Nebojte se Ameriky

Dr. Ing. Martin Gilar: Nebojte se Ameriky


Medajlonek autorů:

Mgr. Václav Jeništa, absolvent gymnázia v České Třebové, vystudoval učitelství a informatiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a dnes se živí jako IT specialista ve Frýdku-Místku.

Václav Jeništa zpovídá spolužáka z gymnázia Dr. Ing. Martina Gilara, který pracuje jako vědec v USA a nedávno publikoval knihu Nebojte se Ameriky, s humorem porovnávající český a americký styl života.


Jak dlouho už jsi v Americe a kde ses usadil? Do USA jsme přijeli s mojí ženou Renatou v roce 1996. Vystřídal jsem několik zaměstnání, ale nakonec jsme zakotvili v Massachusetts, nedaleko Bostonu.

Vím, že pracuješ jako vědec. Na čem vlastně bádáš? Nejdřív jsem pracoval v biotechnologické firmě na vývoji léků na bázi DNA, potom na univerzitě a teď jsem u mezinárodní firmy Waters ve vývoji přístrojů pro analytickou chemii.

Po absolvování Českotřebovského gymnázia (1984) se naše dráhy rozdělily. Já odešel studovat na VŠ, zatímco ty jsi šel pracovat do Perly (pozdější Primony). Proč jsi v té době na další studium nepomýšlel? Jak si určitě vzpomínáš, z naší třídy se na vysokou školu hlásila jen třetina spolužáků a uspělo ještě méně. Věděli jsme, že studium není pro každého. Vždyť VŠ absolvovalo v ČSSR jen pár procent populace. Když se podíváš na statistiku absolventů gymnázia přijatých na vysoké školy dnes, je to velký rozdíl. Mně tehdy ani nedocházelo, že cílem gymnázia je příprava žáků na další studium. Také mě (ne)motivoval fakt, že platy vysokoškoláků a dělníků se moc nelišily. Tu náladu přesně vyjádřil spolužák Luboš Varga, který naší třídní drze tvrdil, že raději bude pracovat manuálně, než se další roky učit. A vida, nakonec si dodělal dvě nástavby a živí se jako počítačový specialista - hlavou.

Začít se studiem VŠ až po základní vojenské službě chtělo hodně odhodlání a úsilí. Své asi udělalo i to, že jsi si vojnu odkroutil v Praze zůstal tam. Co Tě přivedlo změnit na vzdělání názor? V Perle jsem bral 1450 Kč hrubého měsíčně a čekal, až mě povolají na základní vojenskou službu. Po vojně (1987) jsem nastoupil do podniku Léčiva v Praze za lepší plat, ale zkušenost ze socialistických továren mě nenadchla. Hodně to připomínalo Páralovu knihu Mladý muž a bílá velryba. Začalo mi vrtat hlavou, jestli ve fabrice skončím až do důchodu, nebo existuje jiná alternativa. Začal jsem chodit do Stromovky do Planetária na večerní kurzy středoškolské matematiky a připravovat se na přijímačky. Bydlel jsem na svobodárně, byl svobodný a bezdětný, takže jsem dostal šanci přehodit životní výhybku na jinou kolej.

Co tě po VŠ přivedlo k doktorandskému studiu? Byla to touha po vyšším poznání, nebo praktické důvody, že jsi mohl s Renatou společně bydlet na kolejích (pokud se nemýlím, jste kolegové z ročníku)? S Renatou jsme spolužáci a společně jsme v Praze prožili i Velkou sametovou revoluci. Renata pokračovala v doktorandském studiu, ale já po nástupu do práce ztratil nárok na ubytování na kolejích. I s vysokoškolským platem bylo začátkem devadesátých let těžké v Praze zaplatit podnájem. S trochou přehánění můžu říct, že na vysokou jsem šel, abych nemusel vstávat v půl páté ráno a směřovat k vyšším metám doktorátu jsem začal kvůli společnému bydlení na kolejích.

Vypadá to, že jsi pořád přebýval na ubytovnách a kolejích s majetkem, který se vejde do kufru. Stihli jste si s Renatou před odjezdem do Ameriky zařídit společný byt, nebo Vaše „opravdové“ bydlení začalo až v Americe? To je další důvod, proč se nám Amerika zalíbila. V devadesátých letech minulého století vypukl v Čechách kapitalismus, ale ne v bytové sféře. Sehnat bydlení v Praze a okolí v naší platové kategorii jsme nedokázali. V USA jsem s prvním platem sehnal pronájem okamžitě a jak plat rostl, měnili jsme bydlení za lepší, a pak zakoupili vlastní dům. Pořídit bydlení je v Americe dodnes jednodušší než v Čechách.

