Šklebejšťata - záhada pro zoology ?                                        Následující řádky jsou určeny především pamětníkům, bývalým zaměstnancům českotřebovské výtopny nebo lokomotivního depa. Ale pro rozšíření obzoru svých znalostí a vědomostí jimi jisté nepohrdnou ani čtenáři Zpravodaje. Šklebejšťata lze považovat za endemity, tedy živočichy vyskytující se výhradně na jediném a omezeném území. V našem případě to bylo lokomotivní depo, ale hlavně potůček protékající pod kolejištěm a státní silnicí, aby se pak vlil v Rybníku do Třebovky. Šlo o savce zřejmě býložravce nebo všežravce pravděpodobně velikosti bobra nebo ondatry pižmové s bohatou a kvalitní srstí, která umožňovala pobyt ve vodě a to zvláště za velmi nízkých teplot, opatřit šklebejště nebylo vůbec snadné a to zvláště pro jeho nesmírnou plachost. Šklebejště ze své skrýše nebo nory vycházelo zásadně v noci a ponejvíce v zimě za silných mrazů a pokud mošno tak za úplňku. To byla údajně jediná možnost šklebejstě či šklebejštata spatřit, případně i ulovit. Tímto nesnadným úkolem byli pověřováni zvláště noví provozní nebo správkárenští zaměstnanci výtopny či později lokomotivního depa. Ti se museli brodit v ledové vodě potůčku s velikým pytlem, který se musel držet pod hladinou v naději, ze tajemného tvora nejen spatří, ale dokonce i uloví. A kamarádi "spolulovci" pak chodili s lucernou po břehu a šklebejsťata nadháněli. Zatím není k disposici jediná prokazatelná informace, že by nějaký šťastlivec šklebejště uviděl či dokonce chytil. Traduje se to jen v ústním podání.   Existence těchto záhadných tvorů může být vhodným tématem například pro Cirnrmanology. Pokud se počne mezi pamětníky pátrat, kdy se vlastně první zprávy o šklebejšťatech objevily, nebudeme daleko od pravdy, že to bylo už koncern 20. let minulého století. Duchovním otcem byl pan Václav Mokrý  (dlouholetý velitel českotřebovských dobrovolných hasičů) z provozu a pak další pokračovatelé. Ti dovedli šklebejštatologii téměř k dokonalosti. Tato tradice se například ještě udržela na sklonku 60.let minulého století ve správkárně přičiněním mistra pana Aloise Pirkla, Kříže a dalších. A ti, kteří podlehli a v potůčku mrzli, myslim, do smrti nezapomenou. Ale šklebejšíata ze svého domovského prostředí nějak vymizela. Na potůčku byla postavena pro depo čistírna odpadních vod, na státní silnici výrazně stoupl provoz, podél potůčku vznikla chatová kolonie. A bylo po klidu. Výkup kožešin také nějak počal váznout a vidina relativně snadného výdělku se rozplynula. Navíc je, žel, jiná doba, lidé mají zcela jiné starosti a tak šklebejštata současníkům už nic neříkají. A tak vy, kteří, je pamatujete, zavzpomínejte. A poznámka nakonec : Cchránci přírody, mátě řádně prozkoumán zvláště horní tok Srnovského potoka nebo celý Křivolík? Co kdyby ?                                                                                                                                                   Oldřich Gregar (Autor děkuje za pomoc při zpracování tohoto tématu pamětníkům z lokomotivníko depa, zvláště pánům Broulíkovi a Hruškovi