Ústecké kalendárium – květen 2011
6. května 1901 se v Chrudimi narodil advokát a publicita, čestný občan města Ústí nad Orlicí JUDr. Jaroslav DRÁBEK ml. V roce 1905 se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde jeho otec JUDr. Jaroslav Drábek koupil advokátní kancelář po zemřelém dr. Veselém. Rodina bydlela v dnešní ulici Petra Jilemnického čp. 664. Jaroslav ukončil obecnou školu v Ústí nad Orlicí. Gymnázium vystudoval v Praze a ještě před maturitou se účastnil bojů na maďarsko-slovenských hranicích. Po ukončení právnických studií zahájil v Praze svojí advokátní praxi. Často obhajoval lidi, které pronásledoval Hitlerův režim. V této době byl členem významného politicko-kulturního klubu Přítomnost. V roce 1938 se stal jedním ze zakládajících členů skupiny ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího). Za druhé republiky po Mnichovské dohodě byl dvakrát v Londýně u presidenta Eduarda Beneše se vzkazy od počínajícího domácího odboje. Přestože měl možnost odejít do zahraničí, zůstal ve své vlasti a v prvních letech války se velmi aktivně zapojil do odbojové činnosti a organizoval pomoc rodinám zatčených. Na počátku roku 1943 byl zatčen a nejprve vězněn na Pankráci, potom v Osvětimi - Birkenau. Nakonec přežil válku jako pacient v Bohnicích, kde předstíral choromyslnost. Po válce se vrátil zpět k advokátní praxi. Byl mj. jmenován jedním ze sedmi správců Národní banky československé, která převzala funkci jak guvernéra, tak i správní rady. V říjnu roku 1946 mu byl udělen presidentem republiky dr. Eduardem Benešem Československý válečný kříž 1939 a Československá vojenská medaile I. třídy. Po osvobození se Jaroslav Drábek stal generálním prokurátorem mimořádného lidového soudu, který mezi jinými soudil i K. H. Franka. Americký prokurátor a člen Nejvyššího soudu Spojených států Robert H. Jaskson, který tehdy přijel na proces s K. H. Frankem do Prahy, vysoce ocenil způsob vedení procesu a jeho korektnost. Jaroslav Drábek osobně vedl i žalobu za nacistický zločin v Lidicích a jako svědek přispěl ve Varšavě v procesu s velitelem osvětimského koncentračního tábora. Podílel se na obnovení politického a veřejného života v zemi. Sledoval zneklidňující jevy společenského života. Po únoru 1948 přestala být republika pro něho bezpečná, a tak s rodinou odešel do Bavorska a o něco později do USA. Zde se stal komentátorem československého vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a napsal několik literárních děl, mj. román o odboji „V podzemí“ a vzpomínkovou knihu „Z časů dobrých i zlých“ v níž několikrát vzpomíná i na Ústí nad Orlicí. V sedmdesátých letech se zasloužil o vydání rozsáhlých pamětí bývalého ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. Od roku 1980 byl činný jako zástupce česko-americké obce v prezidentské Komisi Holocaustu. Jaroslav Drábek měl to štěstí, že mu život dopřál znovu navštívit Ústí nad Orlicí, město, které měl rád a kam se vždycky vracel. Nejprve v květnu a poté na Vánoce roku 1990 a naposledy v květnu 1992. Jaroslav Drábek zemřel 11. prosince 1996 ve Washingtonu. Urna s jeho popelem je uložena v hrobce rodiny Drábkových na ústeckém hřbitově. Za celoživotní zásluhy mu president republiky Václav Havel udělil k 28. říjnu 1997 řád T. G. Masaryka in memoriam. 23. února 1998 převzal jeho syn Jan Drábek z rukou ústeckého starosty Karla Škarky čestné občanství města Ústí nad Orlicí, které bylo jeho otci JUDr. Jaroslavovi Drábkovi ml. uděleno in memoriam. Foto in: Ústecké noviny, 1997, č. 45.