Nabídka odcestovat do Ameriky přišla hned na počátku tvé vědecké kariéry. S pomocí svého školitele jsi získal za oceánem práci, ale stejně jsi šel do nejistoty cizí země a musel ses prosadit profesně. Co tě vedlo k odjezdu? Říkal sis, že i když se to nepovede, vrátíš se do Čech bohatší o rok života a turistické zážitky, nebo za tím byl principiální nesouhlas se stavem vědy u nás? Během doktorátu jsme si s Renatou užili prodloužené mládí a projeli stopem kus Evropy a cestování nás bavilo. Já jsem si od pobytu v USA sliboval to, že se naučím anglicky a naučím se publikovat (základní výstup vědecké práce jsou odborné publikace v angličtině). Chtěl jsem se vrátit na VŠ, nebo na Akademii věd ČR. Také jsme si potřebovali naspořit na bydlení. O tom, jak se dělá věda v Čechách jsem měl omezenou představu, i když jsem během doktorátu spolupracoval s AV ČR. V tu dobu jsem neměl možnost srovnání se zahraničím a měl jsem k české vědě respekt. Respekt mi dnes zůstal ke špičkám oboru spíš než k české vědě jako celku.

Do Ameriky jsi odjížděl společně se svou manželkou. Jak bylo vaše rozhodování ovlivněné tím, že ty jsi práci měl zařízenou, kdežto Renata odlétala s vědomím pracovní nejistoty? Renata byla ochotná vzdát se slušně placené práce v mezinárodní firmě a vyrazit za dobrodružstvím. Žertem říkala, že mě během doktorátu živila ona a v USA budu na oplátku živit jí. To trvalo asi rok, potom získala své vlastní zaměstnání. Když jsme si pořídili děti, stala se na mě znovu závislá coby žena v domácnosti. V Americe mateřská českého typu neexistuje. Naštěstí se dá v USA s vysokoškolským platem vyžít i když máte dvě auta, splátky na dům a jezdíte na dovolenou na Floridu. Tím nechci říct, že jsme si pískali. Ze začátku jsme se zadlužili. To je typický příběh, který vidíme i u ostatních českých párů v Americe. Než získají dobrou práci a dva platy, jde to ztuha.

Taneční byly pro nás na gymnáziu určitým završením kulturní vzdělanosti, prostředím prvních společenských poklesků a lásek. Nemyslím si, že by v Americe elementárně chyběl prvek tanečních škol, hledám však nějaký americký ekvivalent našeho vstupu do společenského života. Jak se ze studenta v Americe stane „společensky vzdělaný“ muž? Taneční pro mládež jako v Čechách v Americe neznají. Většina lidí tancovat neumí ani latinsko-americké tance a jen málo nadšenců se tanci věnuje v dospělosti jako koníčku. Je to vidět i v hollywoodských filmech – když má nějaký hrdina na plátně tančit, je to tragédie. Fredové Astairové and Ginger Rogers(ové) ze starých muzikálů už vymřeli. V Čechách byl vstup do společenského života dospělosti zarámovaný stužkovou a maturitou. Anglické slovo mature znamená dospělý, ale místo maturity mají graduation a místo stužkové prom (ze slova promotion neboli povýšení). Tam se moc netancuje, místo toho tam třeba vyhlašují „prom prince“ a „prom queen“ (prince a královnu), čehož si strašně považují. Jak to na prom chodí můžeš vidět v seriálu Buffy přemožitelka upírů, nebo ve filmu Nepolíbená.

Mnoho obyčejů člověk přechází jako samozřejmost a to jak jsou hluboce zakořeněné si uvědomí, až když mu opravdu chybí. Určitě si vzpomeneš na naše studentské výpravy za velikonoční pomlázkou. S trochou smutku musím konstatovat, že naposledy jsem se sešli ve Třebové jen dva… Jak v Americe vnímáš absenci některých českých obyčejů a jaké nové tradice jsi naopak za oceánem poznal? Velikonoce mi chybí jako návštěva kamarádů a známých, které jindy nepotkám. V America svou ženu mrskám ve skrytu, aby na mě sousedé nezavolali policii. Bití žen tu nefrčí, místo toho děti sbírají na trávníku čokoládová vajíčka. Mají tu i jiné zajímavé svátky, třeba Halloween, což je kříženec mezi koledou, Mikulášem a dušičkami. Koledníci obcházejí po setmění celé sousedství v maskách, které jsou tak povedené, že ukázat se v nich na ulici jiný den, tak skončíš v base. Dobrý je i svátek nezávislosti Ameriky čtvrtého července, kvůli parádním ohňostrojům. V knize jsem věnoval celou kapitolu porovnání amerických svátků a rituálů s těmi českými.


Psal jsi mi, že učíš lyžovat své syny tak, že jim zařídíš profesionálního instruktora. Tato poznámka byla pro mne „tou pravou americkou myšlenkou“. Já sám (z části i proto, že služby takových profesionálů bych u nás ze svého platu nezaplatil) mám v sobě potřebu být vzorem pro své dítě. Plavat, lyžovat, jezdit na kole jsem Terezku (jako mnoho dalších věcí – štípat dříví, rozdělávat oheň, uzlovat …) naučil sám. Vycítil jsem z Tvé knihy, že i v Americe je rodičovský vzor kultem, jakým způsobem se tedy uplatňuje? Amerika je profesionální v dobrém i zlém. I dospělí si místo pinkání tenisu na plácku najmou profíka na pár lekcí. To samé platí pro lyžování, bruslení, kopanou, baseball... Týmy pětiletých dětí mají profesionální dresy, vybavení, obutí a to ještě dřív, než se vydají na trávník nebo na svah. Je to absurdní, protože prckové u sportu vydrží dvě lekce, a pak zkoušejí jiný. Vybavení samozřejmě leze to do peněz. Myslím, že tomu tak je až v posledních deseti-dvaceti letech. Ještě američtí rodiče naší generace si v mládí hráli na ulici nebo za domem. Dnešní děti se z nějakého důvodu bojíme nechat bez dohledu. Děcka jezdí do školy školním autobusem, odpoledne tráví v kroužcích, večery pod lupou rodičů a nikdy nemají své soukromí. Na své rodině vídím, že tenhle režim opotřebovává nervy dětí i rodičů. Je proto výhodnější se potomků na chvíli zbavit, zaparkovat je do zájmového kroužku, najmout baby sittru, nebo psychoterapeutku. Jinak se to zvládnout nedá. Vyzkoušeli jsme i skautský oddíl, ale neúspěšně. Každý skaut musel mít za zadkem dozírajícího rodiče. Že by je učili rozdělávat oheň nebo sekat sekyrou, to ani pomyšlení! To je přece obrovské riziko! Jestli se ti to zdá bláznivé, tak tě upozorňuju, že tenhle styl rodičovství rychle proniká i do českých rodin.

V amerických filmech z prostředí středních a vysokých škol jsou častým tématem studentské spolky a megalomanské párty pořádané v domě rodičů. Když to porovnám s našimi táboráky s kytarou pod třebovskými kopci se spolužáky z gymplu, vychází to hodně absurdně. Protože tvé děti rychle dospívají, jsi už určitě na podobnou alternativu připraven – poděl se s námi o názor amerického rodiče. Protože jsme s Renatou neprošli americkým školstvím, nevíme, co naše děti a nás čeká. Už ale tušíme, že dospívání je v Americe spjato s řízením. Teprve když dítě dostane prozatímní řidičák (v Massachusetts v šestnácti a půl) a od rodičů auto, mohou si obě strany “oddechnout“. Dítě samostatně jezdí za kamarády, na večerní šichtu v McDonaldu a na mejdany. Do té doby ho i na rande museli vozit rodiče, protože vzdálenosti jsou velké a veřejná doprava nulová. Vzhledem k tomu, že téměř neexistují skrytá místa (kromě rozpadlé továrny za městem), kde by se náctiletí mohli bez dozoru scházet, vypukají orgie v okamžiku, kdy rodiče některých štastlivců odjedou na dovolenou. I pak mají problém se zásobami. Zatímco nám prodali rum v každé samoobsluze, v USA se legálně smí pít až od jednadvaceti a specializované obchody s alkoholem přísně kontrolují věkový limit. Faktem je, že američané nemají s alkoholem tak bohaté zkušenosti jako jsme měli my a dnešní česká mladá generace.

Mnohokrát byla skloňována symbióza mezi Amerikou a automobily. Auto řídím rád, ale ujet za den o moc více jak 800 km jsem nezkoušel a pro cestu na dovolenou k moři proto raději plánuji místo kde přespat. Z pohledu Američana jsou to asi banální vzdálenosti, jak však své cesty organizujete? Výrazně větší rychlostí se v Americe jezdí jen ve filmech typu Tajný závod. Zákonitě tedy musí přijít únava, žízeň, hlad, případně i spánek – to se přeci za jízdy zvládnout nedá… Já na služební cesty jezdím autem maximálně 600-800 kilometrů, jinak lítám. Mnoho Američanů však podniká výlety za rodinou třeba z Chicaga na Floridu, což je nějakých 1800 km a zvládnou to s jedním vyčuráním a dvěma hamburgery za sedmnáct hodin. To už skutečně připomíná Tajný závod, ale oni to dělají rádi. Částečně je to zvyk a dobře osezený zadek, částečně dobré dálnice a pohodlná auta. České turisty však varuju. Přejet z východního pobřeží USA na západní po vlastní ose je vražedná tůra, i když se střídáte. Po takové zkušenosti člověk získá respekt k osadníkům, kteří dojeli na Divoký západ v krytých vozech v době, kdy silnice neexistovaly a na cestách pouští pršely jen indiánské šípy.

Vím, že i vědci v oborech, které se přímo dotýkají fyzikálních základů bytí, mohou být věřícími. Příkladem je náš přední astrofyzik pan Dr. Jiří Grygar, který mne za socialismu hodně ovlivnil svým pořadem Okna vesmíru dokořán, se po revoluci otevřeně přihlásil k víře v Boha (kterážto informace by v socialistické televizi neprošla). Na rozdíl od značné části dogmaticky věřících Američanů však chápe Boha jako vyšší entitu, která mu nebrání v exaktnímu zkoumání života. Jak se vůbec dá vědecky pracovat v atmosféře potírání Darwinovy evoluční teorie a jejího zákazu na školách? Jak se s takovým světonázorem vyrovnáváš Ty? USA jsou obrovské a různorodé, vždyť tu je padesát různých států. Existují tu oázy volnomyšlenkářství i dogmatizmu. Rozhodně Amerika není jen jedna, jak to možná vyplývá z českých médií. Ve federálních školách panuje přísná odluka státu od církve, i když se ji pokoušejí náboženští fanatici nabourat. Třeba tak, že prosazují koncept zvaný „inteligentní design“ coby alternativní vědeckou teorii, která se má učit paralelně s Darwinem. Pře došla až k federálnímu soudu, kde v roce 2005 (věřící konzervativní) soudce John E. Jones III. rozsoudil, že inteligentní design není věda ale zamaskovaný kreacionismus, neboli náboženský blábol. Ve federálních školách se tedy nic jiného než teorie evoluce učit nesmí. Co se učí v četných náboženských školách, do toho vláda nemluví. V USA je hodně náboženských horlivců, ale většina lidí v Massachusetts jsou umírnění. Sice tvrdí, že jsou věřící, ale berou to podobně jako Grygar. Žít v konzervativních jižních státech však může být pro ateistu z Čech šokující zkušenost.

Znám Tě jako autora SF povídek (dokonce se mi podařilo doma vyhrabat z archívu Ikarii s povídkou o Kroužkování deltounů!), když jsem však na vánočním trhu objevil knihu Nebojte se Ameriky, poklesla mi čelist. Kniha je něco o řád jiného, než povídky v časopise pro fanoušky SF. Představuji si, že ti psaní knihy pomáhalo zvládnout odluku od Česka (jiný by třeba po večerech ručně vyšíval valašský kroj), ale vzhledem k tomu, že se rukopis dostal ze šuplíku přes nakladatele až ke čtenářům, muselo za tím být víc, než potřeba si večer napsat pár poznámek. Tvůj postřeh sedí. Na závěr knihy jsem připojil tuto poznámku: „Tato kniha nemá věnování. Vnímavý čtenář pochopil, že jsem ji psal především pro sebe.“ Zdá se, že jsi vnímavý čtenář. Z valašska nejsem a vyšívat neumím, proto jsem začal psát. Nejdřív zábavné postřehy na pokračování pro sci-fi časopis Interkom. Jednotlivé kapitoly měly úspěch, i oslovenému vydavateli se zamlouvaly. Ze sebraných spisů tedy vznikla kniha, kterou jsem doplnil žertovnými fotografiemi. Jsem rád, že tě zaujala.