15 let od úmrtí Jaroslava BENÁTSKÉHO

Českotřebovské kalendárium na červenec 2010
15 let od úmrtí Jaroslava BENÁTSKÉHO (17.4. 1913 – 3.7. 1995), významného loutkáře a železničního modeláře
Narodil se v České Třebové jako nejmladší ze šesti dětí strojvedoucího Viléma Benátského. Sám také v pozdějších letech pracoval u dráhy. Nejprve zastával místo strojního topiče a později strojvedoucího. V roce 1961 byl ze zdravotních důvodů přeřazen do funkce personálního strojmistra lokomotivního depa, kterou vykonával do odchodu do důchodu.
Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo, kterému věnoval veškerý volný čas. Byl nejen loutkohercem, ale i režisérem a vedoucím souboru. Největší úspěchy se svým kolektivem loutkářů slavil od roku 1947, kdy domovskou scénou bylo částečně zděné, částečně dřevěné divadélko Úsvit na Trávníku. Tehdy se českotřebovští divadelníci účastnili téměř pravidelně celostátních přehlídek a soutěží. Po roce 1960 muselo divadélko ustoupit nové zástavbě. Ještě Jaroslav Benátský pomáhal vybudovat Malou scénu (1963 až 1966), která byla náhradou za scénu Úsvit a určitou dobu zde i působil. Za celoživotní činnost u loutkového divadla obdržel Jaroslav Benátský řadu ocenění. Asi tou nejdůležitější byla čestná medaile Ministerstva kultury ČSR Za rozvoj amatérského loutkářství. Ve stáří se také zabýval stavbou modelů parních lokomotiv. Poslední, pátý model lokomotivy Modrý Albatros, zůstal z důvodu nemoci nedokončen.

