Jízda mezi 380 000 volty
Článek Kamily Klausové z časopisu Týden z ledna 2007 popisuje odvážný
útěk "za kopečky", jehož aktérem byla dvojice dobrodruhů z našeho regionu.
Bydleli v Litomyšli, jeden z nich (Zdeněk Pohl) pracoval v
českotřebovském lokomotivním depu. Odvážná akce - útěk do Rakouska
po vedení VVN se uskutečnila v okolí Znojma v roce 1986.
Kamila Klausová
Dva muži z Litomyšle překonali železnou oponu po drátech vysokého
napětí. Byl to jeden z nejneuvěřitelnějších způsobů překonání železné
opony. Drátům vysokého napětí se lidé obvykle zdaleka vyhýbají. Robert Ospalda
a Zdeněk Pohl po nich naopak před dvaceti lety u Znojma překonali
hranice do svobodného Rakouska
Jen vylézt na více než padesátimetrový stožár po kluzkých stupačkách
je slušný hazard. Té noci z 18. na 19. července byla navíc bouřka „To jsme
chtěli, alespoň nás nebylo slyšet. A také pohraničníky s kulomety nenapadlo,
že by nějací blázni lezli na dráty," říká Robert Ospald, nyní 551etý
rakouský občan. Vlasy do půli zad, přímočaré vystupování, z jeho chování je
cítit nepoddajná povaha. Pracuje ve Vídni jako montér klimatizace.
Originální útěk z roku 1986 je stále jeho životním tématem. Dostal se s
ním na stránky novin a později o něm napsal knihu, která vyšla v malém
nákladu na Moravě „Vlastně se divím, že o tom ještě nikdo nenatočil film,"
říká na místě útěku, v polích u obce Dyjákovičky Je pravda, že o napětí by
nebyla nouze.
Maďarsko nevyšlo
Robert Ospald měl s útěky bohaté zkušenosti Utíkal z domova, zběhl z
hornického učiliště, toulal se různě po republice, zakusil i vězení za
krádež potravin z pojízdné prodejny Klidně si ho lze představit jako jednu
z postav Pelcova románu o vlasatých máničkách v zahnívajícím
socialismu...a bude hůř. „Já měl s komunisty furt nějaký problémy, protože
jsem neuměl držet hubu," říká. Utéci za hranice se pokusil už v roce 1985.
„Chtěli jsme s Frenkym pláchnout přes zelenou hranici z Maďarska do
Jugoslávie a pak dál. Ovšem nepustili nás ani do Maďarska Ukázalo se, že
Frenky před cestou žvanil a někdo na nás poslal hlášku", dodává. Příslušníci
mu odebrali cestovní pas, tak začal vymýšlet dost nerealisticky vypadající
únikové cesty. „Napadlo mě dostat se nějak do roury plynovodu vedoucího z
Ruska nebo pokácet strom a přejít železnou oponu po kládě. Anebo nějak
přeletět pomocí speciálního draka, jako když ve velkém větru nadnáší
dítě... Pak jsem jednou jel autobusem z České Třebové do Litomyšle. Viděl
jsem stožáry vysokého napětí, jak mizí na horizontu. Trklo mě to a na celý
autobus jsem zařval: Už to mám!" Věděl, že horním drátem neprochází proud,
neboť funguje jako bleskosvod. Cvičně zkusil vylézt najeden stožár. Dráty
vydávaly zvláštní vrněni, ale tím se Ospald nenechal odradit „To mi bylo
jedno, mě zajímal útěk."
První slovenské pokusy
Právník Zdeněk Bakule si v plzeňském bytě v 80. letech minulého
století kvůli útěku tajně vyráběl, horkovzdušný balon, další lidé
sestavovali v kůlnách rogala. 351etý lesní dělník Robert Ospald a 201etý
zaměstnanec českotřebovského lokomotivního depa Zdeněk „Frenky" Pohl si v
Litomyšli vyráběli závěsné sedačky pro cestu přes| dráty. Jediné, co koupili, byla ložiska, karabiny a horolezecké lano. Ostatní
věci vzali porůznu Hlavní trubku našli na smetišti. Další hliníkovou tyč
přinesl Pohl z depa, železné úpony svařil v kovárně zaměstnanec
litomyšlského Vertexu v domnění že jde o stroj do posilovny. Vodicí
kolečka vysoustružili kamarádi. Dřevěná deska, na níž se sedělo, se našla
někde v kůlně. Součástí sedačky byl i rozřízlý puk, který plnil funkci
těsnění mezi dvěma trubkami Vše bylo omotané zelenou lepicí páskou na
koberce V Litomyšli Ospald nechal manželku pětiletou dceru a další dvě
nevlastní děti. „Žena to celkem chápala, věděla, že se nikdy se soudruhy
neshodnu Dceři jsem řekl: ,Verunko, já jedu pryč, na vyleť - ,Tak čau,
tati,' odpověděla a dál si hrála," vzpomíná...
