SPISOVATELKA BLANKA KOSTŘICOVÁ PÍŠE NA 50  Takováto upoutávka se objevila na stránkách Zdeňka Krále, internetového vydavatele a zakladatele stránek Příběhy na padesát slov. Tyto mikropříběhy píší jak zavedení publikující spisovatelé (těm vydavatel dělá „drobnou reklamu“ v podobě výše uvedené upoutávky), tak i lidé „neliterární“, kteří prožili nějaký příběh či epizodu a jsou schopni to vyjádřit v padesáti slovech. Za dva roky existence si „Příběhy na 50“ získaly určité renomé – nejen tím, že do nich přispívají známí autoři, ale také je archivuje Národní knihovna, jsou o nich zmínky v rozhlase apod.     Blanka Kostřicová se ve svých mikropříbězích často nechává – jak jinak – inspirovat Českou Třebovou, a také historií a historkami dochovanými v jejím rodě, jednom z nejstarších třebovských. Někdy se vrací k tématům, která již zpracovala v delších povídkách a teď je kondenzuje do padesáti slov, jindy vytváří příběhy zcela nové. Uvádíme několik ukázek (název se do počtu padesáti slov nezapočítává):   The American Dream Vzali se na konci čtyřicátých let. Jedenáct let čekal a žádal, aby mohl za tou Slovenoameričankou vycestovat. Už se mu nechtělo, vlastně ji nemiloval, jen toužil, po válce, oženit se s Amerikou. Fízlové, problémy, strach, odjezd. Dřina, prachy, děti, barák, bazén. Plačtivé telefonáty přes oceán: „Měl jsem tenkrát?“ Homesick. Smrt.   Konečné řešení Nejlepší lékař v městečku to je. Stojí pod obrubníkem chodníku. Jarmila sestoupí do vozovky, podává mu ruku, levačkou drží svou malou Haničku. „Vy se nebojíte se mnou mluvit?“ ptá se doktor Arnstein. „Ne, proč?“ diví se Jarmila. Hanička si zvědavě prohlíží žlutou hvězdu na lékařově kabátě. Tenkrát ho viděly naposled.   Hnůj Za války sháněl živobytí, i půl prasete dokázal přivézt, ale když vezl na vozíku pod plachtou hnůj, zastavila ho hlídka: „Was ist das?“ Jednoslovně česky jim odpověděl. Gestapáci znali už pár frekventovaných českých slov, a tak ho chtěli sebrat, ale když nadzvedli plachtu, viděli, že jim nelhal. Nechali ho jít.   Dávná válka „Moje babička a dědeček umřeli za války na horkou nemoc, tři týdny po sobě,“ vypráví prababička u rozsvíceného vánočního stromku. „Za které války?“ ptáme se, a když si my ostatní, ročník deset, třináct, třiatřicet a jednašedesát, představíme nějakou hodně dávnou válku, je to první světová… „No, v šestašedesátým,“ praví prababička.   Koupadlo Vyhřáté dřevěné šatny voní prázdninami. Z ampliónu po válce swing, později Semafor. Lesní stráň nad bazénem. Nejkrásnější „koupadlo“ široko daleko. Šatny vyhořely. Možná cizí armáda. Nové zděné studené, brzy špinavé. Voda najednou též. Amplión normalizační. Břízy v rozpukaném bazénu, šatny polozbořené. A nakonec: málem do toho šlápnu. Chodí sem pejskaři.   Sjezdovka Závod veteránek se běží naplno a doopravdy, výběh kilometrové sjezdovky, na jejímž vrcholu stojí rozhodčí se stopkami. Běžíme: rozvedená, podváděná, ta, která přežila svou smrt… každá se svým osudem, s bolestí duše anebo kolen, ale teď, v tu chvíli na sluncem ozářené sjezdovce, jsme šťastny… A nahoře měří náš čas.