Českotřebovské kalendárium na listopad 2011                    160 let od narození Josefa Bonaventury HUBÁLKA (2.11. 1851 – 27.8. 1918), učitele a veřejného činitele Pocházel z početné rodiny ( deset sourozenců) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka. Obecnou školu vychodil pod dohledem svého otce, následovala studia na německé nižší reálce v Lanškrouně, české reálce a učitelském ústavu v Hradci Králové. Po studiích se stala jeho druhým domovem Česká Třebová. Zde našel nejen zaměstnání, ale i svoji nastávající manželku Veroniku Felcmanovou. Svoji profesní kariéru začal jako podučitel na obecné škole, na zasloužený odpočinek odešel ve funkci ředitele měšťanské školy dívčí. Pracoval v Sokole, Občanské besedě, Okrašlovacím a divadelním spolku. Po velkém požáru v roce 1872 se stal také hasičem. A ne ledajakým. Byl cvičitelem a starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, úřadujícím náměstkem starosty Zemské ústřední hasičské jednoty, přísedícím správní rady Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval na světových mezinárodních sjezdech ( Paříž, Amsterodam, Berlín, Milán, Brusel, Budapešť, Varšava, Lublaň ). Za svoji nezištnou práci, kterou vykonal pro rozvoj českého hasičstva byl mnohokrát vyznamenán. Francouzská hasičská federace a četné domácí spolky jej jmenovaly svým čestným členem. V roce 1923 mu byla na jeho domě čp. 475 odhalena pamětní deska. Věnovala ji Zemská hasičská jednota v Praze. Dnes se deska nachází na hasičské zbrojnici v Chorinově ulici.   10 let od úmrtí středoškolského profesora Miroslava CHUDÉHO (7.7. 1913 – 5.11. 2001) Narodil se v České Třebové v rodině krejčího. Měl ještě dva bratry. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium a po letech při dálkovém studiu Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. To již měl za sebou zkoušky způsobilosti pro povolání učitele pro školy obecné a měšťanské. Jako učitel matematiky, deskriptivní geometrie, kreslení a hudební výchovy působil na školách nejen v České Třebové, ale i na venkovských školách v blízkém i vzdáleném okolí. Po ukončení vysokoškolských studií v roce 1958 nastoupil na místo středoškolského profesora na českotřebovském gymnáziu a své povolání zde vykonával až do odchodu do důchodu. Znali jsme jej také jako herce, režiséra a výtvarníka v divadelním odboru Sokola Na Skále, později v divadelním souboru Hýbl. Pracoval v pěveckém sboru Bendl jako sbormistr, v Osvětové besedě, sportoval, hezky maloval a kreslil. Za svou kulturní a pedagogickou činnost byl mnohokrát oceněn. Připomeňme např. udělení zlatého odznaku J.K. Tyla za práci pro ochotnické divadlo. Dokázal totiž jako málokdo uvést své inscenace až na Jiráskově hronovu.  Další ocenění získal  na pěveckých festivalech i na matematických olympiádách prostřednictvím svých žáků. Když ovdověl, zbytek života prožil v rodině dcery Mirky a zetě Františka Staňkových v Hradci Králové.   70 let od násilné smrti ing. Otakara RUNY ( 26.7. 1915 – 28.11. 1941), sportovce, milovníka umění, muzikanta a odbojového pracovníka Pocházel z českotřebovské železničářské rodiny. Byl mimořádně nadaným studentem, úspěšným vysokoškolským asistentem, středoškolským profesorem a inženýrem Škodových závodů v Praze. Protože k smrti nenáviděl fašismus, plně se od počátku války zapojil do ilegálního odboje. Pracoval ve skupině Štancl – Stricker, kde se zabýval výrobou destrukčních náloží, které v šesti případech ( podle nacistického rozsudku) skupina použila. Po prozrazení v říjnu 1941 stanný soud pracoval velmi rychle. Za několik dnů byl Otakar s ostatními ze skupiny v Ruzyni zastřelen. Pro památku ing. Otakara Runy mnoho vykonal především ing. Barták, který soustředil velké množství dokumentů ze života O. Runy. Také spolupracoval s Hlávkovou nadací v Praze. Že byla v předvečer 52. výročí mučednické smrti odhalena ing. Runovi na jeho rodném domě čp. 20 na Starém náměstí pamětní deska, byla hlavně zásluha ing. Bartáka. Hlavní projev při této příležitosti přednesl ing. František Kord, politický vězeň za německé okupace a jeden z mnoha přátel Otakara Runy z Hlávkovy koleje.   70 let od úmrtí děkana Jana SELICHARA (23.3. 1858 – 20.11. 1941) Narodil se v Solnici na okrese Rychnov nad Kněžnou. Gymnázium vystudoval v Rychnově nad Kněžnou, kněžský seminář v Hradci Králové. Jeho celoživotním posláním bylo sloužit Bohu a také výtvarnému umění. Jako kaplan a krátce též administrátor farnosti působil v letech 1883 až 1887 v České Třebové, odkud odešel do Hlinska a poté do Kameniček na Vysočině. Zde se seznámil s celou řadou malířů a také se spisovatelem K.V. Raisem, který jeho osobu použil k předloze jedné z postav v románu Západ. V roce 1908 byl přeložen do Německé Rybné (dnes Rybná nad Zdobicí), kde žil a pracoval až do své smrti. Byl vzdělaný, milující výtvarné umění. Sám byl umělcem řezbářem. Pro mnoho umělců se stal mecenášem a také rádcem. Soustředil cennou sbírku děl malířů, kteří nejprve malovali v Kameničkách a následně v tehdejší Německé Rybné (Antonín a Jan Slavíčkové, Herbert Masaryk, Vincenc Beneš, Otakar Nejedlý, Bořivoj Žufan, Oldřich Hlavsa …). Později ji odkázal obci, a tak založil dodnes existující galerii nesoucí jeho jméno.   90 let od úmrtí Jana TYKAČE ( 30.10. 1842 – 13.11. 1921), učitele, spisovatele, národopisce a vlastivědného badatele Narodil se v Čelákovicích nad Labem jako čtvrté dítě řeznického mistra a nájemce hostince Na Rynku Josefa Tykače a jeho ženy Františky. Od roku 1848 navštěvoval farní dvoutřídku ve svém rodišti, pak dva roky německou piaristickou školu v Brandýse nad Labem, později tamtéž nižší reálku a od roku 1858 dvouletý učitelský ústav Budeč v Praze. Po studiích postupně působil jako podučitel a učitel ve Stochově, v Čelákovicích a Brandýse nad Labem. Od roku 1868 začal učit na právě zřízené čtyřtřídní chlapecké a dívčí hlavní škole v České Třebové. A toto město již nikdy neopustil. Z tohoto města pocházela i jeho manželka Oldřiška, dcera mlynáře Kajetána Dařílka. V roce 1891 byl jmenován řídícím učitelem pětitřídní chlapecké a dívčí obecné (někdejší hlavní) školy. O čtyři roky později získal v Hradci Králové způsobilost k výuce gramatiky a historie na měšťanských školách. V roce 1897 se stal zastupujícím a krátce nato definitivním ředitelem obecné a měšťanské školy dívčí. Z této funkce odešel v roce 1904 do výslužby. Kromě pedagogické činnosti se Jan Tykač věnoval i spolkovému životu. Byl členem pěveckého spolku Lumír, čtenářského spolku, stál u zrodu spolku divadelních ochotníků Hýbl a stal se i prvním jeho ředitelem, zasloužil se o vybudování městského muzea a muzejního spolku. Další oblastí jeho zájmu byla historie, zejména historie města České Třebové a blízkého okolí. Zabýval se i životem a dílem významných osobností, zajímal jej život prostých lidí. Sbíral pořekadla, lidová rčení, písně a básně, sepisoval zvyky, lidové povídky a pohádky. Povídky a pověsti z České Třebové a okolí vydal ve sbírce České povídky. Ostatní příspěvky posílal do časopisů Český lid, Památky archeologické a místopisné a Společnosti přátel starožitností. Řada drobných statí zůstala v rukopise. Pracoval téměř do konce svého života. Dokladem toho je kniha Paměti, kterou začal psát v roce 1915 a dokončil ji krátce před smrtí v roce 1920. Místem jeho posledního odpočinku je rodinný hrob na českotřebovském hřbitově.                                                                                                                                                                          Jan Skalický