10. května 1866 se v Ústí nad Orlicí narodil starosta hasičské župy Hubálkovy, předseda spolku divadelních ochotníků Vicena, strojmistr Konstantin BOUCHAL. Konstantin Bouchal se narodil v rodině ústeckého krupaře. Po ukončení obecné školy nastoupil do učení k ústeckému zámečnickému mistru Vilému Andresovi. Jako tovaryš odešel do Prahy na zkušenou. Zde 21. května 1885 na c.k. vysoké škole technické složil úspěšně zkoušku strojníka parních strojů. Jelikož v Praze nezískal zaměstnání, vrátil se do dílny Viléma Andresa. V roce 1888 byl přijat do zaměstnání u firmy Sobotka a spol. v Kerharticích. Po založení hasičského dobrovolného sboru v Sobotkově továrně byl jmenován jeho velitelem. Tady využil svých zkušeností, které získal cvičením s ústeckým dobrovolným hasičským sborem. V této funkci působil i v době, kdy pracoval jako župní dozorce a pokladník v Hubálkově hasičské župě, dokonce i v době kdy se stal její starostou. Zvolen byl 15. února 1925. Otázce hasičství, hasičské prevenci a samaritánství věnoval hodně času. Mimo zabezpečování a organizování různých kursů navštěvoval např. i ústecké školy, kde žáky seznamoval s těmito záležitostmi. Jeho velkou láskou bylo ochotnické divadlo. Již od roku 1885 byl členem ústeckého sdružení divadelních ochotníků a od roku 1896 členem spolku divadelních ochotníků Vicena. V letech 1914 až 1930 vykonával funkci jeho předsedy. Mimo to pracoval jako místopředseda Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. Budovy Roškotova divadla se však nedožil. Konstantin Bouchal pracoval aktivně téměř ve všech tehdejších kerhartických a ústeckých spolcích. Byl např. předsedou Zásobní jednoty Rovnost v Kerharticích, členem Červeného kříže atd. Ve sbírkách městského muzea je uložena nejen část jeho korespondence, osobních dokladů a veřejných projevů, ale i jeho nábytek a bytové doplňky. Konstantin Bouchal zemřel ve vysokomýtské nemocnici 14. července 1931 a je pochován na ústeckém hřbitově.
11. května 1971 zemřel v Ústí nad Orlicí amatérský letecký konstruktér Karel BÍNA. Karel Bína se narodil 3. července 1903 v Bílině v severních Čechách. Vyučil se mlynářem u J. Macháčka v Nemošicích u Pardubic. V roce 1921 odešel na vojnu, kde se částečně naplnil jeho sen - létání. Po skončení vojenské služby studoval na Státní odborné škole mlynářské v Břeclavi. Tady ho začalo přitahovat vše, co má benzinový motor, především motocykly. Zúčastňoval se nejrůznějších motocyklových závodů a ty jej poprvé přivedly i do Ústí nad Orlicí. V roce 1927 definitivně opustil místo ve mlýně, stal se zaměstnancem obchodní firmy Antonína Junka v Hradci Králové a specializoval se na prodej motocyklů, osobních automobilů a příslušenství. Často obchodně navštěvoval Českou Třebovou a Ústí nad Orlicí. V roce 1929 se natrvalo usadil v Ústí nad Orlicí. V Pickově ulici si zakoupil od manželů Dytrtových starší přízemní domek, který nechal do základů přestavět. V přízemí měl prodejnu a sklad, v horní části byt. V Ústí velice rychle zdomácněl. V roce 1930 jako amatérský herec natočil s přáteli filmovou komedii "Dobrodružství pana Blafouna". Karel Bína zde velmi zřetelně parodoval světového komika Charlese Chaplina. Film byl promítán od 25. 12. 1930 - 1. 1. 1931 v ústeckém kině Zdar. V roce 1935 společně s Aloisem Černým a Mikulášem Doubravou postavil podle francouzského vzoru jednoduché motorové letadlo "nebeskou blechu". Na letišti ve Vysokém Mýtě se mu ji podařilo několikrát dostat do vzduchu, ale slabý motor stačil pouze na lety nad letištěm. Teprve na požadavek Národního technického muzea, kam chtěl svoje letadlo prodat, bylo za vydatné pomoci ústeckých letadlových nadšenců vybaveno tak, že bylo schopno opravdového letu. Ústeckým občanům byla "nebeská blecha" naposledy představena při leteckém dnu 1. 10. 1967. Do Národního technického muzea v Praze byla převezena 15. května 1968. Karel Bína je pochován na ústeckém hřbitově. Na mramorovém náhrobku je připevněn obrázek jeho "nebeské blechy". O Karlu Bínovi a jeho letadlu se více dozvíte v knize Josefa Havla "Z historie létání v Ústí nad Orlicí", kterou vydal OFTIS s.r.o. v roce 1997. Foto in: Havel, Josef: Z historie létání v Ústí nad Orlicí. s. 147.