5 let od úmrtí Jaroslava HOLCE (21.4. 1924 – 11.7. 2005), protifašistického odbojáře, bývalého aktivního kuželkáře a lyžaře
Narodil se v České Třebové v rodině zaměstnance ČSD, matka byla v domácnosti. Učil se strojním zámečníkem. Začínal u firmy Hynek Gottwald v Brandýse nad Orlicí, třetím rokem se doučoval v České Třebové u firmy Josef Štarman – továrna na chladící zařízení, která sídlila v Bezděkově. Během války byl zapojen přímo ve Třebové do mládežnického odbojového hnutí Mladý východ, kde pracoval od roku 1941. Když se tato činnost prozradila, přišlo si gestapo i pro Jaroslava. Od 12. dubna 1943 byl vězněn v Pardubicích, následoval Terezín a nakonec koncentrační tábor Buchenwald. Domů do České Třebové se vrátil 25. května 1945. Vzpomínky na tato léta zpracoval do rozsáhlé publikace Oběti předcházejí vítězství, která vyšla krátce před jeho smrtí.
Od roku 1946 pracoval na MNV v České Třebové, od roku 1953 byl pověřen vedením úřadovny na Parníku. V témže roce nastoupil na referát tělesné výchovy a sportu při ONV, kde působil do roku 1954. Následně byl zaměstnán v technické kanceláři českotřebovské Perly a zastával zde i funkci vodohospodáře. Když v letech 1961 až 1964 vystudoval večerní průmyslovou školu – obor pozemní stavitelství, stal se v Perle vedoucím stavební údržby. Do důchodu odešel v roce 1981.
Svůj volný čas věnoval sportu. Jeho láskou do vysokého věku zůstaly kuželky, ale mnoho Třebováků si jej také pamatuje i jako parnického lyžaře a lyžařského funkcionáře. V obou sportech dosáhl výborných výsledků. Získal celou řadu ocenění. Ta poslední a nejdůležitější obdržel od VV ČSTV (Za celoživotní práci a výjimečný přínos pro rozvoj tělovýchovy a sportu) a Města České Třebové (Kohout 2003).
90 let od narození doc. Jiřího JOSEFÍKA (29.7. 1920 – 13.10. 2006), akademického malíře a restaurátora, vysokoškolského pedagoga
Narodil se v České Třebové v rodině dělmistra zdejších železničních opraven. Jeho rodný domek čp. 216 stojí v Chorinově ulici, dnes má nového majitele. Ve svém rodišti absolvoval reálné gymnázium (1940) a v nedaleké Chocni abiturientský kurs při obchodní akademii. Po těchto studiích střídal různá zaměstnání až do konce války. Naposledy pracoval v českotřebovských železničních opravnách. Byl jedním z prvních posluchačů obnovené Akademie výtvarných umění v Praze, kam nastoupil bezprostředně po skončení války v roce 1945. Absolvoval speciální školu monumentální malby u prof. Vladimíra Sychry (1950) a pokračoval na nově založené restaurátorské speciálce u prof. Bohuslava Slánského, kterou ukončil v roce 1953. Vedle vlastní tvorby (mozaiky stropu Památníku neznámého vojína v Praze, vitráže pro světovou výstavu v Bruselu, vitráže v kostele v Řetové, četné portréty jeho blízkých a přátel, malba květin, krajin a zátiší, kopie starých mistrů …) se zabýval převážně restaurováním obrazů a nástěnných maleb. Od roku 1952 do roku 1958, ještě před ukončením studia, byl asistentem u prof. Vl. Sychry a od roku 1958 do roku 1971 odborným asistentem prof. B. Slánského na téže škole. V roce 1968 se habilitoval pro obor restaurování malířských děl na restaurátorské speciálce pražské AVU. Když se po ročním přerušení pedagogické práce vrátil z pracovního pobytu ve Schweinfurtu (Německo), kde restauroval soukromou sbírku více než tří set obrazů, byl označen za pravicového oportunistu a okamžitě propuštěn. Tehdy odešel roztrpčen na Slovensko, aby se podílel na průzkumu středověkých nástěnných maleb v regionech Gemeru a Spíše. Později zakotvil v levočském restaurátorském ateliéru, kde mohl zúročit své bohaté znalosti malířských technik a technologie nástěnných maleb. V roce 1990 byl rehabilitován, dokonce působil opět mezi studenty. Přednášel na ČVUT v Praze, obor chemie – chemie restaurování u docenta doktora Zelingra. Jako restaurátor opravil nespočet nástěnných obrazů i obrazů závěsných různého stáří a slohů. Většinou nesmírné hodnoty. Ve svém rodném městě České Třebové v děkanském kostele sv. Jakuba opravil oltářní obraz 5x10m ( viz foto K.Voleského) a 14 obrazů Křížové cesty – vše od malíře Umlaufa. Poznatky z praxe zveřejňoval v odborných domácích i zahraničních časopisech. Je také autorem katalogu první restaurátorské výstavy legendární skupiny R 64, kterou spoluzakládal. Naši vlast zastupoval na kongresech pořádaných organizací UNESCO v Amsterodamu (1969), Madridě (1972) a Lisabonu (1972). Na další kongres již nedostal povolení … Pracovní aktivita Jiřího Josefíka neutichla ani v pozdním věku. Dokládají to rozsáhlé kolektivní restaurátorské akce z 90. let. Souběžně s těmito pracemi se výrazně zapojil i do přípravy nového zákona o památkové péči.

65 let výtvarníka Pavla LANGHANSE, narozeného 14.7. 1945
Narodil se v rodině textilního mistra barevny Františka Langhanse v České Třebové – Parníku. Vyučil se nástrojařem v ústeckém Kovostavu, ale tomuto řemeslu se dlouho nevěnoval. Po návratu z vojenské základní služby nastoupil do českotřebovského textilního závodu Perla. Nejprve pracoval ve vodním hospodářství na teplárně, a když zemřel vedoucí propagačního oddělení Vítězslav Soušek (1973), ani chvíli neváhal a nastoupil do tohoto oddělení a stal se platným spolupracovníkem známého českotřebovského fotografa Karla Aligera. Pavel zde působil do roku 1986, kdy přestoupil do propagace OPMP Koventa (dnešní Korado). Od roku 1991 se osamostatnil a začal podnikat ve své reklamní agentuře. Výtvarný talent pravděpodobně zdědil po otci, známém regionálním výtvarníkovi (maloval šátky, kapesníky, kravaty, vyřezával obrazové rámy, maloval obrazy, byl sběratelem výtvarného umění). Talent ještě podpořil studiem na LŠU v Ústí nad Orlicí (1960 až 1963). Do dnešního dne namaloval nespočet obrazů a obrázků, ilustroval řadu knížek a novinových povídek, je autorem malovaných betlémů a pohledů. Pro významná jubilea či narození dětí vytvořil řadu hezkých gratulací. V posledních letech se věnuje vydávání populárních českotřebovských kalendářů. V čem ale opravdu vyniká ? V kresleném humoru. První vtip mu otiskli v Našem vojsku (1980) a o devět let později si letěl do Anglie pro 2. cenu v Mezinárodní soutěži karikaturistů.

Nedožitých 95 let ing. Otakara RUNY (26.7. 1915 – 28.11. 1941), sportovce, milovníka umění, muzikanta a odbojáře
Narodil se v České Třebové, v rodině železničního zaměstnance. Otec mu brzy zemřel. V rodném městě vystudoval reálku, v Praze Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství. Ve svých třiadvaceti letech se stal inženýrem a zároveň jako vynikající žák školy, také asistentem svého bývalého profesora Felbera. Po uzavření vysokých škol učil na Druhé průmyslové škole strojnické v Praze a poté byl zaměstnán v pražském ústředí plzeňské Škodovky. Jeho talent byl všestranný. Hrál na klavír, studoval cizí jazyky, miloval výtvarné umění, sportoval, cestoval … K smrti nenáviděl fašismus. Proto se plně zapojil do odbojové činnosti. Podílel se na organizaci pohřbu medika Opletala, patřil mezi spolupracovníky Oldřicha Štancla, spolupracoval se zpravodajskou skupinou studenta Dědka v České Třebové. V říjnu 1941 přišlo gestapo na stopu Štanclovy skupiny a tím i na ing. Otakara Runu. Stanný soud pracoval rychle. Vyšetřování šlo po linii výroby náloží a budování diverzních skupin. Za několik dní (28.11. 1941) byli všichni odsouzení v Ruzyni popraveni. V předvečer 52. výročí mučednické smrti mu byla na jeho rodném domě čp. 20 na Starém náměstí odhalena pamětní deska, věnovaná nadací J.a M. Hlávkových. Hlavní projev při této příležitosti přednesl ing. František Kord, politický vězeň za německé okupace, jeden z mnoha přátel Otakara Runy z Hlávkovy koleje.

Nedožitých 85 let Jana ŠKEŘÍKA (30.7. 1925 – 30.9. 2008), známého českotřebovského výtvarníka, někdejšího kapelníka a muzikanta
Narodil se v Českých Heřmanicích. V místě rodiště absolvoval obecnou školu a v nedaleké Sloupnici školu měšťanskou. Tehdy se rozhodl pro své budoucí povolání stavaře. Vyučil se ve stavebním oboru a následně vystudoval stavební průmyslovku v Hradci Králové. Nejprve byl zaměstnán u dvou soukromých stavebních firem v Chocni a Poličce, po základní vojenské službě pracoval v n.p. Průmstav Pardubice. Do České Třebové se přistěhoval v roce 1952, aby se podílel na stavbě rozvodny VČE v Semanínské ulici, kasáren, teplárny na Parníku, drážní polikliniky, vojenských bytovek v ulici Na Trubech a řady dalších budov. Posledních dvaadvacet let působil v drážní stavební projekci ÚVAR, odkud odešel na zasloužený odpočinek.
Ve volném čase se věnoval svým zálibám – chataření, chalupaření, hudbě a výtvarnému umění. Maloval od studentských let, ale pro velké zaneprázdnění asi ve třiceti letech s malováním skončil. Ke své lásce, štětcům a barvám, se vrátil okamžitě s odchodem do důchodu. Jeho chaloupky, kostelíky a ostatní stará architektura na kresbách a akvarelech svoji precizností nikdy nezapřely stavebního technika.V České Třebové a jejím okolí maloval především starý Trávník, chalupy v Kobylím dole, Hory, park Javorku, rotundu sv. Kateřiny, Vejrychův statek a Švabinského chaloupku v Kozlově. Svá díla představil na šestnácti společných a třech samostatných výstavách.

