Následující řádky se zabývají událostmi z října a listopadu 1938 způsobené Mnichovskou dohodou, kdy Republika československá po dvaceti letech rozvoje demokracie a ekonomiky bojovala o holé přežití. V žádném případě zde nechci uvádět podrobný rozbor historie Mnichovské dohody, jen připomenout tragiku té doby. Někomu připomenout, někomu ji zcela osvětlit, protože "kdo zapomene na svoji historii, je nucen ji znovu prožít". Zvláště mladá generace si vůbec v dnešní době neu­vědomuje, se od 10. října 1938 obklopovala naši Českou Třebovou ze tří stran říšskoněmecká hranice. Průběh záboru československého území v našem nejbližším okolí je zakreslen na přiloženém mapovém listu, kde zabírá část Ústí nad Orlicí - Česká Třebová - Kozlov - Pazucha. Vojenská speciálka čs. generálního štábu - mapový list 4057 Česká Třebová - byl již Němci přetištěn na Zwitau (Svitavy) s vyznačením nové státní hranice a s poněmčením názvů obcí na československém území. Nové hranice v definitivní poloze měly být stanoveny po plebiscitu nejpozději do konce listopadu 1938.

Politická krize vyvolaná v Republice československé sudetskými Němci pod vedením Konráda Henleina a jeho Sudetoněmecké strany (SdP) za vydatné podpory sousedního Německa vyvrcholila dne 29. září 1938 mnichovskou schůzkou představitelů čtyř mocností - Velké Británie (Chamberlein), Francie (Daladier), Itálie (Mussolini) a Německa (Hit­ler). Na této konferenci vznikla t.zv. Mnichovská dohoda, která roz­hodla o vydání československých pohraničních území Německu. Jednalo se o osudu Československa, ale bez jeho zástupců.

Znamenalo to, že republiku zaprodali dva naši nejdůležitější spojenci, t.j. Anglie, ale hlavně Francie, se kterými ministr zahraničí a později prezident dr. Edvard Beneš smluvně zajišťoval bezpečnost státu. Smrtelná rána pak přišla 15. března 1939, kdy i přes záruky hranic Mnichovskou dohodou byla tzv. 2. republika obsazena Němec­kem a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Ne všechny státy s Mnichov­skou dohodou souhlasily a je smutné, že stanovisko Velké Británie k odstoupení pohraničních území plně podpořili prezident a vláda USA.

Kopie dokumentů z té doby předal v minulých letech vojenský a letecý přidělenec velvyslanectví USA našemu Vojenskému historickému ústavu v Praze.

S mnichovským ortelem byla po podpisu základního textu, jednoho dodatku a tří dodatečných prohlášení v noci z 29. na 30. září 1938 seznámena čs. strana. Dohoda rozhodla, že pásma I - IV s německy mluvicím obyvatelstvem budou čs. stranou vyklizena a německým vojskem obsazena ve dnech 1. – 7. října 1938. Zbývající území s německou většinou - tzv. V. pásmo - mělo být obsazeno do 10. října 1938 a to bez ničení existu­jících zařízení. Území určená k obsazení byla uvedena na mapě připra­vené k mnichovskému jednání. Skutečnost ale byla mnohem děsivější. V našem kraji toto V. pásmo obsahovalo hlavně Orlické hory s podhůřím od Olešnice v Orlických horách, kde byla jazyková hranice, až po Králicko a pokračovalo dál na Moravu. V tomto pásmu proběhl 22. listopadu 1938 plebiscit o setrvání nebo odchodu českého obyvatelstva, které bylo v této souvislosti vystaveno silnému nátlaku se strany Němců. Dle článku 6 Dohody prováděl konečné vytýčení hranic mezinárodní výbor.

Málokdo ví, že už od 30. 9. 1938 pracovala, v Berlíně čs. delegace na jednání mezinárodního výboru. Členy byli dr. Mastný, vyslanec ČSR v Německu, generál Husárek, šéf Ředitelství opevňovacích prací a další političtí a vojenští představitelé. I přes pokyny prezidenta republiky dr. Beneše se delegaci nepodařilo nějak výrazněji ovlivnit územní ztráty či zisky, ale zato se podařilo obhájit fakt, že veškeré vybavení pohraničních pevností, munice, potraviny, zbraně a pod. zůstalo čs. straně, ač Němci tvrdě vyžadovali, aby tento materiál zůstal na místě. Do 10. října 1938 byla provedena celková evakuace z opevnění, takže na místě zůstal jen beton a ocel. Obrovské zásoby stavebních hmot civilních stavebních organizací byly dodatečně rovněž odváženy, ale německá strana stanovila krátké termíny a omezené počty pracovních sil.

Německo nebralo ohled na národnostní hranici, kdy pro odstoupení melo již stačit 31% německého obyvatelstva. Tak se stalo, že do záboru spadly i ryze české obce. Z německé strany byly hlavně sledovány zájmy vojenské a hospodářské, byly přerušovány silniční a železniční komunikace a zabírána území ekonomicky významná.

o o o o o o o

Nová státní hranice se bezprostředně dotýkala naší oblasti - okolí České Třebové a Ústí nad Orlicí. Pevná hranice nebyla přesně stanovena v okolí Říček a Lanšperka, ale zcela obklíčeno bylo Ústí nad Orlicí, které mělo spojení se zbytkem republiky jen ve směru na Andrlův chlum a Kerhartice. V úseku od ústecké železniční zastávky až po Tři mosty byla zabrána i hlavní železniční trať.

Česká Třebová byla obklopena německými vesnicemi Knapovec (Knappenorf), Skuhrov (Hathsdorf), Rybník (Rybnik), Semanín (Schirmdorf) atd. Do záboru kolem našeho města ještě měly připadnout obce Kozlov a Pazucha, ale hranice nakonec vedla jižním směrem.

Od Ústí nad Orlicí vedla nová hranice ke Skuhrovu a pak přes Palici směrem k Rybníku. Ale tady komise "přidala" německé straně pěkný kus lesa a hranici stanovila podle Srnovského potoka.

U známého rybnického hostince "Na stráži" byla postavena hraniční závora. Ale v tomto prostoru se nacházela důležitá českotřebovská výtopna, která byla dělena katastrální hranicí obce Rybník, tedy obce německé. Výtopnu obsadili Němci, ale nakonec byla i s harfou (kolejištěm) ze záboru vyňata , ale byla společně užívána ČMD i DR. Česká Třebová se stala přechodovou pohraniční stanicí se vším všudy. Přerušení tratě ve směru na Ústí nad Orlicí způsobilo, že česká cestující veřejnost musela být přepravována autobusy přes Přívrat a Řetovou. V listopadu 1938 se však obě železniční správy dohodly na zrušení omezení a železniční provoz byl obnoven na všech směrech, tj. na Prahu, Olomouc i Brno.

Protože se původně vůbec nevědělo, jak dělení výtopny dopadne, byla část lokomotivního parku přemístěna do vnitrozemí a došlo k evakuaci uhelných zásob a olejů. Z mapového podkladu vyplývá, jak hluboko do vnitrozemí zábor zasahoval. Však sudetští Němci v Lanškrouně, Moravské Třebové a hlavně ve .Svitavách jásali nad mnichovským rozhodnutím. Konečně se splnilo jejich heslo "Heim in Reich". Podstatně hůř na. tom byli ale Češi žijící v zabraném území. Státní zaměstnanci byli postupně evakuováni, ale byli zde zemědělci s veškerým svým majetkem. Jich se týkal plebiscit, kde chtějí žít. Zde šlo jen o jedno, hlasovat ANO. Však německá strana vyvíjela na české obyvatelstvo silný nátlak s výhrůžkami. Zmobilizovaní vojáci pocházející z odstupovaných území (ať Češi nebo Němci) byli hned po 30. září 1938 propouštěni do civilu. Němci odcházeli s radostí, Češi s temnými obavami o svoji budoucnost.

o o o o o

A jaký byl osud Mnichovské dohody?  Prezident Beneš abdikoval a 5. října odletěl do Anglie. Vznikla 2. republika v čele s prezidentem Emilem Háchou, která byla l5. března 1939 obsazena Německem a vznikl Protektorát Čechy a Morava. 1. září 1939 vypukla 2. světová válka a tisíce Čechů odešly za hranice do spojeneckých armád.

Mezinárodního uznání Československé republiky však došlo po 27. květ­nu 1942 po likvidaci zastupujícího říšského protektora Heinarda Heydricha, což byl jeden z nejvýznamnějších činů odboje v Evropě. A tehdy počali signatáři Dohody přehodnocovat svá stanoviska. Velká Británie odvolala svůj podpis již 5.srpna 1942, Francie 29. září 1942 a Itálie 26. září 1944. Na Mezinárodním vojenském tribunálu v Norimberku byla Mnichovská dohoda označena za neplatnou od samého počátku, stejné stanovisko zaujala OSN v roce 1968. Německá spolková republika jako nástupnický stát nacistického Německa prohlásila mnichovskou dohodu za nulitní dne 11. prosince 1973. Na základě těchto faktů se již nemusíme obávat, že by naše město opět někdy mela obklopovat hranice s cizím státem.

o o o o o o                                                                                                       

Jenom na okraj: Vlevo silnice na Skuhrov je chata, nazývaná  Šmajzrovka. V ní se scházela trampská osada. A několik set metrů od ní už byla státní hranice. Je třeba se dvakrát divit, když si osada dala název Hraničáři?                                  Oldřich Gregar