Patříme k těm třídním kolektivům, které se schází po léta pravidelně. Nejdříve to bývalo po pěti letech, od roku 1996 se sjíždíme každým rokem. Postupem let nás začalo na tomto světě ubývat a dnes již nás není ani polovina. Budeme vzpomínat nejen na roky prožité v městě železnice, ale na všechny ty krásné chvíle mezi příkladnými kamarády. Vzpomeneme na kantory, vychovatele a věříme, že mezi nás přijde poslední ze žijících učitelů ing. Libuška Bezděková a náš vychovatel ze čtvrtého ročníku, více než 90.letý pan Dobromil Keprt. Díky ochotě vedení studentského domova Na Skalce, v jeho prostorách nejen zasedneme k prostřenému stolu, ale uložíme i svá těla k nočnímu spánku.

A vám, vtom dopraváckém nebi vzkazujeme, že tam budete také s námi, patříte stále mezi nás. Jejich pomníčky nalezneme ve všech částech naší země, jako v České Třebové, Praze, Plzni, Tachově, Žatci, Liberci, Světlé nad Sázavou, Moravských Bránicích, Kostelci u Zlína, Otrokovicích, Želechovicích, Valašském Meziříčí, Bruntále i Spojených státech amerických. Ke cti nás živých lze říci, že s každým se vždy důstojně rozloučíme a doprovodíme na poslední cestě.

V roce 1952 jsme do České Třebové přijížděli jako mladí lidé v dychtivém očekávání, letos jako babičky a dědečkové s plnou náručí životních zkušeností. Někteří s řadou zdravotních problémů, hůlkami i různými pomocníky, jiní v relativně dobrém zdraví. Mnohé doprovází jejich životní partnerky a všichni dohromady tvoříme po dlouhá léta velkou rodinu.

A co říci závěrem ? Díky Ti Karle Martince za velký podíl na organizaci této akce, přes vážné zdravotní omezení obětavě zajišťoval vše, co bylo zapotřebí.

Nevím, zda se dá říci, že zrajeme jako nejlepší vína, škoda jen, že některé již přikryla hlína. Dejme však sbohem bolu a věřme, že za rok, za dva, snad i za pět, sejdeme se opět spolu.

Jan Klempa