Českotřebovské kalendárium na srpen 2010                        165 let dráhy Olomouc – Česká Třebová – Praha                                                                                                                     Původně se projektovala trať přes Svitavy a Litomyšl do Chocně. Protože měla mnoho odpůrců, volila se trasa přes Českou Třebovou a Pardubice. Na výstavbě železniční trati mezi Olomoucí a Prahou pracovalo 22 tisíc dělníků po dobu tří let. Stavbu vedl inženýr Karel Keissler, úsek z Pardubic do Prahy pak mladší inženýr Jan Perner. S výstavbou trati se začalo ve druhé polovině roku 1842. Co tomu předcházelo? Bylo nutno vytyčit nejvhodnější trasu, přeložit na mnoha místech řečiště Tiché Orlice, vykoupit pozemky a provést mnohé jiné přípravné akce, například přestavby domů v blízkosti dráhy, výměnu šindelových a doškových střech za ohnivzdorné atp. Na trati byly také vybudovány tři tunely – krasíkovský, třebovický a choceňský, který byl krátce po 2. světové válce zbourán. V roce 1845 se stavební práce chýlily ke konci a byly zahájeny první zkušební jízdy. Celá trať byla slavnostně otevřena 20. srpna téhož roku. Tehdy vyjely tři slavnostní vlaky, tažené lokomotivami pojmenovanými Čechy, Praha a Olomouc. Odjezd byl naplánován na 6,30 hod. ráno z Olomouce. Kolem deváté hodiny byly na zemské hranici u Žichlínka a před 17. hodinou zazněla z Vítkova první dělová rána na znamení, že vlaky přijíždějí ku Praze. Druhý den pak byly lokomotivy vysvěceny. Pravidelná doprava začala 1. září 1845.   Tábor lidu na Horách před 140 lety                                                                                                                                              V neděli odpoledne 28.srpna 1870 vyšel z vyzdobeného českotřebovského náměstí mohutný, několikatisícový průvod směrem k Horám. Za zvuku čtyř kapel kráčeli v průvodu členové různých cechů, Sokola, zpěváckých spolků, děti i dospělí v národních krojích i v občanském oděvu. V čele pořadatelů této akce stál purkmistr a nově zvolený poslanec Alex. Vrba, jeho náměstkem byl ředitel hlavní školy Jan Orth. Ve výboru ještě byli MUDr. František Rybička, děkan Josef Tupec, Jan a Hynek Rybička. Uvítací řeč na tábořišti pronesl místopředseda přípravného výboru Jan Orth, dále hovořil vedoucí lidového shromáždění děkan Josef Tupec, jenž vřelými slovy vysvětlil účel pořádání táborů. Po něm se ujali slova MUDr. Matoušek a Josef Till z Ústí nad Orlicí, vlastenecký Dr. Rudolf Thurn – Taxis a hlavní řečník Josef Barák, spisovatel z Prahy, neohrožený bojovník za práva národa. Na ukončení tábora lidu přijatá rezoluce prohlašovala, že tábory jsou důkazem souhlasu lidu s politikou českých poslanců a dále žádala šíření osvěty, založení českých vysokých škol v Praze a v Brně, založení České akademie věd a umění v Praze, založení rolnických a průmyslových škol ve všech okresech, snížení daní, přijímání pouze tuzemských úředníků do státních a zemských úřadů v českých zemích, zrušení stálého vojska a zavedení národní domobrany, svobodné nošení zbraní, zakládání tělocvičných a střeleckých jednot, podporu akciového podnikání, zákaz prodeje velkostatků a selských usedlostí do rukou cizozemců a konečně uskutečnění deklarace o smíru a spolužití českého a německého národa.   105 let od narození Oldřicha BITTLA (5.8. 1905 – 6.3. 1978), herce a režiséra DS Hýbl                                                        Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu. Narodil se v Brandýse nad Orlicí, kde tehdy divadelní společnost, ve které jeho rodiče Jaroslava a Josef Karel Bittl působili, měla nasmlouvaná divadelní představení. Po ukončení školní docházky se šel Oldřich učit cukrářem do českotřebovské cukrárny paní Františky Duškové v Hýblově ulici, se kterou se jeho maminka znala. Nabyté umění pak využil ve vlastní cukrárně pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na českotřebovském náměstí. Tomuto zaměstnání se věnoval i po znárodnění. Vedle své práce vedl Oldřich Bittl i druhý život, ve kterém dokonale využíval svého hereckého talentu zděděného po předcích. Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se během svého života objevil. Připomeňme Dona Carlose, Matku, Maryšu, Na dvoře vévodském, Bílou nemoc nebo Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku Čeňka Hampla, například na mikulášských pochůzkách (kde hrával čerta), velikonočních vyjížďkách za koledou, a to třeba i s bryčkou taženou párem koní. Spolupracoval i s Karlem Tomšem na výzdobě sálů  v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy, uplatnil se i jako režisér a maskér, vystupoval na estrádách a kabaretech, bavil kamarády u táboráku, uváděl večery trampských písní.. Nechyběl také na Jabkancových poutích, kde vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího hlášení purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Aktivně pracoval ve fotbalovém oddíle, který spoluzakládal. Oldřich Bittl zemřel v pardubické nemocnici ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.   125 let od narození a 40 let od úmrtí doc. ing. Ludvíka SHEJBALA (24.8. 1885 – 29.11. 1970), odborníka na železnici a veřejného činitele. Narodil se v České Třebové, v rodině strojvůdce Jana Schejbala. Patřil k největším odborníkům na železnici. Odbornost získal na Vysokém učení technickém v Praze, soukromým studiem anglické a americké literatury a mnohaletou praxí na dráze. Jako přednosta Dílen ČSD v České Třebové se pustil do složitých rekonstrukcí zastaralých a nevyhovujících typů lokomotiv, zajímal se o konstrukce lokomotiv zahraničních. Za své peníze podnikl studijní cestu po francouzských a anglických drahách. Své bohaté zkušenosti si nenechával pro sebe. Jako docent na pražské technice přednášel obor stavba železničních strojů. Pracoval také na českotřebovské radnici. Po dvě volební období působil ve funkci prvního náměstka starosty a v letech 1927 až 1928 zastával dočasně starostenský úřad za zemřelého starostu Touška. V roce 1942 byl přeložen do Dílen v Lounech. Po 2. světové válce pracoval na ministerstvu železnic a byl členem UIC (Mezinárodní železniční unie). Ještě v únoru 1948 se zúčastnil jako vrchní technický rada zasedání UIC v Amsterodamu. Krátce na to byl vyřazen z aktivní služby a penzionován. Ing. Schejbal se natrvalo přestěhoval do svého rodiště České Třebové, kde nastoupil jako externí učitel na Vyšší školu železniční. Na škole byl velice oblíben. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1956.   30 let od úmrtí Josefa ŠVENKA (3.12. 1918 – 28.8. 1980), významného hudebníka a hudebního pedagoga                        Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se vyučil lakýrníkem a při učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když rodiče předčasně zemřeli, byl nucen od čtrnácti let živit rodinu. Postupně pracoval u několika zaměstnavatelů, jednu chvíli dokonce až ve Vysokém Mýtě v továrně na karosérie J. Sodomky. Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na  pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě. V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru slovenského Národního divadla. Na doporučení prof. Kouckého ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském  rozhlasem a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů. Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě.  Josef Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo učitele hudby na českotřebovské LŠU. Na jeho přítomnost se těšili v orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel vše dopadlo jinak. Zemřel náhle ( na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky na českotřebovském hřbitově.   80 let od úmrtí Karla VEJRYCHA (2.2. 1873 – 25.8. 1930), významného hudebníka a hudebního pedagoga                        Byl nejmladší ze tří dětí Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodil se v Kolíně nad Labem. Po studiích na gymnáziu a varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof. Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru a v Paříži. Po návratu z Francie absolvoval úspěšné koncertní turné po Evropě. V roce 1899 měl svatbu s Bělou Prokůpkovou, se kterou měl tři dcery: Libuši, Elišku (zvanou Ičku) a Evu. Vyučovat začal na hudební škole v Litomyšli, od roku 1903 do roku 1911 působil jako profesor klavíru na konzervatoři v Kišiněvě, kam nastoupil po profesoru Křídlovi. Zde zatoužil po tolstojovském způsobu života a také po Čechách. Na tři měsíce letních prázdnin přijížděl s rodinou každoročně do milovaného Kozlova u České Třebové, kde zakoupil menší hospodářství, jemuž se později věnoval na plný úvazek. Když onemocněl a nemohl již více hospodařit, přestěhoval se s manželkou do Prahy a do Kozlova přijížděl jen na letní měsíce. Zde také zemřel a byl pochován na místním hřbitůvku. Na věčnou památku po něm zůstala přístavba u domku čp. 50 z roku 1900 a také silnice z České Třebové do Kozlova (1923), jejíž výstavbu prosadil.                                                                                                                                                         Jan Skalický