Českotřebovské kalendárium na červen 2010                        65 let od úmrtí Františka PREISLERA (5.5. 1886 – 6.6. 1945), ředitele kůru, kapelníka, skladatele a hudebního pedagoga Pocházel ze známé hudební rodiny Preislerů, kde byl již třetím Františkem v pořadí. Narodil se v Poličce jako syn dlouholetého ředitele kůru a kapelníka. Když v patnácti letech odcházel na pražskou hudební konzervatoř, ovládal hru na klavír, varhany, smyčcové a některé dechové nástroje. Měl také za sebou několik úspěšných skladatelských pokusů. Po absolvování konzervatoře působil nejprve v rodné Poličce (učitel hudby, sbormistr zpěváckého spolku Kolár, dirigent Mládenecké kapely), následovaly Nové Dvory u Kutné Hory (ředitel kůru) a nakonec Česká Třebová. Jmenovacím dekretem Zemského úřadu v Praze zde byl v roce 1906 ustanoven ředitelem kůru a městským kapelníkem. Založil a řídil hudební spolek Filharmonia, později změněný na pěvecko – hudební spolek Smetana a také dechový a taneční orchestr. Také učil zpěvu na místní reálce a hudbě všeobecně na své soukromé škole. Pro své žáky napsal řadu cvičení a škol k výuce hudebních nástrojů. Složil desítky písní, předeher, skladeb komorních a tanečních, hudbu scénickou, k tělovýchovným cvičením, balety. Mimo to upravil husitské a evangelické chorály a nespočet písní lidových. Jeho skladby se s úspěchem hrávaly v místním chrámu sv. Jakuba. Vlastnil obrovský hudební archiv, který neustále doplňoval. Ve své době patřil k největším ve východních Čechách. Hudebně doprovázel pěvce a sólisty při nejrůznějších příležitostech. Patřil ke spoluzakladatelům Spolku pro vybudování divadla v České Třebové, ve kterém byl dlouholetým členem výboru. Bydlel v domě kupce Emanuela Vencla, kam se přiženil. Zemřel nečekaně, krátce po osvobození naší vlasti. Pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově.   110 let od narození Ladislava SILBRNÍKA (17.6. 1900 – 8.10. 1943), českotřebovského železničáře a pracovníka odboje  Narodil se v rodině domácího tkalce Na Skalce v České Třebové. Po vyučení elektrotechnikem nastoupil k modré armádě a stal se strojvedoucím – čekatelem. Byl Třebovákem tělem i duší. Působil jako aktivní člen spolku turistů, kuželkářů, filatelistů, esperantistů, Sokola, radioklubu a jiných zájmových organizací. V zaměstnání byl spokojen, ale přišel rok 1938 a mobilizace, Mnichov a 15. březen 1939. Protože nechtěl sloužit Hitlerovi, využil příležitosti a dobrovolně se nechal penzionovat. Za pomoci pražské známé M. Dudové si našel cestu k ústředí odbojové organizace a začal plnit její instrukce. V bytě bratra Rudolfa asistoval při rozmnožování ilegálních tiskovin a rozvážel je do mnoha míst okupované země. Pomáhal při odsunech vojáků i civilistů  za hranice, zejména do Polska. Přímo ve Třebové založil samostatnou skupinu stejně smýšlejících železničářů, kteří měli nejen odvahu, ale i přístup k informacím rázu politického, hospodářsko – technického a vojenského. V červnu 1941 se štěstím unikl v Praze gestapu, ale ne nadlouho. Ještě stačil zamést stopy a varovat příbuzné a spolupracovníky. V den svých jmenin byl zatčen přímo na ulici jako člen CPO při leteckém poplachu. Při přelíčení 29. a 30. března 1943 v Drážďanech byl odsouzen k trestu smrti . Rozsudek byl o půl roku později vykonán. In memoriam byl vyznamenán Odznakem druhého národního odboje ministra vnitra a Čs. válečným křížem 1939 prezidenta republiky.   110. výročí sňatku malíře Maxe Švabinského s Eliškou Vejrychovou                                                                                      Eliška s Maxem se seznámili v roce 1895 na Národopisné výstavě v Praze. Okamžitě se do sebe zamilovali. Ela snila o umělci a malíř našel děvče, které si chtěl vychovat podle svých představ. A Ela byla učenlivou žákyní. Švabinský ji nosil knihy i publikace o umění a zasvěcoval ji do své práce. Také se rychle adaptoval do početného rodinného kolektivu Vejrychových. S nimi také v roce 1895 poprvé navštívil vesničku Kozlov. Švabinského nadchla nejen malebná chaloupka ve stráni, ale i okolní příroda. Od této chvíle se stal Kozlov na mnoho let (do roku 1919) hlavním inspiračním a pracovním prostředím. Rok 1900 jim přinesl dvě významné události. Přístavbu chaloupky, provedenou Eliným bratrem Karlem a svatbu. Ta se uskutečnila 2.června 1900 v Litomyšli, protože vesnička Kozlov patřila do tamní farnosti. Ženich Max a jeho mládenec, malíř Jakub Obrovský, byli v cylindrech a nevěsta v dlouhých bílých šatech. Když se svatebčané vraceli z kostela, Kozlovští je přivítali podle starého zvyku. Všichni přítomní byli ve svátečním oblečení shromážděni na návsi, zástava na vysokých stožárech lemovaná chvojím přála štěstí novomanželům. V hostinci U Kabrhelů, sousedícím s Pecháčkovým statkem, byla nachystaná svatební hostina. Druhého dne novomanželé Ela a Max odjeli na svatební cestu do Holandska. Za Rembrandtem a Halsem.   45 let od úmrtí Václava ŠREFLA (14.5. 1889 – 13.6. 1965), majitele továrny na armatury                                                     Narodil se v rodině zemědělce v Kunvaldu. Měl ještě sedm sourozenců (šest chlapců a jedno děvče). Základní školu absolvoval v Žamberku, pak se vyučil zámečníkem. Teoretické vědomosti získal v pokračovací škole v Králikách. Po praxi, kterou vykonal v textilní továrně Jan Hernych a syn (Ústí nad Orlicí), v parní cihelně a pile Josefa Holase (Ústí nad Orlicí) a v továrně hospodářských strojů v Litomyšli se věnoval obchodní činnosti. Tu zahájil v podniku strýce Antonína Kalouse v Jablonném nad Orlicí, pokračoval v Kunvaldu (samostatně) a v roce 1912 u filiálky fy Šmok v Hylvátech, kde stroje i opravoval. Během první světové války pracoval v muniční továrně v Liberci. Koncem války se seznámil s Josefem Jindrou, majitelem továrny na mosazné zboží na Parníku u České Třebové a dohodli se na spolupráci. Václav Šrefl se staral o finanční a obchodní záležitosti, Josef Jindra vedl výrobu. Postupem let spolu vybudovali dobře prosperující podnik, zaměstnávající až 170 lidí. Po jedenácti letech (1929) se oba společníci rozešli.      Za necelý rok po rozdělení majetku uvedl Václav Šrefl do provozu vlastní podnik v České Třebové. Ten úspěšně vedl až do osudného znárodnění v roce 1948. V té době přišel nejen o továrnu, ale i vilu na Parníku. Tehdy zůstal s rodinou úplně bez prostředků. Jeho manželka pak pracovala několik let v parnické textilce, aby měli alespoň malou penzi. Poslední roky života dožil za podpory svých tří dětí v činžovním domě na Farářství, kde také zemřel.                                                                                                                                                                                        Jan Skalický Dodatek k článku o Janu Rybičkovi z minulého měsíce: Podle posledního zjištění Jan Rybička s parnickým orchestrem vedeným Oldřichem Řehákem nespolupracoval.