Jiří Cihlář

Vláda však prosadila v roce 1924 nový zákon, který znamenal zhoršení situace. V roce 1925 bylo propuštěno 19 000 železničních zaměstnanců a řada předčasně penzionována, což oslabilo penzijní fondy. Netýkalo se to však strojvůdců, ti se bránili přetěžování, zrušení definitivy a automatického postupu. Nespokojenost vyvrcholila v roce 1926 demonstrací na dvoře mini- sterstva, policie protestující rozehnala. V roce 1927 vládní nařízení zrušilo status úředníka a strojvůdci se stali gážisty, což vyvolalo řadu protestů. Úspornými opatřeními ale nebyli strojvůdci tak postiženi jako jiné skupiny železničních zaměstnanců. trvalo ale jejich přetěžování a často si nemohli vybrat dovolenou.
V roce 1929 se počet strojvůdců zvýšil o 807 na celkových 7927, ale současně propukla hospodářská krize, která přinesla řadu nových úsporných opatření (zdražení naturálních bytů, režijních jízdenek a další), ale strojvůdci si udrželi svůj dobrý životní standard. Přispělo k tomu, že měli svou záložnu, stavební družstvo, Stephenson, Kučerův fond a sociální ochranu státních zaměstnanců. Vystoupili ale s požadavkem na čtyřicetihodinový pracovní týden. V srpnu 1932 se v Praze konal VIII. kongres dopravních zaměstnanců (ITF) za účasti delegátů z 62 organizací z celého světa. během krize došlo k redukci zaměstnanců ČSD jen o 4%, t.j. o 6800 osob, ale pokles v přepravě dosáhl 38%, což se odrazilo v bilanci ČSD. Vláda snížila platy státním zaměstnancům o 3 - 10% (podle výše platů) a penze o 5 - 15%, 700 strojvůdců bylo přeřazeno na místa topičů.
V roce 1933 pod vlivem Hitlerova nástupu k moci přijala vláda zmocňovací zákon, který mimo jiné propouštěl ze státních služeb zaměstnance protistátního myšlení (např. henleinovce, fašisty, komunisty). Ministerstvo železnic vyhotovilo seznam 7000 nespolehlivých osob, což Federace hodnotil jako zastrašování.
Rokem 1935 začínalo mírné zlepšování hospodářské situace. Do Federace vstoupilo 145 řidičů motorových vozů, kterým bylo doposud členství odmítáno. K 1. lednu 1936 bylo členy Federace 92% strojvůdců, což představovalo 8509 členů v 89 místních oborech a 8 platebních místech V témže byl přijat zákon na obranu republiky a vypsána půjčka na obranu státu, na níž Federace přispěla 150 000 korunami. V tomto období bylo na železnici 18 odborových organizací, v celé republice 709, z toho úřednických a zřízeneckých bylo 522 a dělnických 187. V roce 1937 vyšel nový železniční zákon a o základních otázkách veřejných zaměstnanců rozhodoval parlament.
V roce 1938 dosáhla železnice aktivní bilance. Počet členů Federace dosáhl 9736. Strojvedoucí se významně zapsali do zvládnutí květnové mobilizace při přepravě vojáků a vojenského materiálu do pohraničí. Federace, která dříve dávala 10% z platu na nezaměstnané, převedla tyto peníze na fond obrany státu. Po Mnichovské dohodě zachraňovali strojvůdci majetek svých členů a občanů ze zabraného území, kde ztratili 25% svých odborů.
V období tzv. druhé republiky (15. říjen 1938 - 15. březen 1939) se některé menší odbory sloučily v “Národní jednotu železničních a dopravních zaměstnanců”. Federace chtěla pět odborových organizací - pro úředníky, strojní personál, vlakové a železniční zaměstnance, dílenský personál a zaměstnance vrchní stavby. Tato jednání přerušil 15. březen 1939 a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Výnosem Ministerstva vnitra byla “Federace strojvůdců v ČSR” sloučena v “Jednotu zaměstnanců veřejné dopravy” a po 43 letech tak Federace zanikla. V září přestal vycházet i časopis “Zájmy strojvůdce”. V Jednotě tvořili strojvůdci jedno ze čtyř sdružení, šlo o 6998 členů bývalé federace. O hospodářské síle Federace svědčí protokol o likvidaci, kde bylo její jmění vyčísleno na 1,5 milionu korun. Strojvůdci vytvořili ve svém sdružení “Zájmovou skupinu strojmistrů a strojvůdců”. Formálně trvaly i mnohé místní odbory, ale platil přísný zákaz členských schůzí. Závěrečnou likvidací bylo pak nařízení Protektorátní vlády ze srpna 1941, které od 6. května 1942 sloučilo všechny organizace veřejných zaměstnanců do “Ústředí veřejných zaměstnanců”, v nich v roce 1943 vznikla odborová skupina zaměstnanců železnic s pododborem strojvůdců. Železničáři se v období války zapojili do odboje především sabotážemi a podporou rodin zatčených.