13. května 1851 se v Hostovicích u Dašic narodil učitel, muzikant a organizátor kulturního života, čestný občan města Ústí nad Orlicí Jan MAZÁNEK. Po studiích v Pardubicích, Moravské Třebové a v Hradci Králové byl v roce 1869 přijat městskou radou v Ústí nad Orlicí za učitele městské školy s povinností obstarávat též chrámovou hudbu. Teprve v roce 1873 byl jmenován zemskou školní radou učitelem na obecné škole chlapecké, kde působil až do svého pensiování v roce 1909. Jan Mazánek byl velice dobrým hudebníkem a po svém příchodu do našeho města se stal společně se svým přítelem Juliem Kocianem duší ústeckého hudebního života. Jako mladík hrál v kvartetu, později v učitelském sextetu a následně v divadelním sextetu. V roce 1918 stál u kolébky Orchestrálního sdružení. Největší láskou však přilnul ke zpěvu. Byl zakladatel zpěváckého spolku Lukes, jehož byl dlouholetým starostou. Plných šedesát osm let zpíval jako člen Cecilské hudební jednoty na ústeckém kůru. Měl krásně sytý bas, který vynikal čistou intonací a citovou hloubkou. Sólově však mimo zpívání v kostele vystupoval velice zřídka. A přece dvě vystoupení, v době jeho vysokého stáří, jsou vzpomínány dodnes. První bylo v roce 1924, kdy zpíval roli žalářníka Beneše ve Smetanově opeře Dalibor. Jeho hluboce procítěný přednes hlasový i herecký uchvátil obecenstvo tak, že cit.“bouře potlesku nebrala konce“. Druhé na ústeckém náměstí při staročeské pouti v roce 1932, kdy zpíval árii slepého Mareše „Kde domov můj“ z Tylovy Fidlovačky. Jan Mazánek byl činný i v ochotnickém spolku Vicena. Zpočátku vystupoval na jevišti, později se však stal významným činovníkem ochotnického divadla. Je autorem „Pamětí ochotnického divadla v Ústí nad Orlicí“, rukopisného díla, které je dnes vzácným a podrobným dokladem kulturní činnosti v našem městě v devatenáctém století. Později, když byl z jeho popudu založen v roce 1896 spolek divadelních ochotníků „Vicena“, stal se na mnoho let jeho předsedou a kronikářem. Život Jana Mazánka neplynul vždy klidně a pohodově, nebyl plně radostný a spokojený. S manželkou Barborou, dcerou Dominika Korába měl pět dětí, dva syny a tři dcery. Když dorostly, stáhly se nad rodinou těžké mraky. Nejprve zemřel jeho zeť, pan Holas, po něm nejstarší dcera Bety, provdaná Holasová, která zanechala dědečkovi dva malé vnuky a vnučku. Ti se stali jeho novým smyslem života. V pokročilém stáří, už v penzi, je se svou manželkou vychovával a dal jim patřičné vzdělání a přípravu do života. Ve světové válce padl v Srbsku jeho starší syn, mladší zemřel po válce na následky zranění. Nikdy si však na svůj osud nenaříkal a nepropadal zoufalství.
Jan Mazánek byl ale především učitel. Přičinil a zasloužil se o kvalitativní změnu ve vyučování zpěvu na školách. Až do té doby se vyučovalo zpěvu pouze mechanickým nacvičováním písní podle sluchu. S úmyslem povznést a zevšeobecnit pěvecké umění v nejširších vrstvách našeho národa, upravil a zavedl nový způsob vyučování zpěvu na školách. V letech 1887 – 1894 byl vydán jeho třídílný spis „ Vyučování zpěvu na školách obecných a měšťanských“. Mimo to vydal „Cvičebnici zpěvu dle not pro žáky škol obecných“. Tyto učebnice se rozlétly po všech školách naší vlasti a způsobily převrat ve výuce zpěvu. Svoje vzpomínky na svého prvního učitele Jana Mazánka končí Gustav Weiss těmito slovy: „ V tom úzkém úseku života, kam ho osud postavil, vyoral hlubokou brázdu, ze které vyrostla bohatá úroda. Býti učitelem života a vychovatelem mládeže k moudrosti a vědění není dáno hned s učitelským povoláním, nýbrž dostává se jen tomu, jehož povaha se vyhranila ve vyrovnaný charakter velké mravní zodpovědnosti. Jan Mazánek byl učitel, který se pro své povolání narodil a kterému bylo učitelství v tom hlubokém smyslu nejvyšším a nejzodpovědnějším lidským posláním.“ Svého pana učitele si vážili nejen jeho žáci, ale i samotní tehdejší představitelé města. U příležitosti jeho osmdesátých narozen byl jmenován četným občanem města. Jeho jménem byla pojmenována i jedna z ústeckých ulic. Ve sbírkách městského muzea je uložena část jeho pozůstalosti, včetně jeho učebnic, časopiseckých a novinových článků. Zajímavý je i dřevěný houpací kůň, který pochází z jeho dětství. Jan Mazánek zemřel v Ústí nad Orlicí 29. prosince 1937 a je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho odchodem se doslova naplnila slova Boženy Němcové „Když zemře otec, pláče rodina, když zemře učitel, pláče celá dědina.“ Foto in: Památník ústeckého divadelnictví 1836 – 1936. Ústí nad Orlicí, Družstvo pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí 1936. s. 23.