135 let od narození Miroslava ŠKRABALA (10.7. 1875 – 21.6. 1896), talentovaného houslisty a hudebního skladatele
Narodil se v České Třebové v rodině učitele a hudebníka Ferdinanda Škrabala. Jeho rodný dům čp.17 se nachází na dnešním Starém náměstí. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1888 až 1895, patřil k nejlepším žákům prof. Antonína Bennewitze. Po absolvování školy uspořádal několik koncertů ve východních Čechách, vystupoval i v rodné České Třebové. Komponovat začal pravděpodobně v osmnácti letech. Dochovala se tvorba písňová, melodramatická, z okruhu komorní hudby (klavírní tria a smyčcová kvarteta, skladby pro klavír a drobnější skladby pro housle). Před odjezdem na umělecké turné do Ameriky onemocněl z přepracování zánětem mozkových blan a zemřel ve věku nedožitých 21 let. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

Jan Skalický


100 let od narození Libuše HORÁKOVÉ (3.7.1910 - 10.5.1988), učitelky
Narodila se v rodině knihaře Josefa Malínského e jeho ženy Anny v Chrudimi.. Byla nejmladší z jeho čtyř dětí. Starší dva sourozenci pokračovali v otcově živnostenské činnosti, o dva roky starší bratr Vladimír a Libuše se v budoucnosti dala na učitelskou dráhu. V letech 1924 - 28 studovala na učitelském ústavu v Chrudimi. Školství se věnovala více než čtyřicet let....Po odchodu do důchodu ještě pomáhala učit pomáhala učit v okolí České Třebové.
Po maturitě na učitelském ústavu v Chrudimi odešla do podorlických škol (Výprachtice, Jablonné nad Orlicí, Bystřec, Čenkovice). Ve druhé polovině třicátých let byla přeložena do České Třebové, kde začínala na měšťanské škole na Parníku a poté přešla na dívčí měšťanskou školu v České Třebové k paní ředitelce Šklíbové. Po změnách ve školství se stala stálou učitelkou na II. stupni základních škol v České Třebové. Zde nejvíce vzpomínala na třídu, kde učila m.j. Hanu Fojtovou - Habrmanovou, Hanu Kapounovou - Venclovou, Martu Novotnou - Klaclovou a svoji neteř Hanu Horákovou.
Vedle povolání učitelky se efektivně zapojila do práce v českotřebovském Sokole, kde působila jako cvičitelka a také v dramatickém odboru, kde byla hlavně pod vedením režiséra MVDr. Čeňka Kesslera byla obsazována do mnoha významných dámských rolí. Nezapomenutelnou postavu vytvořila po boku pana Bohuňovského v hlavní roli ve hře "Na tý louce zelený". navíc ještě pravidelně vystupovala v "Mar girls" paní Marie Marklové. Po zanechání aktivní činnosti neustále navštěvovala veškeré divadelní, kulturní a hudební akce v našem městě.
Ve druhé polovině třicátých let se provdala za Jaroslava Horáka, jednoho z nejznámějších českotřebovských sportovců (gymnastika, lehká atletika, fotbal, volejbal, lyžování), spolumajitele místní knihtiskárny v Hýblově ulici. Bohužel jejich manželství netrvalo delší čas. Po narození dětí (Jaroslava (1938) a "Libuše (1942)´byl manžel Jaroslav v roce 1943 zatčen gestapem za odbojovou činnost a po věznění v Pardubicích, Terezíně a Drážďanech, byl v posledně jmenovaném městě 20. 9. 1944 popraven. Po této zdrcující události však paní Libuše Horáková pokračovala ve svém učitelském povolání a vychovala pro naši společnost mnoho skvělých a známých osobností. Zemřela uprostřed své milované rodiny 10. 6. 1988. (re)