V roce 1945 v lednu projížděly českotřebovským nádražím vlaky s vězni z Osvětimi, v únoru transporty Židů a Třebovou procházeli zajatci. Železničáři a drážní kuchyně jim poskytli jídlo a potraviny. V květnu byl přerušen provoz vojenského materiálu do Německa. V prvních dnech po osvobození vypravili železničáři do Prahy a Ostravy vlaky s potravinami a léky. V lo- komotivním depu zahájili okamžitě za pomoci důchodců opravy lokomotiv.
Už 6. května 1945 Česká národní rada pověřila Ústřední radu odborů, aby převzala všechny odborové organizace, především “Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou” (sdružovala dělníky a soukromé zaměstnance) a “Ústředí veřejných zaměstnanců”. To bylo uzákoněno zákonem č. 144/1946 Sb z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci. Platila zásada “jeden závod - jedna odborová organizace”. Proto vznikl “Svaz zaměstnanců v dopravě” jako svaz “Revolučního odborového hnutí” (ROH), od něhož se po šesti letech oddělil “Svaz zaměstnanců železnic”, později došlo k vytvoření ohromného “Odborového svazu zaměstnanců dopravy a spojů”. V něm byli organizováni i strojvůdci. Ti se podíleli na činnosti železnice, organizovali tehdy různé socialistické soutěže (těžkotonážnické hnutí, úspory elektřiny, dodržování jízdních řádů apod.... V České Třebové vznikla v roce 1952 soutěž o snížení ztrát s zvýšení pravidel- nosti.dopravy. Strojvůdci dosáhli i na nejvyšší vyznamenání “Zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce”, např. v r. 1963 L. Fišer, starší strojvůdce lokomotivního depa Ostrava, v r. 1975 F. Joza, četař depa Praha střed a další dva železničáři, nemluvě o udělených Řádech práce apod. Současně rostou nároky na práci strojvůdců, jejich přetěžování a dochází k poškozování jejich zdraví. To zvyšuje jejich nespokojenost a vytváří úsilí o zlepšení jejich postavení..
Tyto snahy vrcholí v roce 1968. V odborech od padesátých let převládly byrokratické metody, v roce 1952 byly zrušeny okresní odborové rady. To oslabilo spojení se závody a pracovišti. Odbory se zaměřily jen na plnění ekonomických úkolů, oslabovala se péče o zdravotní pro- blematiku a zanedbávala se bezpečnost práce. Diskutovalo se o změněné úloze odborů v období vědeckotechnické revoluce. To se spojovalo s ekonomickými nedostatky ve všech odvětvích výroby. Část odborářů se stavěla proti řešení ryze ekonomických úkolů, hlavním obsahem mělo být zlepšování podmínek práce a její odměňování. To se projevilo už na VI. všeodborovém sjezdu na přelomu ledna a února 1967 a zesílilo po lednovém plénu ÚV KSČ 1968, kde se formovaly opoziční názory. Ty převládly na březnovém plénu Ústřední rady odborů. Odbory se měly stát protiváhou státu, neměly záviset na komunistické straně, neměly být jen její “převodovou pákou”. Zesilovaly hlasy, že menší svazy by byly akceschopnější a v březnu 1968 se tak “Svaz zaměstnanců dopravy a spojů” rozdělil. V říjnu 1968 vznikl “Český odborový svaz pracovníků železnic. Odmítl však osamostatnění Federace lokomotivních čet.
Už v březnu 1968 se konaly aktivy v depu Praha - střed a probíhaly práce na opětném založení Federace strojvůdců. 29. a 30. března se uskutečnila v Praze ve sjezdovém paláci ustavující konference Federace lokomotivních čet, která sdružovala 25000 pracovníků lokomotivních dep. Šlo o vznik de facto, nikoliv de iure, o což pak Federace usilovala. Stanovy hovoří o organizaci na úrovni samostatného svazu, který uznává jako vrcholný orgán Ústřední radu odborů. 24. května zahájila Federace pasivní rezistenci (jízdu podle předpisů). Po 15 hodinách se doprava zastavila Ministerstvo dopravy nařídilo Federaci uznat a vyčlenit finanční prostředky. To ÚRO odmítlo, protože byla porušena zásada “Jeden závod - jedna odborová organizace”. Následuje řada sporů, v odborářských novinách “Práce” vyšel “Otevřený dopis pracovníkům lokomotivních čet” a ÚRO znovu odmítla uznat Federaci za samostatný svaz.   Po zásahu armád Varšavské smlouvy v srpnu narušují železničáři dopravu vojáků a materiálů pro sovětskou armádu. Začíná období tzv. normalizace. V říjnu Svaz pracovníků železnic hovořil o Federaci jako o ilegální organizaci a v listopadu Ministerstvo vnitra neschválilo její stanovy. V prosinci na poradě na ÚRO je požadováno začlenění Federace do ROH a to do 20. ledna 1969. Federace v lednu 1969 souhlasí, že bude součástí ROH, ale jako samostatný svaz. V dubnu se chce znovu ustavit podpůrný spolek “Stephenson”, ale bylo to zamítnuto, že by šlo jen jinou formu Federace. Ministerstvo vnitra zamítlo nové odvolání Federace a 29. dubna mimořádné zasedání ústředního výboru Federace rozhodlo o ukončení činnosti. V září ještě proběhla ilegální schůze vedení.
