CHARITA BUDE MÍT NOVÉHO ŘEDITELE                  V září skončil odchodem do důchodu ve funkci ředitele Oblastní charity Ústí nad Orlicí pan Štefan Čanda. Při této příležitosti jsme se ho zeptali:   S jakými pocity odcházíte?  Charitě jste věnoval 20 let života, hodně energie, času a úsilí. Není Vám líto, že toto „dítě“ opouštíte? Líto mně to není, protože mám dobrého nástupce. Věřím, že paní Malá povede Charitu tam, kam by měla jít a přinese do ní  „nový vítr“ – to, co já už jí nemůžu dát. Za těch 20 let jsem dal Charitě  vše, co jsem mohl a uměl. Teď je potřeba, aby se pokračovalo dál – novým směrem a novým pohledem. Odcházím spokojený a o další osud naší Charity nemám obavy.   Začátky Charity byly vpravdě pionýrské, neexistoval systém, vše se teprve rodilo. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Začínal jsem, jako mnoho mých kolegů, jako dobrovolník ve Střediscích křesťanské pomoci organizací ozdravných pobytů běloruských dětí. Mezitím vznikla Charita v Praze a v r. 1991 se rozvinula ošetřovatelská služba. V r. 1993 vypsala Diecézní charita Hradec Králové konkurz na ředitele regionálních charit, které měly za úkol zavést činnost Charity a propagovat  ji. Byl jsem na tuto pozici vybrán, takže jsem si musel doplnit vysokoškolské vzdělání. Na první tři roky jsme měli mzdu z německého nadačního projektu,  a za tu dobu jsme museli vybudovat Charitu tak, aby si na sebe vydělala. V začátcích nám pomohl obchod s použitým oblečením, které jsme dováželi z Německa. Z výtěžku second handu v Letohradě jsme platili některé služby a vybudovali jsme  správní středisko v Letohradě Začátky byly těžké. V systému, který sám podléhal různým proměnám, jsme se těžko orientovali. Panovala velká nedůvěra k Charitě jako církevnímu zařízení. Lidé se k církvím stavěli negativně… Postupně a trpělivě jsme si museli vybudovat dobré vztahy a důvěru v naši profesionalitu. Postupně nám byla centrálně předána ošetřovatelská služba – pilotní projekt Ministerstva zdravotnictví. Ten projekt nebyl zpočátku soběstačný, takže jsme na jeho provoz museli shánět peníze od sponzorů. Psali jsme žádosti o podporu na ministerstva, přičemž jsme neměli tušení, jak se ty projekty mají psát… Bylo to opravdu složité. Ale na druhou stranu na tu dobu rád vzpomínám, protože mezi námi panovalo velké nadšení… . Jak se činnost Oblastní charity postupně vyvíjela? Nové změny a projekty obvykle přicházejí ve vlnách. Pro naši Charitu byl přelomový rok 1997, kdy jsme se hodně angažovali v pomoci po povodních.  Při této příležitosti jsme opravili dva domy v Ústí n.O., kde našli přístřeší lidé, kteří povodní přišli o bydlení. Povodně nás tehdy naučily účinně pomáhat, a toho jsme využili následně i při pomoci postiženým povodněmi na Rychnovsku a na povodí Divoké Orlice. Dalším přelomovým obdobím byl rok 2003 se vznikem občanské poradny a asistenčních služeb. V poslední době jsou důležité  služby nízkoprahových center pro mládež a mateřských center. Naše služby vždy vznikaly jako reakce na nějakou potřebu.   Zpočátku se charitní služby orientovaly na seniory, v poslední době se ale zaměřují spíše na mladé rodiny s dětmi. Kopíruje tento vývoj také potřeby uživatelů? Ano. Dříve nebylo moc služeb pro seniory, proto jsme se orientovali právě na tuto skupinu, které dnes nabízíme ošetřovatelskou službu, osobní asistenci nebo denní stacionář. Na poskytování služeb starším spoluobčanům se dnes zaměřuje více organizací i samotné obce. Pro rodiny s dětmi ale taková nabídka není, a mnohdy jsou na tom hůř i finančně.. Z toho důvodu se dnes snažíme rozvíjet služby pro tuto skupinu, ve které je mnoho potřebných.  Tady se  Charitě nabízí velké pole působnosti. Proto jsme v r. 2011zahájili službu sanace rodiny „Šance pro rodinu“ na pomoc potřebným mladým rodinám s dětmi.  Myslím, že tímto směrem by se Charita měla dlouhodobě ubírat…   Jak si Charita stojí na trhu poskytovatelů  služeb? Konkurence mezi poskytovateli zdravotních i sociálních služeb je velká. Naší výhodou je, že máme více služeb, které na sebe navazují. Když přijde klient ošetřovatelské služby, můžeme mu půjčit kompenzační pomůcku, nebo přes občanskou poradnu vyhledat potřebné sociální dávky nebo příspěvek na péči, v případě potřeby zajistit třeba i duchovní péči. Máme víc možností, protože provozujeme více středisek služeb. Bohužel je tu další fakt, že trh v této sféře není rovnoprávný – jsme závislí na dotacích, o nichž rozhodují obce. Zjednodušeně řečeno – rozhodují finance, ne potřebnost služeb. Ale to je politický problém, tak je bohužel nastaveno financování služeb…. Jinak naše vztahy s obcemi v rámci jejich i našich možností jsou velmi dobré…   V poslední době je patrné, že balík peněz určený na provoz neziskových organizací, se neustále zmenšuje. Je možné, že Charita „zahyne“ na nedostatek peněz? Doufám, že Charita se udrží, protože je to velká celorepubliková organizace. Dokážeme se orientovat na trhu. Máme i vlastní zdroje financování – např. prodejnu papírnictví v Letohradě nebo Tříkrálovou sbírku, za kterou jsme všem přispívajícím velmi vděční .Máme také dobré jméno u klientů, to je pro nás důležité. Věřím, že tento momentální nepříznivý vývoj Charita ustojí. A také doufám, že politici pochopí, jak důležitý je neziskový prostor pro celou společnost. Starost o člověka se nedá měřit penězi…   Co byste popřál Charitě do dalších let? Aby měla dobré nápady, aby se jí dařilo rozjíždět nové potřebné projekty a aby neustrnula na místě.   Na pocity a vize jsme se zeptali i nastupující ředitelky, paní Ing. Marie Malé: Jaké mám pocity? Asi všechny, které existují. (smích)  Není úplně jednoduché nastupovat po panu Čandovi, který stál u zrodu Charity a který z ničeho vytvořil velkou funkční organizaci. Velmi si vážím jeho práce. Vážím si také práce všech „chariťáků“ a těším se na spolupráci s nimi.  Mým cílem je mít stále na mysli hlavní poslání Charity a nabízet pomocnou ruku lidem v nouzi.  Přála bych si, aby Charita byla pružnou a živou firmou. Za důležitou považuji  komunikaci s obcemi, farnostmi, zaměstnanci...  Práce je to  pestrá, dynamická, ne vždy jednoduchá. To mne přitahuje a těším se na ni.   Děkujeme za rozhovor.