Vilém Brázda a Česká Třebová                                              
Venisážová řeč  PhDr. Ludmily Kesselgruberové - Marešové  ze dne 11.11.2011
Vážení přítomní, dovolte mi krátce pohovořit na téma Vilém Brázda a Česká Třebová
To bylo tak. Roku 1901 se v Zábřehu na Moravě narodil manželům Brázdovým hošík. Nedlouho nato se rodina přestěhovala do České Třebové, protože její hlava – otec Vilém starší -  zde našel obživu ve společném stavebním podniku s bratrem Františkem. Jejich nejznámějším stavebním počinem byla kolonie rodinných domků na Parníku, později zvaná Brázdov.           
Chlapec rostl, absolvoval základní vzdělání a pak se vydal na českotřebovskou reálku, to ale nebyl krok správným směrem. Vilém nebyl teoretik ani všeobecně studijní typ, zato v sobě objevil výtvarné sklony. Odešel proto do Hořic na proslulou kamenosochařskou školu. Po ní si doplnil umělecké vzdělání na pražské akademi (Jan Štursa, Vratislav Nechleba ) a ještě studijním pobytem v Paříži. Tady se dostal do blízkosti vynikajících a uznávaných sochařů, zejména Bourdella. Není bez zajímavosti, že si ho zde povšiml i tisk a že se stýkal s tak mimořádnými  osobnostmi, jako byl Jan Masaryk a Bohuslav Martinů.
Výtečně připravený mladý umělec se vrací do České Třebové. Nejen kvůli rodičům, ale zejména kvůli dívce Ireně Wankové, kterou si brzy vzal. Pro mladý pár postavil otec Vilém velký dům s ateliérem – na Litomyšlské ulici. Vilém tady stačil uspořádat výstavu vlastní tvorby (tu máme zčásti rovněž fotograficky zdokumentovanou). Tento stavební podnik se ale ukázal být nad finanční možnosti rodiny, ta se příliš zadlužila. Mladí manželé – teď už i s dcerkou Irenkou proto odcházejí do Prahy. Pronajímají si byt i  ateliér v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici a Vilém se usilovně snaží zajistit rodinu. Brzy ale bude všechno jinak.
Koncem června  1931 odjely obě Ireny do České Třebové. Vilém, kterého přidržela v Praze práce, zamýšlel strávit nedělní odpoledne ve Štěchovicích  u Vltavy – malováním i koupelí. To druhé se mu stalo osudným. Jeho tělo vydala Vltava až za dva dny.
Život Viléma Brázdy byl neúměrně a nespravedlivě krátký. Nečekaná smrt jistě představovala hlubokou lidskou tragédii. Ale bylo toho víc. Přísliby, které dával Vilémův  talent v kombinaci s pracovitostí, se nemohly naplnit.  Umělec se vlastně ani nestačil vřadit do kontextu domácího výtvarného projevu. Nevíme, kam by jeho tvořivost směřovala. Můžeme jen konstatovat jeho výchozí umělecké pozice. Brázdova sochařská tvorba nezapře Štursu a Bourdella. Lidská i zvířecí těla buduje sochař poctivě, zvnitřku, jeho objemy se přesvědčivě,  oble a přirozeně klenou prostorem, jako by vyrostly lehce a samovolně, bez námáhy, samy. Jsou ladné pro oko. Sochařské podobizny fixují skutečné portrétní rysy živých předloh, postihují ovšem i víc – totiž psychologický profil, alespoň v míře lidskému oku postižitelné.  Brázda se ovšem jeví i jako mistr kompozice – figury rárd zachycuje v akci (tenistu při hře, žokeje v komplikovaném pádu, ženy ve schoulení). V akci dynamické a náročné - tvůrce ji ovšem zvládá.
Ač především sochař, uchopuje náš umělec často realitu také malířsky, tedy dvojrozměrně.  Jak vystavené práce napovídají, byl zejména výborný kreslíř (a srdce Českotřebovanů jistě zahřejí jeho kouzelné kolorované kresby dávno zašlých partií staré Třebové).  Jeho čára je lehká, jasná, někdy křehká, jindy robustní. Vždycky přirozená.
Vážení přátelé. Nebylo úplně jednoduché shromáždit takovou kolekci Brázdových prací, aby naplnila výstavní síň. Díky vstřícnosti rodiny, a to její pražské, liberecké i českotřebovské části se to podařilo. Jednu kresbu ještě poskytl soukromý vlastník. Drobné studie zapůjčil pražský Památník národního písemnictví. Zbytek vystavených děl pochází z našich muzejních sbírek. Doufám, že si  toto všechno vychutnáte.
Dámy a pánové, Ve dvacátých letech 20. století žili v České Třebové – alespoň pokud je mi známo – 3 sochaři. František Vocl – to byl víc řemeslný kameník. František Formánek – tradicionalista, kterému byly formální experimenty cizí,  a ovšem Vilém Brázda. Troufám si říct,  že právě on měl největší umělecký potenciál. Při příležitosti 110. výročí jeho narození a 80. výročí úmrtí si můžeme jen povzdechnout: jaká škoda, že jsme o něj tak záhy přišli! 

(Ludmila Kesselgruberová)