Stále nemohu přijít na to, proč se lidé k tomuto měsíci zachovali tak nepřejícně. Řekl  bych, že doslova macešsky. Druhorozený, obvykle  mazánek, jenž by měl být hýčkán a obletován - a oni jej takhle ošidili! Jeho starší i mladší sourozenec jej převyšují  o celé tři dny. Připadá mi to jako křivda i přesto, že  jednou za čtyři roky mu lidé jeden den přidají, aby se neřeklo. A to nikoliv z lásky, ale z vypočítavosti, aby si to nějak ve svém kalendáři srovnali s ohledem na putování  Země kolem Slunce. Inu, nespravedlnost se  najde i v dobré rodině.

Přitom únor se uvádí docela sympaticky.  Na Hromnice o hodinu více, jak říká stará pranostika. Samozřejmě se rozumí, že denního světla. A také je to vidět. V době, kdy jsme na Nový rok měli šero a  museli sáhnout po vypínači,  si můžeme na Hromnice  přečíst noviny, jídelní lístek či upomínku z finančního úřadu, aniž bychom si na to museli rozsvítit. Ať mi nikdo neříká, že to není výhoda!

Pídil jsem se po původu slova Hromnice. A jako v jiném, i zde lze najít několik výkladů. Někteří autoři hledají původ již  u starých Římanů a v jejich přípravách na období jarních prací, jiní zase odkazují na staré zvyky starých Slovanů a jejich uctívání boha Peruna. První jarní zahřmění bylo znamením jeho návratu a s jeho slavením byla spojena řada rituálů.

Podle křesťanské tradice je základ tohoto svátku židovský. Podle příkazu Starého Zákona přinesla každá Židovka 40. den po porodu svého prvorozeného syna do chrámu a podala oběť za očištění – movitější ovečku, chudší dvě holoubata. Tak učinili i Ježíšovi rodiče Maria a Josef. V té chvíli byli v chrámu přítomni proroci – starý Simeon a Anna, kteří  rozpoznali v dítěti Mesiáše, jejž po celé věky  židovský národ očekával. Simeon nazval Ježíše „světlem k osvícení pohanů  a k slávě izraelského lidu“. Původně se tento den v církvi nazýval  svátkem „Očišťování Panny Marie“, v předminulém  století dostal název „Uvedení Páně do chrámu“.  V ten den, jako symbol tohoto světla národů,  před začátkem liturgie kněz před vchodem do kostela posvětí svíce, jež si pak věřící odnášejí domů, kde si je rozsvěcují při motlitbě. V dobách, kdy lidé neznali bleskosvody, stavěli je zapálené za okno věříce, že je ochrání před bouří a „hromobitím“.  Proto dostaly název „hromničky“ a ten se  zpětně přenesl na slavnost zvanou Hromnice.  A vidíte, v kalendáři je máme dodnes.

Než se nadějeme, máme tu Masopust (4. února). V našem městě si na bujaré masopustní oslavy nepotrpíme, zato rádi se podíváme v televizi  na  záběry pohledných dívek a švarných šohajů, kteří to v kole dovedou pořádně roztočit. Ve vesnici, kde jsem vyrostl, to pravidelně o masopustní tancovačce roztáčeli hasiči. Kde by jinak vzali na nové hadice?

V polovině měsíce na nás jukne z kalendáře Valentýn. Jeho slavení se u nás nedrží dlouho, ale je to zvyk docela roztomilý. Zejména mladí muži (ty staré to už asi nenaučíte) tak dostávají příležitost projevit svou náklonnost a lásku kytičkou a drobnou pozorností. A ženy si to věru zaslouží! Kdyby jich nebylo – raději nedomýšlet!

Únorových pranostik jsem napočítal na dvě stovky. Skoro ke každému dni měsíce se nějaká váže.  Zkušenosti předků jsou vyjádřeny mnoha slovy a  způsoby, přesto se v jednom  vzácně shodují. Není dobré počasí teplé a deštivé. Únoru sluší a svědčí bílý kabátek. Krajina pokrytá sněhem dává příslib bohaté úrody jak na polích, tak v sadech. A také ve včelích úlech. Med byl kdysi jediným lidu dosažitelným sladidlem   a nedovážel se jako třeba dnes!  Proto, aby jej bylo dost, vzhlížejí  včelaři k obloze a přejí si, aby alespoň jeden den vysvitlo slunce a vzduch se prohřál  nad deset stupňů.  Aby se včely  proletěly a ve zdraví přečkaly do jara.

Věřme, že nás tento měsíc obdaří tím nejlepším, co ve svém batůžku má. A kdyby se  i stalo, že nevyjde všechno na sto procent, stejně řekněme vděčně: buď pozdraven měsíc ÚNOR!                                                                                                 Jan Peringer

---