V lednu 1970 závodní výbor ROH lokomotivního depa Praha - střed prohlásil, že dosavadní dokumenty byly nesprávné a zrušil je. Plenární zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970 přijalo (nechvalně známé) Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII., sjezdu KSČ, v němž je hodnocena i činnost Federace: “Nechyběly ani případy, kdy docházelo k zakládání tzv. organizací pracujících mimo rámec ROH, jako například Federace lokomotivních čet, jejichž řízení bylo vyloženě v rukou kontrarevolučních živlů.”
Na našem orlickoústeckém okrese se odrážely názory z centra a probíhaly akce odtud řízené. Situaci ovlivnil “Akční program KSČ”, přijatý 3. dubna 1968, který na jedné straně odmítal přejímání úkolů státních hospodářských a společenských organizací komunistickou stranou, na druhé straně odsuzoval pokusy stavět jednotlivé vrstvy společnosti proti sobě, i když jejich specifické zájmy nelze přehlížet. Odmítal dosazování komunistů do vedoucích funkcí v těchto organizacích a souhlasil s možností dalších spolků a sdružení. V odborech zdůraznil obhajobu zájmů pracujících, i když jejich činnost nelze omezit na pouhé “ochranářství.”
Tyto názory tlumočil i “Akční program Východočeského kraje”, který umožňoval vytvoření podmínek pro samostatnou a nezávislou politiku pro národní výbory a společenské organizace. Sliboval podporu oprávněné kritiky, ale současně vede boj s protisocialistickými názory a projevy nepřátelsky zaměřenými proti našim spojencům. Trvá na jednotě odborů, mládeže a dalších celospolečenských organizací, i když v té době už vznikly čtyři mládežnické organizace.
V červnu 1968 se v Ústí n.O. konalo zasedání okresní odborové rady, které pořijalo řadu požadavků týkající se sociální oblasti, práce jednotlivých orgánů ROH, úpravy důchodů, platů a kádrové politiky. O vzniku Federace lokomotivních čet se zde ještě nemluvilo. Přitom už v březnu a dubnu se lokomotivním depu v Č. Třebové hovořilo o jednání v depu Praha - střed, o založení Federace, odkud přicházely výzvy, instrukce a požadavky týkající se strojvůdců. Šlo především o zajištění materiálních zájmů strojvůdců, např. o stabilizační odměny, důchodové pojištění, příplatek při ztrátě smyslové schopnosti a mzdové požadavky, které se projednávaly nejprve v přípravném a pak ustaveném ústředním výboru, topiči si ustavili svou organizaci. Nový svaz zaměstnanců železnic chtěl sice vytvořit několik sekcí podle profesí, to Federace odmítla. V dubnu pak vznikl samostatný svaz Federace lokomotivních čet".
I na tabuli, kde byl rozpis lokomotivních čet v Č. Třebové se objevilo provolání ke všem strojvedoucím v republice: “Vážení kolegové, kamarádi, bratři” a dva strojvůdci z depa Praha střed agitovali pro založení Federace. Brzy začaly v depu schůze, porady a aktivy, kde se hovořilo o nutnosti změn ve výboru ROH v Provozním oddíle, závodním výboru ROH a KSČ. Do čela se postavil Vilém Gregar, Jiří Tomek, František Chadima a Arnošt Homolka. Gregar se stal členem ústředního výboru Federace, Chadima jejím předsedou v depu a Tomek mluvčím. Konaly se schůze, byly vyvěšovány výzvy a odesláno několik rezolucí. Na veřejné schůzi KSČ v závodním klubu se vytvořilo bouřlivé ovzduší. Stoupenci Federace požadovali odvolání vedoucích funkcionářů, referát předsedy ZV KSČ byl odmítnut. Řada diskutujících především kritizovala přetěžování strojvůdců. Federace si vymohla odchod předsedy závodního výboru ROH K. Synka, vedoucího provozu v depu J. Zavřela, (přes odpor Federace nastoupil v depu jako lokomotivní dispečer), předsedy SSM a kádrováka.