Odjeli do Bratislavy, zbytek cesty k hranicím došli pěšky. Když vylezli
na stožár, vyhlédnutý z vlaku, a| nasadili kolečko sedačky na lano,
strnul.i Jejímu pohybu překážely železné válečky připevněné na drátech)
kvůli vybíjení blesků Museli se vrátit domů. Sedačku upravili a v únoru se
na Slovensko vypravili podruhé Přes válečky se v pohodě dostali Když
trochu zabrali, sedačka se „z kopce" rozjela nekontrolovaně až příliš
velkou rychlostí Málem je to vyhodilo mimo dráhu. „Do kopce" to zase
strašně podkluzovalo a vracelo je to zpátky. „K protějšímu stožáru jsme
doručkovali s vypětím všech sil. Najednou koukáme, že dráty nevedou do
Rakouska, že se stáčejí zase k nám, což jsme z vlaku neviděli," říká
Ospald
Po návratu sedačky zničili a po částech hodili na dno rybníka. Začali
pracovat na novém prototypu který pro bezpečnější pohyb opatřili ještě
vodicím kolečkem a brzdou Celou dobu se pokoušeli nějak zjistit, jestli
vůbec a kde je energetická síť sousedních států propojená O drátech u
Znojma se dověděli ze staré učebnice fyziky, popisující výměnu energie
mezi Polskem, Československem a Rakouskem Robert Ospald také v rámci
přípravy na útěk několikrát popil s vojáky z pohraniční stráže Sondoval
u nich, jak to na hranici vypadá.
Noční jízda po drátech
„Když jsme z Litomyšle vyráželi počtvrté, Verunka jako by něco
vycítila Držela mě za nohu a nechtěla pustit Slíbil jsem, že jí pak
koupím, co bude chtít. Třeba i koná Ona na to, že chce tátu. To byl
moment, na který se nedá zapomenout A i podtitul mojí knížky zní Koupím
ti koně. Já ale musel odtud jinak bych se snad zbláznil" říká Ospald.
Do Znojma dojeli autobusem Pak je čekal nesnadný úkol, když se
museli nepozorovaně přiblížit k hranici. Jak šli rosou, začalo jim vrzat
kolečko u sedačky Namazali ho olejem z rybí konzervy. Na stožár vyrazili
pět minut po půlnoci „Bičoval nás déšť. Cestou nahoru jsem pozoroval jak
mokré izolátory jiskří výboji. Nechybělo mnoho a mohlo být po nás,"
vzpomíná Ospald Nahoře, ve více než padesátimetrové výšce, se přivázali
do sedačky a zády k Rakousku začali pomalu ručkovat k dalšímu stožáru
„Mokré vlasy mi padaly do obličeje, když jsem je poodhodil, zablesklo
se. Až později jsem se dověděl, zeje to takzvaný Eliášův oheň, který
způsobuje statická energie," říká. Pod sebou viděli dva ploty a mezi
nimi bílý písek. Cesta po drátech, odhadem 300 metrů, jim trvala pět
hodin.
Když slezli dolů, železná opona byla sice za nimi, ale stále se
nacházeli na československém území. Pomalu začalo svítat „Šli jsme
opatrně potichu, nejdřív přes upravený trávník, pak strašně hustou
kukuřicí Ta byla asi sovětská, protože Sověti měli přece vždycky všechno
něj větší" vybavuje si Ospald. Po další půlhodině přišli do upravených
vinic, uviděli německé nápisy. Blížili se do vesničky Kleinhaugsdorf.
„Z jednoho domu vycházel policajt. Jak jsme byli zvyklí z domova,
strašně jsme se lekli, že nás zabásne," říká Ospald. Vypadali jako
bojovníci z Vietnamu. V maskáčích špinaví, promočení. Zkoušeli se s ním
domluvit anglicky, ale mluvil only german. Po chvíli přijelo policejní
auto. „Mysleli jsme si, že se nás bojí sám zatknout a proto si přivolal
posily. K našemu údivu se s námi rozloučil nasedl ke kolegům a odjel V
ten moment nám došlo, že jsme se skutečně ocitli ve svobodné zemi,"
říká.
Muzejní exponát
Československé úřady se o jejich útěku dověděly až další den z
článku v Neue Krone Zeitung V Litomyšli pochopitelně nastalo rozsáhlé
vyšetřování kdo co věděl a kdo jim pomáhal Ospald se pak dokonce v
devadesátých letech v jedné znojemské hospodě seznámil s pohraničníkem
který měl v den jeho útěku službu na posedu.
Pohl pokračoval do Ameriky, Ospald zůstal v Rakousku, kde v roce 1988
dostal politický azyl. O návratu do České republiky neuvažuje „Tady jsem
dvacet let, tady se cítím doma," říká. Rodina se už dohromady nedala,
jen dcera u něho jistou dobu pobývala, aby se naučila jazyk.
Jedna sedačka, s níž se tenkrát projeli po drátech, je v berlínském
muzeu železné opony. „Chtěli po mně i tu druhou, ale tujím v žádném
případě nedám Mám ji pověšenou na zdi v pokoji Když se mi někdy chce
stýskat zavadím o ni pohledem a řeknu si: Dej pokoj, tak špatně jako v
oněch dobách ti přece není," dodává
(TÝDEN))
|