Českotřebovské kalendárium na únor 2011

10 let od úmrtí ing. Zdeňka LANGA ( 5.12. 1932 – 25.2. 2001 )
Byl významnou a populární osobností města. Po studiu na stavební fakultě VUT v Brně pracoval jako projektant a stavbyvedoucí u Okresního stavebního podniku v Ústí nad Orlicí. Tři roky také působil ve stavební skupině VKDI Orlík Česká Třebová. Od mládí sportoval ( lehká atletika, basketbal ) a sportu zůstal věrný i v pozdějších letech jako funkcionář. Byl nejen čelným představitelem zdejšího Sokola, ale i aktivně působil v jeho ústředí.

Nedožitých 95 let malíře, grafika a pedagoga Antonína MATZKEHO

Narodil se 16. února 1916 v Hurtově slévárně, která stávala kousek nad rybníčkem v Javorce. Měl ještě dvě starší sestry. Otec byl strojvedoucím a matka v domácnosti. Ve svém rodišti České Třebové absolvoval měšťanskou školu a v nedaleké Litomyšli učitelský ústav. Po vojenské službě učil na Parníku, v Přívratě, Dolní Čermné a nakonec v Litomyšli, kde v roce 1962 nastoupil na Střední pedagogickou školu. Zároveň se přihlásil ke studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v oboru výtvarná výchova. Studium úspěšně ukončil pod vedením skvělého učitele, grafika a malíře Bohdana Laciny. Na SPgŠ působil jako profesor do roku 1976. Své posluchače měl i mezi dálkově studujícími v Hradci Králové a Trutnově.

Ve volném čase se věnoval vlastní tvorbě. Kromě městských zákoutí Litomyšle maloval proměnlivou krajinu Vysočiny, na jeho obrazech poznáváme i náměty z České Třebové a jejího okolí a také květiny. S obrazy Antonína Matzkeho jsme se měli možnost seznámit na výstavách v dřívějším ZK Primona v letech 1978 a 1980 a také ve staré radnici v září roku 1996 na výstavě Třebováci vystavují. Patří k významným českotřebovským rodákům a byl i váženým a oblíbeným občanem Litomyšle. Proto tolik překvapení, když se dnes se zpožděním dovídáme, že již zemřel. Neobjevilo se po Litomyšli jediné smuteční oznámení, ani kratičký nekrolog v místním tisku.

140 let od narození, 60 let od úmrtí Antonína MŰLLERA ( 14.2. 1871 – 18.7. 1951 ), vrchního oficiála státních drah, regionálního spisovatele a dopisovatele
Narodil se v rodině Františka a Josefy Műlerových na Lhotce. Celý život zasvětil práci na železnici a také historii. Své poznatky uplatnil v řadě článků a několika publikacích. V roce 1941 napsal brožurku Historie rotundy sv. Kateřiny, v níž soustředil dostupné informace o této významné stavební a kulturní památce našeho města. Ke 100. výročí zahájení provozu na železniční trati Olomouc – Praha napsal v roce 1945 brožovanou knížku Sto let železnice Olomouc – Praha a její vliv na vývoj města České Třebové. Velké množství článků odesílal do týdeníku Východ, který byl listem Československé národní demokracie pro východní Čechy a do časopisu Krása našeho domova, vydávaného v Praze. Působil v mnoha místních spolcích, zasloužil se o přemístění barokních soch z pilířů starého mostu přes Třebovku na Zámostí na nové místo u kostela sv. Jakuba. Zemřel v České Třebové, kde je také pochován na místním hřbitově.

120 let od narození ing. Eduarda STŘÍBRNÉHO (8.2. 1891 – 3.11. 1974), odborníka na parní kotle, regionálního historika a spisovatele, milovníka přírody, cestování a výtvarného umění

Byl synem vrchního revidenta drah v České Třebové. Po absolvování reálky v Olomouci vystudoval Vysokou školu technickou v Praze a stal se odborníkem v oboru parních kotlů. Působil jako zkušební, později vrchní komisař v Chebu, Teplicích a Liberci. Svoji odbornou činnost zakončil po válce ve funkci technického rady Zemského úřadu v Praze.

