- Ústecké kalendárium – září 2011
3. září 1846 se v Ústí nad Orlicí narodil dlouholetý ústecký starosta, městský lékař MUDr. František VICENA.
Narodil v čp. 171 manželům Hynkovi a Pavle Vicenovým. V roce 1849, kdy jeho rodiče odešli k první české divadelní společnosti, převzala jeho výchovu babička Nováková. Prázdniny však trávil se svými rodiči a s nimi procestoval skoro celé Čechy a Moravu. Po maturitě se nechal zapsat do semináře, ale na radu a pomoc Jana Nerudy, se kterým se znal z dopisování do časopisu „Obrazy života“, se nechal v říjnu 1867 v Praze zapsat na medicínu. Na doktora všeobecného lékařství byl promován 31. května 1873. Praxi nastoupil v Kostelci nad Černými lesy, kde zastupoval nemocného MUDr. Františka Husa. Po jeho smrti se stal panským lékařem pro lichtenštejnské panství kostelecké a ratajské. 24. listopadu 1873 se oženil s dcerou dr. Husy. Do rodného města přesídlil s rodinou 29. června 1889 a stal se zde oblíbeným a vyhledávaným lékařem. Město Ústí nad Orlicí po jeho příchodu zaznamenalo mnoho podstatných změn. Článek z časopisu „Nové illustrované listy“ z 26. února 1916 shrnuje Vicenovo působení v Ústí takto: cit. „Kdo viděl město Ústí nad Orlicí v Čechách před čtyřiceti lety a spatřil by je dnes, nepoznal by se v něm, neboť změny, jichž doznalo v posledních desítiletích, jsou příliš pronikavé. Přispěly k nim jednak průmyslový rozmach, jednak i změna obecní správy…. Roku 1889 přistěhoval se do Ústí nad Orlicí MUDr. František Vicena, vrchnostenský lékař z Černého Kostelce, jenž stal se tu městských lékařem. Jako ústecký rodák zajímal se dr. Vicena o všechno, co směřovalo k jeho rodišti, již tehdy, kdy bylo mu prodlévati jinde. Tím víc obrátil k němu zřetel, když ocitl se ve vytouženém domácím prostředí, a proto nemohly mu ujíti nedostatky, jež jevily se v něm. Hned v nejbližším volebním období byl dr. Vicena povolán do obecního zastupitelstva a počal tu raziti cestu nápravy různých vad a nedostatků. V Ústí nad Orlicí byl do té doby hřbitov ve městě proti všem předpisům zdravotním. Dr. Vicena s jinými pokrokovými občany počal pracovati o založení nového hřbitova opodál města. Tehdejší děkan Cibulka vzpíral se proti tomu houževnatě; ale dr. Vicena se dvěma vynikajícími občany překonal jeho odpor, zakročivše v Praze u místodržitelství, a tak způsobili, že r. 1893 byl v Ústí nad Orlicí nový hřbitov vysvěcen a svému účelu odevzdán. –
Za čtyři léta po tom povolala důvěra občanstva dra. Vicenu k úřadu městského starosty. Nyní teprve mohl rozvíjeti záslužnou činnost na prospěch svého rodiště. Přede vším běželo mu o to, aby město opatřil dobrou pitnou vodou. Nedal se odstrašiti bezvýslednými pokusy a tak roku 1900 jeho přičiněním byl zřízen vodovod, jenž 14. června 1901 poprvé zásobil město výbornou vodou. A téhož roku byla k podpoře domácího průmyslu dobudována tkalcovská škola. - Sotva byly tyto důležité podniky uvedeny v život, počal dr. Vicena pracovati o zřízení městské elektrárny a již po roce (1902) zazářila elektřina městem. Ulice a náměstí jeho přičiněním byly opatřeny chodníky a započalo se zřízením kanalisace po celém městě, která provádí se rok po roce po dnes. …. Práce pro zvelebení rodiště, ač vyžadovaly hojně času a starostí, nedovedly zdržeti dra. Vicenu v činnosti i ve směru národním, kulturním a společenském. V sokolské