13. května 1821 se v Praze narodil chemik, vysokoškolský pedagog Bernard Bořivoj QUADRÁT. Jeho otec Josef, velkoobchodník s dobytkem patřil k českým vlastencům a jeho dům byl vyhledávaným místem českých buditelů. Jeho jméno se původně psalo foneticky Kvadrát, ale upozornění domácího učitele, že jejich jméno je původně latinské, způsobilo to, že celá rodina začala používat latinskou podobu jména tedy Quadrát. Bernard nastoupil v roce 1839 jako student na filozofickou fakultu pražské university, s rozhodnutím věnovat se klasické filozofii. Tady na něho velmi zapůsobil Karel Bořivoj Presl, který v něm probudil velký zájem o přírodní vědy. Vliv je patrný i z toho, že Bernard začal používat druhé jméno Bořivoj. O jeho budoucnosti definitivně rozhodlo setkání s profesorem Josefem Redtenbacherem. Po ukončení studií chemie se stal jeho asistentem. Bernard Bořivoj Quadrát habilitoval prací o platinokyanovodíkové kyselině a překrásných solích, hlavně hořečnaté a barnaté. V roce 1850 byl jmenován profesorem všeobecné a analytické chemie na nově zřízené německé technice v Brně. V době působení na této škole napsal řadu učebnic obecné a analytické chemie pro střední školy. Z jeho pera vyšel i spis o pivu, barvení a tisku tkanin. Po jmenování profesorem v Brně se oženil s Arnoštkou Plachtovou, s níž měl osm dětí. V roce 1870 zemřela a o rok později potkala Quadráta další těžká rána - byl penzionován. Hlavním důvodem bylo jeho vlastenectví. Vadilo nejen německým kolegům, ale i úřadům. Po svém odchodu z Brna přijal místo na hospodářské škole v Doubravici u Mohelnice na Moravě, kde učil chemii a přírodopis. Zde vydržel však pouze jeden rok a rezignoval na své místo. Vyhledal si zákoutí v tichém kraji Ústí nad Orlicí. Tady tři roky vyučoval na nižší německé soukromé škole v Hylvátech, jejímž majitelem byl jeho brněnský žák Böhm. Pro neurovnané poměry na škole i toto místo opustil a žil v ústraní, vzdálen veškerého odborného i veřejného života. V našem městě se podruhé oženil a to s dcerou lesního správce na lanškrounském panství Barborou Tobolářovou z Hrádku. Bernard Bořivoj Quadrát zemřel v Ústí nad Orlicí 27. října 1895 a je pochován na ústeckém hřbitově. Foto in. Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1940, č. 1, s. 21
29. května 1926 zemřel v Doksech český houslový pedagog Antonín BENNEWITZ. Antonín Bennewitz se narodil 26. března 1833 v rodině lesníka v nedalekém Přívratu. Po studiích na piaristickém gymnáziu v Litomyšli odešel na pražskou konzervatoř do třídy houslí prof. Mořice Mildnera, kde absolvoval v roce 1852 s vynikajícím prospěchem. Antonín Bennewitz byl posledním mohykánem českého klasicismu, skvělý houslista, pedagog a dlouholetý ředitel pražské konzervatoře, kde za svého působení povznesl houslové oddělení na evropskou úroveň. Přestože byl původně Němec, prosazoval českou hudbu a české skladatelé. Zvláštní přízeň věnoval Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi a J. B. Foerstrovi. Jako ředitel školy hájil práva a studentské výhody českých studentů, prosadil zavedení češtiny do vyučování hudební teorie. Znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky a tím dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Výrazně se také uplatnil jako dirigent školního orchestru, jemuž se soustavně věnoval od roku 1881. Po třicetiletém působení na konzervatoři požádal v roce 1895 o penzionování, ale dočkal se ho až v roce 1901. Na zasloužený odpočinek odešel do Doks u Litoměřic, kde také zemřel. 7. června 1959 byla Antonínu Bennewitzovi zásluhou MNV v Přívratu, českotřebovské hudební školy a několika nadšenců odhalena pamětní deska na jeho dnes již přestavěné myslivně. Toho roku byla jménem slavného přívratského rodáka pojmenovaná hudební škola v České Třebové. Dnes již tohoto pojmenování nepoužívá. Od roku 1999 nese jméno Antonína Bennewitze mezinárodní hudební festival v České Třebové. Foto in: Hudební festival Antonína Bennewitze. Festivalový zpravodaj s programem jednotlivých koncertů. III. ročník 2001. s. [3].
Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea