- 85 let od úmrtí Antonína BENNEWITZE (26.3. 1833 – 29.5. 1926 ), významného houslisty, pedagoga a ředitele pražské konzervatoře
-
Pocházel
z nedaleké vesničky Přívrat. Studoval na piaristickém gymnáziu
v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské
konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera. Po
studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním
mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve
Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na
pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův,
roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Pod jeho vedením vzkvétala škola
umělecky i organizačně. Antonína Dvořáka pověřil vyučováním hudební
skladbě (1891), Otakara Ševčíka získal jako profesora houslí (od roku
1892), vyučování violoncella svěřil Hanušovi Wihanovi. Pro přednášky
z dějin hudby získal Otakara Hostinského (1882 – 1886). Znovu zavedl tzv.
žákovské veřejné večírky a tím dal možnost nadaným žákům veřejně
vystupovat. Sám vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli
Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Karel Hoffmann
… Výrazně se také uplatnil jako dirigent ústavního orchestru, jemuž se
soustavně věnoval od roku 1881. Jeho hluboký zájem o komorní hudbu
podnítil založení slavného Českého kvarteta (1891), ve kterém byli tři
jeho žáci. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod
Bezdězem, kde také zemřel. Smutečního aktu se za České kvarteto zúčastnil
Mistr Karel Hoffmann, za pražskou konzervatoř prof. Rudolf Reissig, který
také pronesl smuteční řeč. V posledních třinácti letech si Českotřebovští
jméno Antonína Bennewitze připomínají každoročním hudebním festivalem
s vysokou uměleckou úrovní. 
- 30 let od úmrtí a 90 let od narození RNDr. Vladimíra HLADÍKA, CSc. (9.9. 1921 – 21.5. 1981)
-
Celý
svůj život usiloval o pokrok v textilním a vláknařském průmyslu a podílel
se zásadně na rozvoji odborného školství této oblasti. Narodil se
v Poličce v rodině učitele. Vystudoval reálné gymnázium, Státní
průmyslovou školu chemickotextilní ve Dvoře Králové n. L. a Karlovu
univerzitu v Praze (obor chemie, fyzika). Zde také pod vedením laureáta
Nobelovy ceny profesora Heyrovského v roce 1948 obhájil doktorát
přírodních věd. Své znalosti později ještě doplnil dálkovým studiem na
Vysoké škole elektrotechnické v Praze. Po studiích pracoval v n.p. Perla
Česká Třebová, Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí nad Orlicí a od roku
1965 v Ústavu pro zpracování chemických vláken v České Třebové, kde prošel
řadou vedoucích funkcí. V letech 1960 až 1965 byl zaměstnán na Vysoké
škole chemickotechnologické v Pardubicích jako vedoucí katedry chemické
technologie textilu. Po těchto letech zde působil jako externí odborník.
Byl autorem řady publikací, vysokoškolských učebnic i encyklopedických
pomůcek pro textiláky a chemiky. Jednou z posledních jeho větších prací
byla publikace Základy teorie barvení z roku 1968. Aktivně také přispíval
do mnoha odborných časopisů. Zemřel v České Třebové, kde je také pochován. - Jan CHORINUS – KORNOUT (1560 – 1606 ) – 405 let od úmrtí
- Syn Martina Kornouta patří k nejstarším významným českotřebovským rodákům. Dlouho ve Třebové nepobyl. Do školy chodil v Slaném a v Žatci, pak studoval v Praze, kde se roku 1584 stal mistrem pražské univerzity. Pak nějaký čas učil v Praze a v Hradci Králové, až roku 1592 převzal profesuru na filozofické fakultě univerzity v Praze. Přednášel tam o spisech Aristotelových, Vergiliových a Ciceronových. Jeden čas byl i děkanem fakulty. Patřil k předním básníkům latinským v Čechách na rozhraní 16. a 17. století. Jeho báseň Idyla o měsíci květnu, malíři světa se považuje za jednu z nejzdařilejších své doby. Zemřel po dlouhé těžké nemoci a snad v úplné opuštěnosti. Na jeho pohřeb přišlo však velké množství lidí a básnický nekrolog o něm napsal jeho přítel Jan Kampanus, známý ze slavného románu Zikmunda Wintera. Pochován byl v kostelíku Božího těla na Novém Městě. Na svůj původ, že pocházel z České Třebové, nikdy nezapomínal. Když v roce 1616 vyšlo posmrtně souborné vydání jeho hlavního díla o čtyřech ročních obdobích, autor zde byl uveden pod jménem M. Joannes Chorinnus Bohemotrebovinus.
- 125 let od narození Františka PREISLERA (5.5. 1886 – 6.6. 1945), ředitele kůru, kapelníka, hudebního skladatele a pedagoga
-
Pocházel
ze známé hudební rodiny Preislerů, kde byl již třetím Františkem v pořadí.
Narodil se v Poličce v rodině místního kapelníka a ředitele kůru.
Prostředí, ve kterém vyrůstal podpořilo talent malého Františka, takže již
jako žák měšťanské školy ovládal nejen hru na varhany, ale i klavír,
smyčcové a některé dechové nástroje. Měl také za sebou několik úspěšných
skladatelských pokusů. Po absolvování pražské konzervatoře krátce působil
v Poličce. V roce 1906 se stal ředitelem kůru v Nových Dvorech u Kutné
Hory s tím, že po tříleté praxi bude přijat jako ředitel kůru do chrámu
sv. Barbory v Kutné Hoře. Osud ale chtěl jinak. Matka dlouhodobě
onemocněla a otec si přál, aby František působil blíže k Poličce. V roce
1906 se uvolnilo místo v České Třebové. Jmenovacím dekretem Zemského úřadu
v Praze byl téhož roku František Preisler ustanoven ředitelem kůru a
městským kapelníkem v našem městě, kterému již zůstal věrný až do své
smrti. Založil zde nejen velký symfonický orchestr, který později přijal
jméno Smetana, ale i dechový orchestr. V České Třebové nebylo snad jediné
společenské události, na které by nehrál jeden z Preislerových orchestrů.
Vedle této činnosti učil zpěvu na místní reálce a také vyučoval na své
soukromé škole, pro kterou napsal řadu cvičení a škol pro hudební
nástroje. Byl znám i jako skladatel desítek písní, předeher, skladeb
komorních a tanečních, hudby scénické, k tělovýchovným cvičením, několika
baletů a jiných skladeb. Zemřel nečekaně, krátce po osvobození naší
vlasti. Smrt jej zastihla v plné práci. Pochován je v rodinném hrobě na
českotřebovském hřbitově.
Jan
Skalický 
- Rodina Preislerova - dvacátá léta 20. století
- Lubomír Hýbl - 75 let (* 18.5.1936)
- Ve svém rodném listu má datum narození 18. května 1936 a jméno, které se shoduje se jménem divadelního souboru. Ten shodou náhod nese stejný název, podle českého spisovatele Jana Hýbla, který se v České Třebové narodil v roce 1786, tedy 150 let před Lubošem Hýblem, naším květnovým jubilantem.
- První zmínka v análech o divadelní roli Luboše Hýbla je spojena v Schillerovou hrou Don Carlos, kterou v roce 1956 režíroval Bohuslav Routek. V pamětnických záznamech DS Hýbl jsou i názvy dalších her, ve kterých Luboš účinkoval: v Tylově Pražském flamendru (1956 režie M. Blodíková); ve hře G.B. Shawa Čokoládový hrdina (1957 režie O.Bittl) si zahrál roli Savanova; don Filip ve hře Zbožná Marta (1958 režie J. Hosnedl); Vítězslav Nezval - Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1960 režie K. Tomeš) - zde si zahrál roli Athéňana; Topol - Jejich den (1961 režie J. Hosnedl); Nušič - Paní ministrová (režie O. Bittl); De Filippe - Filumena Marturano (1965 režie M. Dočkal); A. Christie - Past na myši (1966 režie A. Gregar) - v této hře byl obsazen do role seržanta Trottra; Právo na hřích (1968 režie M. Dočkal); přímo zápornou postavu zloducha Bradforda zahrál ve hře J. Patricka - Opala (1969 režie M. Dočkal); A. Cason - Stromy umírají vstoje (1972 režie M. Dočkal); Co je ti Hermínko? (1973 režie J. Hosnedl); K. Čapek - Matka (1975 režie A.Gregar); Křeslo pro vraha (1979 režie J. Hosnedl); J. K. Tyl - Paní Marjánka, matka pluku (1980 režie K. Tomeš); Jiří Hubač - Generálka (1990 režie A. a L. Hýblovi), kde zahrál skvělého Napoleona; A. Jirásek - Lucerna (1999 režie J. Jireš); J. Bouček - Noc pastýřů (1999 režie J. Jireš) - zde zahrál nádhernou postavu faráře Zachara, který byl zápornou postavou proti Janu Jakubu Rybovi
- Po zhruba 15-ti letém působení u souboru se L. hýbl pouští do režírování divadelních her a jak je možno vyčíst z historických análů, rovněž jich nebylo málo. Zde bych rovněž pouze chronologicky seřadil mně známá fakta názvů her a roku jejich uvedení: W. Hildesheimer - Dobývání princezny Turandot (1969); G. B. Shaw - Pekelník (1974); J. B. Priestley - Poklad (1976) za tuto hru získal na krajské přehlídce v Týniště nad Orlicí cenu za nejlepší režii; V. Hugo - Ruy Blas (1979); William Shakespeare - Jak se vám líbí (1988); Jiří Hubač - Generálka (1990); William Shakespeare - Večer Tříkrálový aneb Cokoli chcete (2000). Je známým faktem, a v tom se jen opakuji, že divadlo je Lubošovým největším koníčkem a láskou, kterému obětoval tolik času a zájmu, že bychom tomu ani nemohli věřit, kdyby se tento čas sečetl dohromady. Divadlu věnoval Luboš Hýbl opravdu celý život a po právu je jedním z mála nositelů zlatého odznaku J. K. Tyla
- Velkou předností Luboše Hýbla byla jeho čistá dikce a skvělé řečnické umění. Toto jeho umění se také projevilo a jemu jistě pomohlo v jeho práci na radnici, kdy byl zvolen po ing. Zdeňku Langovi starostou České Třebové. Na radnici zavedl Luboše Hýbla především jeho patriotismus. Již po samotové revoluci se objevil mezi aktivními spolupracovníky Občanského fóra, aktivně připravoval první svobodné volby a po vzniku Občanské demokratické strany byl jedním jejich prvních členů v České Třebové. Měl velkou snahu pomáhat v tom, aby se město prezentovalo důsledně i na kulturním poli. Připomeňme např. péči o vytvořené a schválení městské vlajky v heraldické komisi Parlamentu a čestné občanství udělené Mistru Eduardu Hakenovi. Především patriotismus vedl Luboše Hýbl i k tomu, že přijal kandidaturu do voleb do Senátu v r. 1998.
- Ke květnovým 75 narozeninám nebudeme přát nové dlouhé seznamy režírovaných her, ale hlavně hodně zdraví, další spoustu nápadů a osobní spokojenost. (Jan Skalický - s přispěním Ing. Zdeňka Zikána)