jednotě, jejímž byl starostou, pořádal poučné přednášky a za každé veřejné příležitosti býval povolán řečníkem, jenž vždy dovedl vystihnout důležitost a vážnost svého úkolu a vnést do srdcí posluchačů nadšení a chuť ku práci pro příští pokolení. Nebylo v Ústí nad Orlicí vůbec spolků, jehož by nebyl podporoval vzdělávací činností a každá prospěšná myšlenka našla v něm vydatného průkopníka. Okrašlovací spolek zvolil jej svým předsedou; právě tak místní záložna vyvolila si jej 1908 při kolaudaci za předsedu. – V soukromí obíral se dr. Vicena zahradnictvím a často volán jako rádce nebo rozhodce v otázkách národního hospodářství. Zdálo by se, že tato obsáhlá a všestranná činnost nezbytně vyčerpávala všechen čas, že neobyčejně pilnému muži nezbývalo okamžiku k oddechu a k zotavení. Než dr. Vicena nalézal jej přece: ve své bohaté knihovně. Zde také prodlévá podnes, pokud připouští jeho povolání a jeho úřad, obíraje se svými drahými knihami, jež vykazují nejen vše, co cenného vyskytlo se na českém trhu literárním, ale i tisky vzácných starých českých děl. …. Místní občanstvo zajisté se postará, aby i příští pokolení zachovala u vděčné paměti jeho poctivou práci, již téměř po 30 let konal dr. Vicena pro své drahé rodiště, pro čest a dobré jméno města Ústí nad Orlicí……“ MUDr. František Vicena působil ve funkci ústeckého starosty až do roku 1919. Zemřel 23. července 1919 a pochován byl na ústeckém hřbitově. Jeho jménem byla pojmenovala jedna z ústeckých ulic.
Foto: in 100 let organizované tělovýchovy v Ústí nad Orlicí, díl 1. , s, 6
9.
září 1916 se v Ústí nad Orlicí narodil fotograf Karel ALIGER.
Dětství prožil v Dlouhé Třebové. Již od školních let se u něho projevoval nevšední zájem o fotografování. Proto nikoho nepřekvapilo, když v roce 1932 nastoupil do učení k ústeckému fotografu Františku Slezákovi. Po vyučení odešel do prostějovského ateliéru firmy Václav Ševčík, následovala královéhradecká firma Vilém Petr. Fotografickou praxi zakončil u Karla Francla v Přerově. V roce 1943 získal fotografický atelier v Litomyšlské ulici v České Třebové. Ani se nestačil rozkoukat a musel ho zavřít. Byl totálně nasazen k Litické akciové společnosti. Svojí živnost obnovil opět v roce 1946. V březnu 1951 vstoupil do družstva Fotografia. Od ledna 1959 pracoval v propagačním oddělení podniku Perla. Propagační fotografie Karla Aligera nadchla, protože mu svými možnostmi poskytovala prostor pro využití nových fotografických technik. V roce 1960 získal první místo v mezinárodní fotografické soutěži s textilní tématikou. Aligerovy fotografie se pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, Pochodně a Jiskry Orlicka. Vrcholem jeho tvorby se stal soubor fotografií pro publikaci „Česká Třebová 1278 – 1978“, za kterou byl oceněn pamětním listem a medailí, které byly udělovány u příležitosti oslav 700 let tohoto města. Karel Aliger působil také jako externí učitel na českotřebovské Lidové škole umění, kde vychoval mnoho talentovaných fotografů. Zemřel v České Třebové 28. května 1984. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydalo Městské muzeum v České Třebové malou monografii s názvem „ Karel Aliger a jeho Česká Třebová“. Publikace přináší i zlomek z jeho neopakovatelné tvorby.
18. září 1931 zemřel v Ústí nad Orlicí předseda odboru Klubu českých turistů, lékař MUDr. Josef KORÁB.
Josef Koráb se narodil 23. ledna 1873 v Chotěboři. Po maturitě na vysokomýtském Gymnáziu studoval na pražské univerzitě, zde byl 13. listopadu 1896 promován na doktora všeobecného lékařství. Praxi vykonával v Pražské záchranné stanici. Krátkou dobu působil také v Zemské porodnici ve Vídni. V roce 1898 se oženil s Julií, dcerou JUDr. Václava Pitry z Ústí nad Orlicí a nastoupil místo praktického lékaře v Rovečném u Boskovic. 11. listopadu 1901 se s rodinou přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se stal nejprve lékařem závodní nemocenské pokladny firmy Jan Hernych a syn, postupně lékařem státních drah, městským, školním a konečně lékařem Okresní nemocenské pojišťovny. V době I. světové války byl vedoucím vojenské nemocnice ve Vysokém Mýtě, kde se léčili hlavně vojáci omrzlí v Rusku a v Alpách. V roce 1922 se stal předsedou Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Za jeho působení zaznamenal klub značných úspěchů. Vliv jeho osoby, významné společenské postavení, jeho vysoká inteligence a vzácný charakter přispěl ke zvýšení významu klubu. Vzrostl počet členů a činnost byla rozšířena o mnoho dalších aktivit. Ve funkci předsedy působil až do roku 1929. MUDr. Josef Koráb zemřel 18. září 1931 a je pochován na ústeckém hřbitově. Ústecká veřejnost měla lékaře Josefa Korába v paměti jako člověka zlatého srdce, jako muže, který v kruté době války nezapřel svůj hluboký lidský cit a který tak často bezmezně mnohým pomohl. 10. října 1939 se výbor ústeckého Klubu českých turistů usnesl pojmenovat novou stezku jeho jménem a tím uctít památku svého bývalého předsedy a zasloužilého pracovníka. S výstavbou Korábovy stezky, která vedla od dnešní vodárny na Andrlův chlum bylo započato 6. 11. 1939, kolaudace proběhla 25. dubna 1940. Jeho jménem byla pojmenovaná i jedna z ústeckých ulic. Foto: Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických : věstník Klubu čes. turistů v Ústí n., 1939, č. 4.
26. září 1816 zemřel ve Vídni houslista a hudební skladatel, ústecký rodák František Martin PECHÁČEK.
Narodil se 10. listopadu 1763 v Dolní hospodě (později známá jako hotel Friml a Orličan). Vystudoval Gymnázium v Litomyšli, kde si také rozšiřoval své hudební vzdělání, získané od ústeckých učitelů. Hudbu studoval u tamního ředitele kůru a pianisty P. Lamberta a později u Karla Ditterse ve Slezsku, kam odešel studovat filozofii. Jako dvacetiletý odešel do Vídně, kde se v roce 1790 stal kapelníkem divadla u Korutanské brány (Kärtnerthor). Vídeň se stala jeho druhým domovem. František Martin Pecháček byl pilným skladatelem. Složil dvě velké a deset menších komických oper, dvanáct symfonií, na třicet baletů, několik jednodušších mší i různé církevní skladby. U příležitosti návštěvy Neapolského krále ve Vídni v roce 1801 byl s velkým úspěchem proveden jeho balet „Lesní žínka“ Hlavní těžiště jeho skladatelské činnost spočívalo v tvorbě taneční hudby, valčíků, menuettů a ländlerů. Na tomto poli si získal takové obliby, jaké se později těšili pouze Lanner a Strauss. Byl skutečným Straussem své doby jednak plodností, jednak úspěchem svých skladeb. Se svým orchestrem pořádal zejména v Augartenu ve Vídni koncerty, které byly s oblibou navštěvovány. Položil tak základy orchestru, který později pod taktovkou J. Lannera a J. Strausse vyrostl ve světoznámé hudební těleso. František Martin Pecháček zemřel vysílením ve Vídni v Esterházovském domě čp. 419. Pochován byl na dnes již zrušeném Matzleinsdorském hřbitově. Po své smrti upadl úplně v zapomenutí. Ve sbírkách městského muzea v Ústí nad Orlicí jsou uloženy dvě jeho skladby a to: „Rondeau brillant“ a „Polonaise“.
26.
září 1861 se v Ústí nad Orlicí narodil amatérský malíř, pekař Damián RYBKA.
Damián Rybka je znám především jako malíř betlémů. Mimo to je autorem obrazů ústeckých chalup a různých partií z okolí města. V roce 1914, v době vypuknutí I. světové války vymaloval pro hřbitovní kapli v Kerharticích kopii Ústecké P. Marie a v roce 1924 obraz „Nejsv. Srdce Ježíšovo“. Jeho rukou malované betlémy, rodné domky a partie z Ústecka si sebou brali vystěhovalci do Ameriky, Polska a do Bulharska. Damián Rybka maloval až do konce svého života, ponejvíce ústecké rodné domky na zakázku. Zemřel 8. června 1927 v městském chudobinci. Ve sbírkách Městského muzea je uloženo okolo dvaceti betlémových figurek a obrazy domu čp. 1 a domu v Lázeňské ulici. Foto: AS: Rod. archiv Bouchalů., inv.č. F6645.
Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí