-
- IX. výstava skupiny Maxmilián
Proč?
Dámy a pánové,
Člověk je pozoruhodný tvor. Občas legrační a občas z něj jde hrůza. Někdy rozumný, jindy pošetilý. Pracovitý, ale často ne. Hlasitý, umí ale i mrazivé ticho. Mnoho vlastností se do člověka vejde. Závěr této nenáročné úvahy - lidstvo je rozmanité a každý je nějaký, jiny.
Ale PROČ?
Celkem nedávno kterýsi vědecký tým zkoumal, zdali tomu tak skutečně muselo být. Údajně by bylo alespoň teoreticky možné, že by se člověk množil řízkováním. Prý by to bylo z biologického hlediska o moc jednodušší (a tomu – po letech manželství - ráda věřím). V takovém případě – myslím v tom řízkovém – by se ovšem produkoval stále stejný člověk, lidé by se nelišili. Musím říct, že se mi líbí představa nových a nových Leonardů da Vinci, Amosů Komenských i matek Terez. Co ale s řízky z Jacka Rozparovače, Napoleona Bonaparta nebo provokatérky Madony? Naštěstí si ale nemůžeme vybírat a vědci zjistili proč. Stále stejný, nařízkovaný lidský jedinec by byl sice nekomplikovaně neměnný, ale měl by také stejnou imunitu a pokud by se v jeho blízkosti objevila nějaká nová infekce, neubránil by se jí. Bez komplikovaného mísení genů člověk jako živočišný druh zkrátka nepřežije.
Je mi líto, ale s jiností se musíme smířit. Zdá se, že je nutnou podmínkou života. Musím říct, že i jen tak malý vzorek populace, jako je náš Maxmilián, jiností nadobyčejně oplývá a na jeho práci to je vidět.
Při příležitosti letošní výstavy výtvarných prací členů Maxmiliána (přesněji až na jeden kus členek) připravila ojediněle tvořivá kolegyně Alice Formánková doprovodný materiál, něco jako malý katalůžek. Je k mání dole ve výstavní síni. Kromě přehledu vystavujících a ukázky jednoho jejich prezentovaného díla v něm najdete takové malé vyznání každého z Maxmiliánců. Přiznáváme se, koho z výtvarných umělců máme rádi a proč. Nepřímo tím o sobě prozrazujeme, jací jsme a co je pro nás důležité.
Marta Demelová – naše milá vedoucí od samého zrodu kroužku – tato dynamická dáma přiznává svou výtvarnou náklonnost k Vladimíru Komárkovi a Janu Zrzavému. Já vidím v její tvorbě cosi, co je obrazům jmenovaných mužů příbuzné. Totiž sklon ke stylizaci, zjednodušování tvarů, které dává vyniknout podstatnému citovému náboji či náladě.
Ivetta Bouchalová – s námi kroužek zakládala, pak jej na čas opustila, aby se vloni opět do našich řad vrátila. Líbí se jí Paul Klee, jeden ze zakladatelů abstraktního malířství. Aby ne, má s ním společnou uvolněnou hravost a někdy sklon ke geometrizaci.
Anna Broulíková – také zakládající členka – se hlásí ke Gustavu Klimtovi,vídeňskému secesnímu tvůrci, k jeho nakládání s barvou. A skutečně, také Aniččiny výtvarné projevy se vyznačují sklonem k monochromnosti a citlivému barevnému ladění a velkorysosti vůbec.
Dagmar Dvořáčková k nám jezdí až ze Žamberka, už pár let. Je jí blízký barokní malíř Jan Vermer van Delft. Není to překvapivé, úsilí o přesvědčivou živost totiž nacházím i v Dášiných živě barevných kresbách i malbách.
Martin Dvořáček, jablko, které nespadlo daleko od stromu, fotografuje. Následováníhodným vzorem je mu Jindřich Streit. Bezprostřednost, kterou obdivuje u tohoto dnes už téměř klasika české černobílé fotografie, se snaží dostat také do svých vlastních snímků a daří se mu.
Eva Formánková je s námi od samého začátku. Až teď přiznala své zaujetí Vladimírem Tatlinem, ruským konstruktivistou počátku dvacátého století. Líbí se jí jeho výjimečně originální přístup k tématům. Nepřekvapuje mě to, vždyť kreslířský styl Evy Formánkové dosáhl natolik osobité podoby, že ho snadno rozlišíte. Možná vás překvapí svou zralostí.
Alice Formánková je dalším jablkem u stromu. S Jindrou Vikovou, českou žijící výtvarnicí, jejím výtvarným vzorem, Alici sbližuje skutečně nedostižná míra tvořivosti, vitalita a schopnost formovat ke své výtvarné představě téměř cokoliv – pastel, barvu, papír nebo hlínu.
Marie Hladilová je Maxmiliánkou rovněž odjakživa. Jak v katalogu doslova prozrazuje : „ fandí Leonardu da Vinci“. Toto by mohlo znít velmi neskromně, kdybychom nevěděli, že Leonardovy obrazy se Marii libí – a není sama – protože se ale nemůže těšit jeho originály, tvoří originály své vlastní. Je vytrvalá a jde jí to myslím čím dál lépe.
Ludmila Kesselgruberová – to jsem já, tedy vyjádřím se v ich formě. Velmi mě dojímají křehoučké a zranitelné ženské portéty Amadea Modiglianiho, italského Žida, který maloval v Paříži. Nikdo neuměl tak jako on vyjádřit, jak moc umí život bolet. Já už to neumím vůbec, ale zkouším to stále znovu, snad se někdy zadaří.
Pavla Klimešová patří k maxmiliánským stálicím už deset let. Jejím favoritem je belgický surrealistický malíř René Magritte. Bodejť by ne. Důmyslnost a čistotu provedení, vlastnosti, které Pavla u Megritta oceňuje, nacházíme ve značné míře v pozoruhodných a přesných liniích jejího výtvarného projevu rovněž.
Iva Stolínová k nám chodí čtvrtým rokem, pilně a spolehlivě. Vitální paní Ivu inspiruje nejvíce příroda. A já jí to věřím, vždyť přirozenost, schopnost nahlížet nově banální každodenní výjevy a zájem o prostý a přeci tak poetický detail, to je to, co fotografie naší členky činí zajímavými a přitažlivými.
Jana Typlová je s námi druhým rokem. Přinesla si s sebou zalíbení v precizní tvorbě Oldřicha Kulhánka, autora řady českých bankovek. Také její vlastní výtvarná práce je pečlivá, liniová a kresebná. Laská se s detailem, ale zajímá ji rovněž námět. Hlavně takový, který má hloubku.
Dámy a pánové, teď nás možná trošku lépe znáte. Každý z nás, Maxmiliánců je jiný, každému z nás se líbí něco odlišného a také naše výtvarné úsilí je nestejné. Proč je tomu tak? – prostě PROTO. Ale pokud se Vám naše výtvory budou líbit, tak otázka proč našla svou odpověď. Možná také kvůli vám.
Děkuji za pozornost.
Úvodní řeč k IX. výstavě skupiny Maxmilián při KC Česká Třebová proslovila dne 20.10. 2012 PhDr. Ludmila Kresselgruberová
Fotografie z vernisáže ( Milan Richter)
Fotografie některých výstavních exponátů