Zajímal se o historii rodného města, miloval hudbu,divadlo, výtvarné umění, přírodní krásy. Dopisoval si s řadou významných osobností (Aloisem Jiráskem, V.V. Štechem, Maxem Švabinským, J. Úprkou, Karlem Plickou, F.V. Krejčím, Františkem Formánkem, Jos. Holubem …). Psal příležitostné články a povídky. Byl také dobrým vypravěčem a imitátorem. Dovedl napodobit řeč i pohyby některých českotřebovských občanů. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem, syndikem československých novinářů, po léta organizoval v Národním domě na pražských Vinohradech pravidelná sezení třebovské obce našich rodáků, usazených v Praze. Procestoval velkou část Evropy, byl ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Švédsku, Norsku, podíval se na Špicberky za severním polárním kruhem i do Alžíru v severní Africe.Když v roce 1968 ovdověl, vrátil se do svého rodného města České Třebové. V rodině své sestry paní Marie Špaldové a mezi svými přáteli našel svůj druhý domov, který tolik potřeboval. V České Třebové také zemřel a byl pochován. I když zde má svůj pomník, tak dnes jsou již jeho ostatky uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou.

160 let od narození Josefy VEJRYCHOVÉ – DAPECIOVÉ ( 19.2. 1851 – 9.5. 1937), lidové básnířky a spisovatelky

Známe ji z obrázků, které namalovali Max Švabinský a její syn Rudolf Vejrych. Narodila se ve Svitávce u Boskovic na Moravě. Zde také chodila do školy. Matka ji měla za svobodna, stejně tak jako bratra Vincence. Ten se stal později inženýrem a působil v Lounech. Pepička zůstala doma u matky a pomáhala ji se živností (šití jemného prádla a šatů). V 19 letech se provdala za Rudolfa Vejrycha, vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy. Krátce po svatbě se mladí manželé přestěhovali do Kolína, potom do Podmokel, Olomouce, České Třebové a Prahy. V Kolíně se jim narodil syn Karel, v Podmoklech dcera Eliška a syn Rudolf. Další děti záhy zemřely.

Josefa byla skromná, romantická, citlivá a velice pracovitá. Svým mateřským citem brzy rozpoznala u svých dětí nadání a všemožně je podporovala. Sama těžce nesla nedostatek školního vzdělání, a proto si jej soustavně doplňovala četbou. Od své italské tchyně se naučila italštině a to tak, že sama překládala z italštiny do češtiny. Přeložila řadu povídek pro mládež i dospělé. Psala jen pro své potěšení. Soustřeďovala se na drobné črty, příběhy podává tak, jak je slyšela nebo zažila, držíc se věcné pravdy. Zajímala se o svéráz kraje, lid a jeho mluvu, mravy a obyčeje. Začala básněmi, prózu tvořila v pozdějších letech v Kozlově u České Třebové, kam se nakonec rodina přestěhovala. Své literární práce otiskovala ponejvíce v Lidových novinách, Ženských novinách, Moravských novinách, Východočeském republikánu a Úsvitu. První vydání její půvabné knížky Jak bývalo v Kozlově vyšlo v roce 1924, druhé v roce 1953. V červnu 1931 vydal Spolek českých bibliofilů v Praze její další knihu Za starých časů. Náměty k této práci čerpala ponejvíce z rodné Svitávky. Zemřela v Kozlově a je pochována na tamním hřbitově.

Jan Skalický

Eduard Vaníček - 85 let
Čas běží jako zběsilý a počítá nám to všem spravedlivě. Jenže uvědomovat si to začínáme tak nějak až s příchodem do zralého věku. Zpravidla se pak zastavujeme při výročí osobností, kteří za sebou zanechali hluboce znatelnou stopu v podobě obrovské vykonané práce. Eduard Vaníček oslaví 25. února již pětaosmdesát! . Celý svůj život zasvětil hudbě a lze říci, že mu to bylo přeurčeno již v kolíbce. Hudba určovala život i několika starších generací Vaníčkova rodu, který pocházel z jižních Čech, konkrétně z Kamenice nad Lipou. Otec František Vaníček, vynikající muzikant, se pak usadil blízko Prahy v Kostelci nad Černými Lesy, kde byl učitelem hudby, vedl kapelu, hrál v kině. Logicky také doma učil základy muziky malého Eduarda....Další hudební vzdělání získal Eduard Vaníček v Praze u profesora Františka Vohanky, člena Československého kvarteta a další čtyři roky u profesora Jindřicha Felda, který také učil na konzervatoři a na Mistrovské škole (Akademie tehdy ještě neexistovala). V roce 1948 nastoupil po úspěšně absolvovaném konkurzu do Armádního uměleckého souboru v Praze, kde byl členem velkého symfonického orchestru.
Hned po návratu z vojny - 15. ledna 1951 (právě před 55 lety) nastoupil na uvolněné místo učitele houslí na českotřebovské hudební škole. Stěžejní oblastí pětapadesátiletého působení Eduarda Vaníčka v České Třebové bylo a stále je působení pedagogické. Na zdejší hudební škole (a dále pak Lidové škole umění) působil nepřetržitě od roku 1951 do roku 1992 jako učitel a v letech 1976 - 86 i jako ředitel školy. Byl oblíbeným učitelem, za svou práci má řadu ocenění o nejrůznějších institucí, ale daleko nejvíc si cení vděku od svých žáků, kterým se během své práce věnoval a kterým vštěpoval základy hry na housle. Je proto na místě uvést alespoň některé z řady úspěšných žáků, absolventů naší školy, kteří prošli jeho "rukama" a dále se uplatnili ve vyšších hudebních učilištích a v profesionálním životě: Josefa Petráka, Milana Peterku, Janu Hicklovou, Marii Ondrůjovou, Oldřicha Hejla, Jirku a Milana Řehákových, Jitku Novákovou, Jiřího Brunu, Janu Pasekovou - Kupkovou, Lukáše a Štěpána Stránikovy, Víta Coufala, Pavla Kunerta, Tomáše Krejču, Veroniku Sejkorovou a řadu dalších, patří sem i syn Eduard. Léta přinesla také práci se školními komorními soubory, úspěchy na krajských i ústředních kolech soutěže LŠU, úspěchy žáků i na Kocianově houslové soutěži (Jana Hicklová, J. Řehák, J. Bruna). Po odchodu Antonína Šimečka z postu ředitele se stal Eduard Vaníček ředitelem školy. To přineslo mnoho dalších starostí se zabezpečením výuky ve školní budově, která ovšem pro školu příliš nevyhovovala a nebylo tehdy síly, která by zajistila alespoň nejnutnější investici. Vím to z vlastní zkušenosti, neboť jsem v té době jako předseda tehdejšího SRPŠ vnímal tyto problémy zblízka několik let. Tato sisyfovská práce a papírová válka rozhodně nebyla pro Eduarda Vaníčka tím, v čem by si liboval. Jeho doménou byla především hudba a pedagogická práce, kterou dělal vždy s láskou a velmi dobře. "Sám bych do toho nikdy nešel, naštěstí jsem měl vedle sebe svou ženu Jindřišku, která hodně pomáhala a tak jsme takto společně dokázali i hory přenášet", říká Eduard Vaníček. V této době udržovala českotřebovská LŠU úzké partnerské styky s družební LŠU ve Svitu. O společných akcích obou škol již byl uveden v roce 2005 samostatný článek. Tato družba umožnila prezentaci práce českotřebovské LŠU na Slovensku i v celostátní i Slovenské televizi, přitom tehdy televize znamenala (pří úzké nabídce) mnohem víc než dnes. Vše bylo založeno především na poctivé práci a vysoké úrovni interpretační.
Další stránkou působení Eduarda Vaníčka v České Třebové je role interpreta, sólisty, koncertního mistra. Začal jako sólista na hudebních čtvrtcích s přítelem Josefem Švenkem, pozdějším hornistou Slovenské filharmonie, tehdy ještě v bývalé učebně hudební nauky v přízemí školní budovy v Kozlovské ulici. Po spoustu let vystupoval jako koncertní mistr zdejšího symfonického orchestru Smetana prakticky až do jeho zániku na začátku devadesátých let, je zakládajícím členem Komorního orchestru Jaroslava Kociana. Padesát let doprovázel spolu s Františkem Kajetánem Zedínkem a dalšími třebovskými hudebníky obřady na českotřebovské radnici a 35 let v městském krematoriu. Základem působení Eduarda Vaníčka ve Třebové (a okolních městech) bylo však působení učitele hudby. "Kantořinu jsem měl a stále mám opravdu rád, byl to celý můj život". Eduard Vaníček učil hudbě ještě i po svém odchodu ze zdejší (a také "jeho") hudební školy. Poté působil ještě na ZUŠ v Ústí nad Orlicí, dále i v Litomyšli a také v Lanškrouně. Tam přišel učit jen na "pár týdnů na záskok", aby zde nakonec působil celých deset let!
Popřejme Eduardu Vaníčkovi k únorovému jubileu především hodně zdraví, které právě nyní nutně potřebuje, hodně pohody v rodině i radosti při výchově vnoučat. Milan Mikolecký