řad domácího protifašistického odboje. Pracoval ve skupině Vladimíra Krajiny. 10. října 1941 byl zatčen a jeho byt gestapáci zcela zdemolovali. Mnoho jeho rukopisů tak byl zničeno, nebo zašantročeno do Německa. Nejprve byl vězněn na „Pečkárně“ později na Pankráci. Odtud byl 6. února 1942 s dalšími 645 Čechy deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu. Tady byl na základě rozsudku stanného soudu v Praze 13. února 1942 zastřelen. Úřední zpráva, která byla zaslána jeho otci, hovoří o tom, že zemřel na zápal plic. Česká vědecká společnost v něm ztratila velice nadějného mineraloga a jistě plným právem se mu dostalo v roce 1951 posmrtného ocenění, kdy špičkový americký profesor Clifford Frondel nazval nováčekitem nový minerál hydratovaný uranylarzeničnan hořečnatý. Radim Nováček se i přes svůj krátký život svým dílem a tímto „svým „ minerálem zařadil mezi nesmrtelné. President republiky mu 15. prosince 1945 udělil čs. válečný kříž in memoriam. U příležitosti 25. výročí úmrtí byla Radimu Nováčkovi udělena medaile Emanuela Bořického. Stalo se tak na veřejné části zasedání vědecké rady přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze 23. února 1967. Ústecká veřejnost uctila památku svého významného rodáka 3. listopadu 1946, kdy byla na jeho rodném domě v Lázeňské ulici čp. 562 odhalena pamětní deska. Dnes si však na tohoto významného ústeckého rodáka vzpomene už jen odborná mineralogická veřejnost, ale ta jej bude stále spojovat s městem Ústí nad Orlicí, neboť ve všech encyklopediích, studiích apod. je u jeho jména vždy připojeno jeho rodiště, kterým bylo a stále zůstává naše město. Radim Nováček na naše město myslel i při psaní motáků z věznice na Pankráci, kdy věděl, že se již nevrátí a vyslovil v nich přání cit.: “Moji urnu do Ústí k mamince.“ Opisy motáků jsou uloženy v knihovně Městského muzea.


23. března 1795 se v Ústí nad Orlicí narodil český houslista a hudební skladatel Leopold JANSA.
Leopold Jansa se narodil jako syn soukeníka Benedikta Jansy v domě čp. 191. Hře na housle, varhany a klavír se učil u učitele a ředitele kůru Jana Jahody. Gymnázium vystudoval v Brně, kde také pokračoval v hudebním vzdělávání. Zde si obzvláště oblíbil hru na housle. V roce 1817 odešel do Vídně na právnickou fakultu. Mimo studia práv se vzdělával u hudebního skladatele Emanuela Aloise Förstra v kompozici. Po několika úspěšných veřejných koncertech se Leopold Jansa opustil studia a věnoval se pouze hře na housle. V krátké době si získal vedle Josefa Maysedra a Josefa Böhma pověst nejlepšího vídeňského houslisty. V roce 1823 se stal komorním hudebníkem domácí kapely hraběte z Brunšviku, o rok později členem císařské kapely při dvorní opeře a v roce 1834 ředitelem hudby a profesorem houslí při vídeňské universitní konviktě. Tohoto úřadu byl však v roce 1850 zbaven a to jen proto, že při své koncertní cestě do Anglie hrál v Londýně uherským emigrantům. V následující době žil v Londýně a věnoval se vyučování hře na housle a klavíru. Teprve v roce 1869 mu byl povolen návrat do Vídně a přiděleno doživotní výslužné. Jako houslista vynikal neobyčejnou technickou zručností a oduševnělým přednesem. Současně byl i mistrem v kvartetní hře. Podle hudební kritiky byly jeho kvartetní večery, které pořádal ve Vídni až do osudného roku 1850 "... bezpečným útulkem hudby pravé a důstojné a již jméno Jansovo bylo obecenstvu zárukou, že uslyší jen skladby dokonalé v přednesu co nejdokonalejším." Leopold Jansa byl také velice plodným skladatelem. Jeho díla vynikají nejen příjemným slohem, ale i obsahem. Ve sbírkách Městského muzea je uloženo větší množství jeho skladeb nejrůznějšího charakteru. Leopold Jansa zemřel ve Vídni 25. ledna 1875. Foto: MM ÚO, AS: SODD Jansa Leopold.
Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea