Českotřebovské kalendárium na květen 2010                       Dvojí letošní výročí – 100 let od narození a 20 let od úmrtí Čeňka HAMPLA (15.12. 1910 – 1.5. 1990), bývalého purkmistra, organizátora a zakladatele jabkancových poutí a také známého divadelníka Pocházel z pěti dětí staničního dělníka z České Třebové. Vyučil se truhlářem a byl zaměstnán v truhlářství u Koníčků na Skalce. Když pro nedostatek práce musel odejít, nastoupil k jedné pražské firmě, která dělala dřevěná obložení lednic. Po čase se vrátil zpět do České Třebové.Nejprve pracoval na vrchní stavbě, pak v lokomotivním depu, kde prošel snad všemi pracovními posty a skončil na místě strojmistra. V této funkci také odešel na zasloužený odpočinek. Znali jsme jej jako bývalého purkmistra od starobylého kostelíčka sv. Kateřiny, organizátora a zakladatele novodobých „ Jabkancových poutí“. Aktivně pracoval v Hudebním sdružení železničních zaměstnanců a v divadelních spolcích města. Nechyběl také na žádném kabaretním večírku, řadu z nich konferoval. Odezpíval zde stovky písniček a kupletů.      Sedmdesáté narozeniny Čeňka Hampla připomněl divadelní soubor Hýbl hrou J. K. Tyla Paní Marjánka matka pluku za režie Karla Tomše. Jubilant si zde zahrál roli Sekáčka. K nedožitým osmdesátým narozeninám mu Spolek od sv. Kateřiny spolu s rodinou uspořádal výstavu ve své chalupě U kostelíčka. Tuto populární a oblíbenou osobnost jsme si zde mohli připomenout na velkém množství fotografií a na dalších dokumentech.   20 let od úmrtí Jana MEHLA (19.5. 1912 – 22.5. 1990), akademického malíře a restaurátora nástěnných maleb   Narodil se v Nádražní ulici čp. 464 v neúplné rodině. V rodné České Třebové absolvoval čtyři ročníky měšťanské školy a pokračoval na školách uměleckých. Nejprve na škole uměleckých řemesel v Brně, následovala pražská Akademie (profesoři V. Nechleba, W. Nowak) a studia zakončil čestným rokem u Františka Kupky v Paříži. Potom se usadil v rodném městě, kde pilně maloval a také se zde v roce 1940 oženil s Vlastou Šotkovou. Krátce po sňatku se spolu odstěhovali do Prahy. Byl výborným portrétistou, maloval obrazy s figurálními motivy a také krajiny. Později se věnoval abstraktní malbě, grafice a restaurování nástěnných maleb. Spolupracoval s hudebním nakladatelstvím Panton (obálky, frontispice, vazby a ilustrace), s loutkovou scénou ÚDA v Praze a Národním divadlem ( návrhy kostýmů pro Verdiho operu Don Carlos). Od roku 1935 byl organizován ve Skupině výtvarných umělců v Brně, od roku 1939 působil ve SVU Aleš v Brně a Praze. Členství měl i v tvůrčí skupině B7. S těmito organizacemi se zúčastňoval pravidelných členských a celostátních výstav (Zlínský salon, Jízdárna Pražského hradu, Topičův salon, Výtvarná úroda, Galerie U Řečických v Praze …). Vystavoval také v zahraničí – v Sofii, Moskvě, Budapešti, Rio de Janeiro a Paříži. Obrazy Jana Mehla vlastní Národní galerie, řada oblastních galerií, ministerstvo kultury, Vojenský historický ústav a další instituce. Mnoho jeho děl je v držení soukromých sběratelů. Řada olejových obrazů a také grafické listy jsou v depozitáři Městského muzea v České Třebové. Nesmíme zapomenout ani na jeho činnost restaurátora nástěnných maleb. Nejnáročnější prací byla rekonstrukce Alšových freskosgrafit a sgrafit na budově Smetanova muzea v Praze.   30 let od úmrtí Jana RYBIČKY (16.8. 1909 – 5.5. 1980) Narodil se v České Třebové v domě čp. 74 v Hýblově ulici. Měl ještě dva starší sourozence. Sestra Eugenie se později stala manželkou ministra obchodu dr. Ferdinanda Heidlera, bratr Otto zemřel v sedmi letech na záškrt. Jeho otec Otto Rybička byl majitelem koloniálního obchodu a výrobny likérů. Janova matka Eugenie Zora Rybičková byla dcerou hudebního skladatele V.V. Hausmanna. Jan hovořil několika světovými jazyky, od mládí byl veden k hudbě. Vedle klavíru ovládal hru na harmoniku, klarinet a altsaxofon. Hrával s Preislerovým jazzovým orchestrem, který pravidelně vystupoval v sokolovně Na Skále. Spolupracoval také s Kyralovým jazzovým orchestrem, vedeným Oldřichem Řehákem z Parníka. Jan Rybička byl společníkem svého otce při výrobě lihovin. Po zániku živností v padesátých letech vystřídal postupně několik nekvalifikovaných zaměstnání. Pracoval např. jako dozorce výměn u ČSD, nebo dělník v Armaturce, kde dostával nejpodřadnější práci. Nebylo mu ani dopřáno dožít v rodném domě. Po nuceném vystěhování nalezl útočiště v zadním traktu sousedního domu čp. 75. Stáhl se do ústraní, zatrpknul. Poslední roky života prožil u své dávné lásky, Mařenky Pirklové, která pocházela z českotřebovské čtvrti Vinohrady. V té době byla již několik let vdovou a žila v Praze. Na své rodné město tak zanevřel, že ani po smrti se nechtěl vrátit domů. Pochován byl v Praze.                                          Jan Skalický